Psí zákony pro kočku

Trochu  teoretických úvah úvodem

Stát je organizační útvar lidské společnosti, vytvořený k plnění mnoha funkcí, z nichž nejvýznamnější je úkol zabezpečení bezpečnosti, blahobytu a spokojenosti lidí, kteří v něm žijí jako jeho příslušníci. K zabezpečování těchto cílů používá mimo jiné zákonů.

 Jistě je ptáte, jakou má tato učebnicová definice souvislost s nějakými „Psími“ zákony a se psy vůbec. Má, a to významnou. Něco, co můžeme zahrnout do kategorie nazvané „Psí zákony“, zákony upravující vztah člověk – pes, které se periodicky objevují v historii lidské společnosti a jejichž četnost narůstá úměrně rozvinutí a úrovni této společnosti. Odráží se v nich také nárůst počtu chovaných psů i změna vztahu ke psům a zvýšení četnosti jejich fyzického kontaktu s lidmi. Cílem těchto zákonů je zvýšení bezpečnosti soužití člověka se psem a eliminace rizik a konfliktů, které při tomto soužití vznikají.

Potud se vše jeví jako žádoucí a v pořádku. Lidé přece mají právo cítit se bezpečni, nebýt obtěžováni a nebát se napadení nějakým nebezpečným psem. Zejména to platí pro děti, u nichž střetnutí se psem může zanechat psychické trauma, celoživotní zdravotní poškození nebo dokonce skončit fatálně, smrtí dítěte.

 

Jak to je v praxi?

Podívejme se, jak tato snaha vypadá v praxi, do jaké míry je efektivní a jak splňuje vytčený cíl – zabezpečení bezpečnosti lidí a obecného pořádku. Vznik zákonů snažících se vymezit pravidla soužití psa a člověka  je velmi často kampaňovitou záležitostí,  většinou, a lze dokonce říci téměř výhradně vyvolanou právě nějakým incidentem, poraněním či dokonce usmrcením člověka psem. Společenská a politická naléhavost vytvoření takového zákona výrazně vzroste zejména pokud je obětí incidentu dítě. Uplatňuje se tu i něco, co lze nazvat dominovým efektem, tedy že se po návrhu zákona řešícího pravidla držení a chovu psů na základě mediální kampaně okolo nějakého případu napadení člověka psem v jedné zemi přidávají další a další země s podobnými návrhy zákona, které jsou často jen variantou nebo přímo kopií prvního zákona.
Statistiky dokazují, že nelze hovořit o nárůstu počtu napadení člověka psem a pokud uvážíme rychlý nárůst počtu psů, chovaných lidmi zejména v místech s vyšší koncentrací obyvatel, je trend dokonce klesající. Jejich četnost a závažnost následků zůstává daleko za jinými společensky nebezpečnými jevy, jakými jsou třeba zločinnost či nezodpovědní řidiči.

Ale žijeme v době médií, takže se o každém případu více mluví a média, a to i taková, která nejsou počítána mezi „bulvár“, se ochotně podobného případu chopí a zpracují jej jako drama. Vyceněné psí tesáky nebo krev prosakující obvazem jsou přece atraktivnější než třeba demonstrace neonacistů. Výsledný obrázek pak spíše hovoří o nebezpečnosti psa než o nebezpečném či neodpovědném jednání jeho majitele, který je vždy v pozadí.  Média jsou už taková, senzace přitahují diváky či čtenáře a z toho média žijí. Není-li jiné zajímavější téma, z jedné senzace se snadno stane kampaň a to může být základem fenoménu „vytčeného nepřítele“.

 

Rozbuška jménem  Hamburg

Právě takovým způsobem asi v Německu vznikl fenomén „bojových“ psů. Iniciací byla kampaň, která se rozpoutala kolem nešťastného hamburského případu, kdy byl v červenci 2000 na školním hřišti školák usmrcen dvěma psy, americkým stafordširským teriérem a pitbulem. Prakticky celonárodní hysterie, živená obrázky vyceněných psích zubů a historkami o krvelačných „bojových“ psích plemenech, vyšlechtěných a pěstovaných k útočení na lidi vyvolala v Německu společenskou zakázku na radikální akci.

