VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY
USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 10. ledna 2001 č. 37
k poslaneckému návrhu zákona,
kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a
zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
ve znění pozdějších předpisů
(sněmovní tisk č. 807)
V l á d a
I. p ř i j í m á k návrhu zákona, kterým se mění zákon č.
140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a zákon
č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších
předpisů (sněmovní tisk č. 807), stanovisko uvedené v příloze
tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném
v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky.
Provede:
předseda vlády
Předseda vlády
Ing. Miloš Z e m a n , v. r.
V L Á D A Č E S K
É R E P U B L I K Y
P ř í l o h a
k usnesení vlády
ze dne 10. ledna 2001 č. 37
S t a n o v i s k o
vlády k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 246/1992
Sb.,
na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů
(sněmovní tisk č. 807)
Vláda na jednání své schůze dne 10. ledna 2001 projednala a posoudila
návrh zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu
zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní
tisk č. 807) a uplatňuje k němu tyto zásadní připomínky.
1. Předložený návrh zákona, jak je uvedeno i v důvodové zprávě,
reaguje na množící se případy útoků zvířat, zejména některých
druhů psů, proti životu a zdraví člověka, případně proti cizímu
majetku. Základním věcným cílem tohoto návrhu je tedy zabránit útokům
zvířat na zdraví člověka případně na cizí majetek, typicky v případech,
kdy držitel takového zvířete není schopen zajistit, aby nebylo
nebezpečné pro své okolí. Řešení jaké je zvoleno v předloženém
návrhu zákona ovšem není sledovaný cíl schopno zajistit.
Cesta k řešení tohoto problému je spatřována v doplnění trestního
zákona o novou skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného chovu a
držení jedince nebezpečného druhu zvířat. Návrh každé změny právní
úpravy by však měl vycházet z analýzy stávajícího stavu, měl by
vyhodnotit dosavadní úroveň právní ochrany a zaměřit se na to, zda
a v čem je nedostatečná. Konkrétně by bylo třeba posoudit, zda stávající
postih držitelů zvířat, kteří zavinili, že zvíře způsobilo někomu
škodu, je z hlediska prevence i represe dostatečný. Pokud se předkladatelka
dovolává toho, aby držení určitých zvířat bylo podmíněno schválením
veterinární správy, měla by si povšimnout, zda útoky jsou způsobovány
zvířaty, které lze označit ve smyslu zákona jako nebezpečné druhy.
Pokud ano, zda k takovým útokům dochází z té příčiny, že jejich
držitel si neobstaral schválení veterinární správy pro chov, anebo z
jiného důvodu. Teprve poté lze zvažovat, zda navržená skutkové
podstata trestného činu může mít, třeba jen z hlediska prevence, nějaký
účinek. Z předloženého návrhu zákona není zřejmé, v čem je stávající
právní úprava nedokonalá a není odůvodněno přesvědčení, že
samotným povýšením přestupku na trestný čin se obětem shora uvedeného
jednání dostane vyšší ochrany.
V této souvislosti je nutno vzít v úvahu, že trestní řízení je
na rozdíl od jiných procesních postupů vysoce formální a v důsledku
toho je řízení v trestní věci (v porovnání s řízením například
správním) zpravidla zdlouhavější a nákladnější. Jestliže podle
stávajícího právního stavu lze toho, kdo drží zvíře nebezpečného
druhu bez potřebného schválení, prakticky na místě postihnout
pokutou, a to i opakovaně, je navrhováno o takovém skutku vést trestní
řízení, které by zpravidla vedlo ke stejnému výsledku, ovšem
komplikovanějším a zdlouhavějším způsobem.
2. Neúčinnost navrhovaného řešení plyne i z neprovázanosti navržené
novely trestního zákona s dalšími právními předpisy, od nichž je
nová skutková podstata odvozována. Pokud se formuluje nová skutková
podstata trestného činu, která odkazuje na porušení povinnosti
stanovené zvláštním zákonem, je třeba respektovat jak terminologii
takového zákona, tak i právní vztahy, které na jeho základě vznikají.
Jestliže například podle zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat
proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, je vyžadováno předchozí
schválení veterinární správy pouze pro chov jedinců nebezpečných
druhů zvířat, nelze v trestním zákonu bez dalšího podmiňovat tímto
schválením i pouhé držení takového jedince.
Naproti tomu skutečnost, že chovatel má příslušné povolení,
sama o sobě nijak nevylučuje možnost vzniku škodlivého následku
sankcionovaného navrhovanou právní úpravou. Vydání schválení
veterinární správy k chovu zvířete nebezpečného druhu je podmíněno
tím, že veterinární správa shledala, že žadatel splňuje podmínky
stanovené v ustanovení § 13 odst. 1 uvedeného zákona, tedy že je
schopen zvířeti v chovu zajistit podmínky pro zachování jeho
fyziologických funkcí a biologických potřeb. Vydané schválení tedy
vůbec nedokládá schopnost jeho držitele chované zvíře ovládat a
tedy nepotvrzuje, že držitel má například předpoklady k tomu, aby
byl alespoň schopen chované zvíře vycvičit.
3. Kromě shora uvedených věcných nedostatků je třeba doplnění
trestního zákona, obsažené v čl. I bodech 1 a 2 předloženého návrhu
zákona, považovat za nepřesné a nesystémové. Navrhované doplnění
ustanovení § 9 v žádném případě nepřispívá k jednotnému výkladu
pojmu pachatelství. Pokud by měla být do zákona v tomto směru
zakotvena ustálená judikatura, muselo by se jednat o výklad pojmu
"nepřímého pachatelství" a nikoliv o nepotřebnou a neurčitou
definici pojmu "živého nástroje". Pojem "nepřímý
pachatel" se totiž dává do protikladu s tím, kdo se přímo dopouští
jednání, které vykazuje znaky trestného činu, a u kterého za
stanovených podmínek může rovněž nastoupit trestní odpovědnost. Při
rozšířené definici pachatele, jak je navrhována, by vznikala úvaha,
zda "přímým pachatelem" v podobě "živého nástroje"
může být i zvíře. Navrhované doplnění je i logicky nepřesné a
odporuje ustálené judikatuře, neboť dává do protikladu jednání
samotného pachatele a jednání živého nástroje; působí tak dojmem,
že mezi zaviněním pachatele za "své jednání" a jednáním
"živého nástroje" nemusí být žádná souvislost. Tím by
došlo k popření principu trestní odpovědnosti za trestný čin vlastním
zaviněním. V ustanovení § 89 jsou vyloženy pojmy, kterých trestní zákon
užívá na více místech, zpravidla ve zvláštní části. Pojem "živý
nástroj" dosud trestní zákon nezná a i za situace, že by byl přijat
předložený návrh, by jej obsahovalo pouze jediné ustanovení - § 9
odst. 1. Již z tohoto hlediska by bylo doplnění ustanovení § 89
nesystematické.
Zpracoval: Ivo Přikryl
|