Řada lidem volených zákonodárců vycítila možnost zviditelnit se, blýsknout se jako muži činu a začali připravovat legislativu „konečného řešení“ problému, který si na rozdíl od jiných daleko závažnějších společenských či ekonomických otázek troufali řešit. Psi se tak stali zástupným problémem a hromosvodem negativních emocí který defacto odváděl pozornost od ostatních problémů tížících společnost. Německá spolková vláda i vlády jednotlivých německých zemí se pod vlivem mediální kampaně následně rozhodly nemilosrdně zakročit proti četným plemenům psů, která byla označena jako celek za "nebezpečná". Už nějak stranou veřejného zájmu zůstala fakta, kdy se třeba v hamburském případu nikdo v rozjitřené náladě nezabýval tím, že majitel byl asociální člověk, sedmnáctkrát trestaný a že nedodržoval soudní nařízení mít psa vždy pod kontrolou. Nikdo nedohlédl, zda soudní nařízení dodržuje a když došlo k neštěstí, veřejné mínění se obrátilo ne proti skutečnému viníkovi, ale proti zvířatům.

 

Hledání „konečného řešení“ psí otázky

V principu u těchto „psích zákonů“ jde o dva různé způsoby navrhovaného řešení. Jeden, označovaný jako BSL (Breed Specific Legislation - tj. legislativa rozlišující psy především podle plemene - na již od přírody hodné nebo zlé) nebo DDL (Dangerous Dog Legislation - zabývající se problematikou tzv. "nebezpečných psů" ve vztahu ke společnosti, tedy poté, co se nějaký psí jedinec projeví „nebezpečně“).
Na principu DDL je řešena problematika „nebezpečných psů“ v některých státech USA nebo v Anglii, kdy pes, označený za „nebezpečného“, je odebrán majiteli a soudy rozhodnou o jeho osudu. K utracení byl takto v Anglii odsouzen malý westík, který otravoval postarší sousedku štěkáním. Po odvolání byl jeho trest změněn a může být předán do jiného domova. Takové případy  samozřejmě nejsou nic potěšujícího, ale jde víceméně o ojedinělé případy a ne o celoplošný zásah úřední mašinérie proti nějakému psímu plemeni.

Výrazně nebezpečnější je druhá skupina legislativy, založená na principu BSL. Po příkladu Francie (zde zaměřeno na pitbuly a jejich křížence) a Německa (široký seznam nejrůznějších plemen psů) vznikly stejně nebo jen mírně méně radikální návrhy v Belgii, Holandsku, Švédsku, rovněž v  několika státech USA a naposledy i ve Španělsku, podobný pokus byl i u nás nebo na Slovensku.

V Německu bylo toto realizováno na principu BSL (většinou ve formě nařízení, v některých případech jako zákon), tedy že nebezpečnost psa je vrozená a již jeho původ jej činí zvířetem společensky nebezpečným. Vše bylo rozpracováno s typickou německou důkladností, ale výsledná legislativa se liší od jednoho spolkového státu k druhému. Tak třeba Severní Porýní – Vestfálsko má na seznamu nebezpečných psů 42 plemen, Sársko 3, Šlesvicko – Holštýnsko 11 a Dolní Sasko 14 plemen. Celkem je v různých lokálních seznamech vyjmenováno 49 plemen psů. Některé země vyžadují, aby psi absolvovali testy povahy, jejichž výsledkem může být i usmrcení psa, v jiných zemích tento test zbaví psa povinnosti nosit na veřejnosti náhubek. Za porušení právních předpisů jsou udělovány veliké pokuty (Západní Pomořansko až 10.000 marek, Sasko až 50.000 marek a Hamburg až 100.000 marek).

Veliké nebezpečí BSL spočívá v tom, že nedokáže skutečně řešit problémy s nezodpovědnými lidmi, při čemž nepřináší fakticky nic pro zvýšení bezpečnosti a ochranu člověka před útokem psa. Postihuje prakticky pouze disciplinované majitele psů. Navíc ti, kteří chtějí psy zneužívat, hbitě nahradí zakázané plemeno jiným, doposud bezúhonným, a následně zkazí pověst i jemu. Další nebezpečí BSL je v tom, že nebezpečných plemen v seznamech není nikdy dost a tak se seznamy postupně rozrůstají. příkladem je nedávný záměr bavorského ministra vnitra přidat na seznam nebezpečných psů dalších šest plemen, mezi nimi i rotwajlera, kterému dokonce hrozí zařazení do kategorie 1 a tedy postupné vyhlazení.

Psi, označení jako nebezpeční, jsou někde posuzováni stejně, jinde děleni na dvě, tři či dokonce čtyři kategorie. Někde jsou jako nebezpeční psi takoví, kteří někoho pokousali jednou, jinde dvakráte, někde je jejich údajná nebezpečnost dána váhou, jinde výškou.  Zařazení do kategorie 1 znamená ve svých důsledcích počátek postupné likvidace plemene. Tito psi musí být i přes složenou zkoušku povahy v některých spolkových zemích kastrováni, je zakázáno je rozmnožovat, dovážet, prodávat či kupovat. Jejich majitelé musí žádat o povolení k chovu, které je jim často odepřeno, protože si žádný úředník nechce vzít na svědomí, že by schválil chov něčeho tak nebezpečného, jako je pes ze seznamu. Na toto povolení není žádný právní nárok, majitelé se tím dostávají do neřešitelných situací.

Majitelé těchto psů nemohou do zahraničí ba ani v rámci svého státu jet se psem na dovolenou, neboť legislativa pozapomněla upravit podmínky pro návrat těchto psů do původní spolkové země, v níž je jejich dovoz  zakázán. Totéž se ovšem týká i cizinců, kteří chtějí do Německa přijet na dovolenou nebo dokonce jen Německem projet do jiné země. 

Bylo toto záměrem?

Jaký je výsledek praktické realizace této legislativy? Vyskytly se již případy poškození zdraví nebo úmrtí lidí, kteří kvůli uvedené legislativě přišli o svého psa (infarkt, sebevražda, fyzické napadení jinými lidmi kvůli psu, vedenému po ulici). Všeobecná hysterie samozřejmě iniciovala řadu násilných aktů jak proti majitelům, tak proti samotným psům – zastřelení, otrávení, probodnutí, ubití nebo dokonce upálení.

Tento popravený pes pronásledoval a zakousl volně pobíhající kočku

Podobné incidenty se neomezily jen na majitele psů „nebezpečných“ plemen, ale i na ostatní. Napaden a těžce poraněn byl na ulici dokonce i  slepecký pes hendikepované osoby. Došlo k usmrcení psů, venčených na ulici dětmi, jistě si každý umí představit následky na psychice dítěte, které takový hrůzný zážitek způsobí.

 

V řadě případů byl pes zastřelen policií. Jedna z obětí psí „křišťálové“ noci.

Řada lidí odešla z Německa, zpravidla takoví, kteří si to mohli dovolit – majitelé firem, obchodníci apod. Některé rodiny přišly o domov, když byli majitelé psa postaveni vlastníkem bytu před volbu vzdát se svého psa nebo opustit byt. Jediným východiskem pro mnohé bylo vzdát se psa a odevzdat ho do útulku. Během uplynulého roku se počet psů tzv. nebezpečných plemen v útulcích zdvojnásobil, následně vzrostly i státní výdaje za nařízené kastrace a další péči o tato zvířata.

Pomozme vězňům psího koncentráku!

Na základě nesmyslných a krutých zákonů, které vyjmenované rasy psů postavily mimo zákon bylo v Hamburku  v bývalých továrních halách nazývaných nyní„Harburger  Hundenhallen“ umístěno na 200 psů, kteří byli odebráni svým pánům, nebo kterých se majitelé vzhledem k neúnosné situaci vzdali. K odebrání psa přitom postačovalo sejmutí náhubku, uvolnění psa z vodítka nebo udání souseda.

Skladiště sloužící v Hamburku jako haly pro separované psy

Psi jsou naprosto zdraví, prošli dokonce i testy povahy . V Hamburgu není vůbec snadné testy povahy složit (zahrnují požadavek klidu před jiným dorážejícím psem apod.), takže jsou po povahové stránce opravdu bezproblémoví, jejich hříchem je pouze rasa.

vzorové psí „nápravné“ koncentrační zařízení

Nepřipomíná nám to něco z doby ne zcela dávné? Psi jsou umístěni jednotlivě v malých kotcích, bez denního světla, hračky, přikrývky, bez kontaktu s lidmi nebo zvířaty, jen zřídka s možností krátkého výběhu venku. Někteří jsou v halách již 18 měsíců. Město Hamburg si haly pronajalo na dva roky. Smlouva brzy vyprší a s největší pravděpodobností nebude obnovena, neboť pronájem hal je příliš drahý, jedná se o miliony marek. V Hamburgu se objevují první diskuse, co si počít s uvězněnými psy. Padly i návrhy na euthanazii. Tu však – naštěstí – nedovoluje zákon na ochranu zvířat.

zachrání mi někdo život?

Protože jsou psi jsou naprosto zdraví a jak už bylo řečeno mají složené i testy povahy, neexistuje nic, co by umožňovalo sprovodit je ze světa, aniž by tím byl porušen zákon. Úřední mašinerie to ale jen tak nevzdá, konečné a definitivní úsporné řešení by jí udělalo dobře.

kontejnery „úředně“ usmrcených psů ze    zařízení poblíž Mnichova

V naší republice se malá skupina „nezmarů“ pokouší alespoň některé z těchto psů zachránit a vyjednává o možnostech jejich importu a umístění do dobrých rukou u nás. Pokud někdo z čtenářů cítí, že by mohl v této záležitosti pomoci, nechť se obrátí na následující kontakty o bližší informace: Jitka Lacigová, e-mail: jitka.lacigova@volny.cz , tel.  067  7933285, nebo Kateřina a Petr Fridrichovi, e-mail: amazonka@volny.cz, http://www.volny.cz/amazonka/, tel.  0723 535105. 

Když dva dělají totéž, není to totéž

Ve vzniklém právním zmatku (celkem 18 různých zákonů a předpisů) se nedokáží orientovat ani sami Němci, pro cizince je to téměř nemožné. Německá spolková vláda nemá sice pravomoc zasahovat do právních úprav jednotlivých spolkových zemí, dala však tomuto blázinci požehnání v zákonu, kterým schválila tato opatření a umožnila policii, aby kdykoli a bez soudního rozhodnutí vstoupila do bytů lidí, podezřelých z chovu nebezpečného psa bez povolení. Pro podobný zákrok v případě podezření např. z terorizmu je povolení soudu nezbytné. K policejnímu zákroku stačí, když sousedé udají (často i jako odvetu v banálním sousedském sporu) někoho, že má křížence, který vypadá jako teriér typu bull.

Neexistují statistiky, které by podporovaly oprávněnost drakonických opatření proti některým plemenům a dokazovaly, že přijatá opatření vedou ke zlepšení bezpečnosti lidí. Nikdo neeviduje počty pokousání psy po zavedení tvrdé legislativy. Nejčerstvější šetření provedla Federace německých měst před šesti lety. Nejvíce hlášených pokousání bylo od kříženců a německých ovčáků. Ani toto šetření však nerozlišovalo mezi kousnutím způsobeným neopatrným zacházením člověka se psem a vážným útokem psa bez zjevné příčiny. A tak zatím co 49 psích ras je v Německu pod tlakem legislativy a zákazů, jiná plemena zvyšují statistiku pokousání lidí a tito „bezpeční“ psi zapříčinili i smrtelná napadení. Poslední je případ jedenáctileté Kristýny z Lutzhornu, usmrcené na zahradě rodinného domu německým ovčákem její rodiny. Vzhledem k tomu, že šlo o národní německou rasu psa a nikoliv o „nebezpečnou“ rasu, média zcela tendenčně tento případ téměř pominula. Média i politikové tím dali jasně najevo, že nemají zájem jít proti nejpopulárnějšímu národnímu plemenu ani skutečně řešit problematiku soužití lidí a psů.

Žádný, ani ten nejtvrdší zákon, nedokáže podobným neštěstím zabránit. Jedinou obranou je výchova lidí k zodpovědnému přístupu ke zvířatům a dostatek informací o nejlepším příteli člověka, díky kterým se lidé naučí psy znát, rozumět jim a správně s nimi zacházet. 

Německá politická reprezentace uvedla v život skutečně nelidské a nespravedlivé zákony. Nic prozatím nepomohl ani rozsudek Mezinárodního soudu pro práva zvířat ve švýcarské Ženevě, kde byli zástupci německé exekutivy včetně prezidenta uznáni vinnými a odsouzeni za týrání zvířat, rasovou diskriminaci a jejich propagaci, za morální degradaci demokratických a lidských hodnot. Doufejme, že stále sílící domácí odpor i mezinárodní pomoc zvrátí situaci k lepšímu.

BSL či pokusy o její prosazení se střídavě objevují ve všech zemích světa, ale je také pravda, že některé země od této legislativy ustupují nebo se jí brání, neboť pochopily její naprostou neúčinnost.

Příznivci psů z celé Evropy se brání a zaplavují úřadovny Německa nesouhlasnými dopisy, faxy a e-maily. Velmi aktivní jsou zejména Britové. Zástupci anglického Kennel Clubu jednali 7. 6. 2001 se spolupracovníky evropského komisaře Davida Byrne Michaelem Scannellem a Paulem Remitsem. Ti jim potvrdili, že protestní dopisy nejsou zbytečné a pomáhají vysokým úředníkům EU vytvořit si představu o situaci kolem psích zákonů. Od nich také pochází informace, že EU požádala německého kancléře Schroedera, aby předložil nevyvratitelné důkazy toho, že některá plemena psů jsou dědičně agresivní a měla by tedy být zakázána. Tyto důkazy pan kancléř Schroeder nebyl schopen poskytnout, přesto však nadále zastává názor o přiměřenosti a správnosti přijatých zákonů.

Nešťastní němečtí kynologové nespoléhají jen na soudy, které někdy zruší, jindy potvrdí nesmyslné zákony, ale snaží se proti nim bojovat i jinak. Chovatelé ohrožených plemen posílají do světa žádosti o podporu a sami se snaží přesvědčit německé úřady, aby od kruté legislativy odstoupily a posuzovaly vinu podle konkrétních případů. Jejich snahy jsou však poněkud roztříštěné a tím i méně znatelné. 7. 7. 2001 proběhly v Düsseldorfu a v Berlíně demonstrace proti zákonům, na kterých bylo požadováno nejen jejich zrušení, ale i odstoupení politiků, kteří jsou za ně zodpovědní. Jejich úsilí však stále naráží na neústupnost nejvyšších míst a neochotu přiznat chybu.

Negativně působí také vliv médií, která se významně podílela na rozpoutání kampaně proti psům a volání po tvrdé ruce, nenamáhají se však objektivně informovat faktech a souvislostech jednotlivých případů ani o tom, k jakým přehmatům a neodůvodněným krutostem zákony vedou.

Naproti tomu v Holandsku veřejnost a vláda právě za vydatné pomoci médií odmítly návrh ministra zemědělství, který kopíroval německou legislativu.

I u nás v České republice v podobě návrhu zákona, tisku 805 poslance Kořistky. Díky obětavosti slušných lidí sdružených ve spontánně vzniklé občanské iniciativě nazvané „Jeden metr“ za široké podpory veřejnosti, kynologických  organizací, kynologických časopisů, webových stránek, spolků, klubů, veterinářů a dalších se zatím podařilo takový nesmyslný a krutý návrh zažehnat.

Ze zemí nám nejbližších kráčí v německých stopách poslanec Bajan na Slovensku, ale i zde se zvedla vlna odporu proti takovému návrhu.

 Povzbuzující je přístup Belgie, která po několikaleté platnosti diskriminačního BSL zákona tuto legislativu pro její evidentní neúčinnost zrušila. Belgická vláda zadala vypracování velmi obsáhlé studie, jejíž závěry jsou: 140 případů pokousání člověka psem, ke kterým ročně dochází, je vzhledem k počtu držených psů (1,6 milionů) procento statisticky nízké. 90% případů pokousání mají na svědomí nejběžnější malá plemena populárních psích mazlíčků, která se na žádném seznamu „nebezpečných“ plemen v žádné zemi nevyskytují. Rizikové skupiny, u kterých nejvíce dochází k pokousání, jsou děti, staří lidé, invalidé, kriminální delikventi, problémová mládež, bezdomovci, poštovní doručovatelé, policisté, sociální pracovníci a pomocnice v domácnosti. Ze studie vyplývá velice důrazný požadavek na evidenci a tím identifikovatelnost každého psa bez ohledu na rasu, důslednou evidenci všech případů pokousání orgány místní samosprávy,  vyvození závěrů (na místní úrovni) z každého takového případu jak pro psa, tak zejména pro majitele (výcvik, školení) ale i pro postiženého, pokud se zachoval nesprávně a útok vyprovokoval. Teprve v případě nemožnosti nápravy bude věc předána k řešení ministerstvu spravedlnosti. Jedná se o určitém stupni povinného výcviku každého psa pro obecné zlepšení ovladatelnosti, zatím to však naráží na problém nedostatku kvalifikovaných cvičitelů. Psi z útulků budou pod kontrolou krajských orgánů a před předáním novým majitelům musí absolvovat základní odborný výcvik s psychologickým vyšetřením zvířete. Výrazně se zvýší kontrola obchodu se psy, kvalifikace prodejců a způsob zacházení s obchodovanými psy.

Protože média výrazně a zásadně ovlivňují smýšlení lidí a byla to právě ona, kdo rozpoutal štvavou kampaň proti psům v Německu, je prioritním úkolem státních orgánů dobrá a systematická spolupráce s médii k vytvoření pozitivní atmosféry, osvěty, zvýšení znalostí a objektivnosti názorů společnosti. Belgie se tak zásadně distancovala od tolik častého „honu na čarodějnice“ a svým lidským, objektivním a střízlivým přístupem je na rozdíl on Německa vzorem pro ostatní země.

Německo se přesto pokouší přesvědčit úředníky EU v Bruselu, že je třeba podobnou legislativu přijmout na celoevropské úrovni a tvrdošíjně odmítá přiznat pochybnost svého postupu.

Pár slov na závěr, nikoliv jen o psech

Blíží se možné datum vstupu České republiky do Evropské Unie. Obyčejní lidé poslouchají diskuse politiků, argumenty, hádky, ekonomické, politické či sociologické rozbory a snaží se porozumět. Běžného občana však spíše než vysoká politika zajímá to, zda se dočká svého práva dříve, než ten, který ho poškodil zmizí i s jeho penězi někde v labyrintu děr a kliček zákona. Zajímá ho, jestli bude moci pracovat v sousední zemi, pokud jeho práce není doma dostatečně ohodnocena. Jestli mu někdo neprodá střechu nad hlavou movitějšímu cizinci. Kolik ho bude stát živobytí, bydlení, otop, elektřina. Jaká mu bude poskytována zdravotní péče a kolik ho bude stát. Jestli bude v důchodu žít jako člověk nebo jako poloviční bezdomovec. Jestli zkrátka bude pro něj život v Unii příjemnější a snazší nebo alespoň perspektivnější a co za to bude musit obětovat. Ale neméně ho také zajímá, v jaké se ocitne společnosti, kdo bude členem té budoucí “rodiny“, jaké budou vzájemné vztahy a zda se tam neocitneme v pozici nám tak dobře známé – malí vedle nějakého „velkého bratra“. Toto hledisko je pro běžného českého člověka jedno z nejdůležitějších, velice citlivé ve světle historických zkušeností, které máme.

Ač jsem přesvědčením  „eurooptimista“ a věřím, že pro náš malý stát je členství v EU nezbytností, přiznám se, že postoj Německé vlády tak, jak je prezentován ve zdánlivě okrajové záležitosti „psích zákonů“ mě nutí k zamyšlení. Dnes jsou to psi, zítra může některý z „velkých bratrů“ přijít s něčím jiným, daleko významnějším, zasahujícím daleko širší část společnosti. Ostatně ani psí problematika není zas až tak nevýznamnou, jen v naší zemi se k protestům proti zmíněnému diskriminačnímu návrhu zákona poslance Kořistky připojilo více než 60 000 občanů, což je čtyřikrát více, než je členská základna Občanské demokratické strany. V Belgii se tato problematika vzhledem k poměru počtu psů a obyvatel týká prakticky každé rodiny.

Německý přístup nepovažuji za zákonný, lidský a morální. Jestliže realizace přijaté legislativy nějaké země dokáže učinit byť jen zlomek jejich obyvatel nešťastnými, aniž by ostatním přinesla cokoliv prokazatelně pozitivního, není to správné. A přiznám se, že s takovým „bratrem“ bych se v evropské rodině necítil dobře. Naštěstí mě třeba vývoj v Belgii a její přístup k této problematice dává optimismus a víru ve spravedlivou a rozumnou společnost, kterou je možno i v rodině s „velkými bratry“ obhájit. A pokud se staneme rovnoprávnými členy EU, budeme do toho i do dalších věcí moci mluvit a bude záležet i na nás, jakou cestou se věci budou ubírat.

Je pohříchu charakteristické, že jedinou politickou silou, troufající si v Německu oficiálně oponovat instituci státu (pro Němce téměř posvátné) a jeho nesmyslným BSL „psím zákonům“ je právě strana, hájící zájmy obyvatel bývalé NDR. Vypovídá to totiž o zvýšené citlivosti společnosti proti aroganci byrokracie a omezování občanských svobod právě tam, kde si toho v totalitní minulosti tak svrchovaně užili. A to by mohlo být také dosud nedoceněným přínosem kandidátských zemí bývalého východního bloku v evropské rodině někdy již poněkud ospale a příliš bohorovně působících tradičních bohatých demokracií.

Jen na závěr chci připomenout, že žádný problém, který se dotýká nějaké skupiny občanů a omezuje jejich práva, není a nesmí být v demokratickém světě dost malý, aby nestálo za to se jím zabývat a o něj bojovat.

 

Vojen Benda

Zpracovala: Klementová Hana