Záchranařina je založena na důvěře mezi psem a jeho pánem, říká chovatelka Běla Křížová Speciálně vycvičení psi jsou prý na místo často přivoláni, až když je pozdě

Záchranářští psi se v posledních týdnech dostali na titulní stránky periodik, do hlavního zpravodajství televizních stanic i tiskových agentur. Důvod není příliš radostný. Série zemětřesení postihla několik míst planety a také čeští záchranáři se spolu se svými psy vydali na pomoc. Jednou ze špičkových chovatelek záchranářských psů je paní Běla Křížová z Herálce. I se svým synem Alešem, rovněž chovatelem, a dvěma špičkovými labradory navštívila nedávno besedu, organizovanou Psychiatrickou léčebnou v Jihlavě v rámci Týdne duševního zdraví. Část informací z atraktivní přednášky, v reálu ovšem doplněné i ukázkou dohledání ukryté osoby, se pokusíme zprostředkovat v dnešním rozhovoru. Jaká je vlastně současná struktura organizace záchranářů v naší republice? "Jsme organizováni pod Svazem záchranných brigád ČR. Tento svaz má celkem sedm brigád cca po čtyřiceti členech - z nich vždy asi 20 až 25 aktivních. Každá brigáda ze svého centra vybírá nejlepší psovody a především psy, kteří jsou pak sdružováni do pohotovostních jednotek. Nejlepší psi v republice jsou potom v pohotovostní jednotce OSN, která zasahuje i v zahraničí." Čeští záchranáři nakonec po různých tahanicích vyrazili v srpnu do Turecka, nedávno se vrátili z Thajska... "Mluvila jsem po jejich návratu s velitelem jihočeské brigády. Bohužel, tak jak to bývá při takto velkých tragédiích - i když se dostavili tentokrát brzy na místo, nacházeli už jen mrtvé. V Turecku byla záchranářská akce přece jen úspěšnější." Jací psi mohou být vybíráni pro speciální záchranářský výcvik?  "Nedá se říci, že by bylo nutné k výcviku nějaké konkrétní plemeno. Mohou to být kříženci, malá plemena, ale i ještě větší psi než jsou labradoři. Štěně se vybírá podle jiných předpokladů - nesmí být bázlivé, musí být velice kamarádské, musí to být zkrátka pes s velice kladným vztahem k lidem. On totiž musí chtít lidi nacházet. Samozřejmě musí mít pejsek i dobrý nos, kvalitní předpoklady pro pachové práce. Vhodnější jsou k těmto účelům fenečky - zejména v době hárání pracují na plné obrátky a jsou ochotné pracovat, kdežto pejsek může být rozptýlenější a ne tolik ochotný poslouchat, pokud se v jeho blízkosti vyskytne třeba při akci háravá fenka." Jak vypadá výcvik od samého začátku? "Když se štěně dostane do rodiny jako budoucí záchranář, probíhá u něj vlastně běžná výchova. Možná je to i trochu riskantní, ale psovi v ničem nebráním a dokonce se snažím odbourávat jeho přirozenou ostražitost k cizím lidem. Psi musí být zvyklí na další zvířata i na frekventovaná místa - nádraží, ulice s velkým provozem. Pes totiž bude muset umět například nastoupit bez paniky do helikoptéry, v klidu v ní ležet, ale také hledat pod helikoptérou v nepřístupných místech. Jak páníček, tak pes, musí zvládnout i zavěšení pod helikoptérou - není to vždycky příjemné těch deset, patnáct metrů pod vrtulí, kde míváme zavřené oči. Musíme se umět i vytáhnout třeba na skálu. V létě jsme měli soustředění v Adržbachu, kde jsme právě tuhle věc trénovali. Pes ovšem musí mít i velmi kladný vztah k vodě." Existují v tomto směru i specializovaní psi? "Naše nejstarší pracovní fenka má specializaci jako vodní záchranář. Hledá tedy lidi, bohužel už často utonulé, pod hladinou, i v hloubce šesti metrů. Výcvik ve vodě začíná samozřejmě také od štěněte, které převezmete v sedmi, osmi týdnech. Může se to zdát brzy, ale například tato fenka sama v této době skočila do vody a prokázala vztah k tomuto živlu. Házíme do vody aportky, učíme je plavat, probíhá výcvik nasucho na louce, učíme psy nastupovat a vystupovat z raftu. Pes se naučí například vzít pádlo v rovnováze tak, aby jej pak ve vodě těžším koncem netáhlo ke dnu. Je to spousta prvků probíhajících souběžně. Pes musí umět dobře plavat a zvládnout i vlny, takže se trénuje i u moře, kde se seznámí i se slanou vodou. Perfektně musí takový pes snášet jízdu na motorovém člunu, na raftu. Musí ochotně skočit do hloubky, umí i táhnou loď, na níž může například někdo omdlít. Cvičíme to na jihočeských rybnících - pes uchopí raft za úvazek, který visí ze špičky, a celý raft odtáhne. Labrador v pracovní kondici utáhne na 400 metrů hladce raft se čtyřmi lidmi, ale máme na stanici i jezevčici, která dokáže totéž." Jak je to při záchraně tonoucích? "Pokud tonoucí volá o pomoc, pes k němu doplave, otočí se a zastaví tak, aby se jej člověk mohl chytit za madlo na postroji. V okamžiku, kdy by se ozval křik dalšího tonoucího, pes nejdříve odvleče prvního člověka a vrací se pro druhého. Jde - li o tonoucího, který se už potopil, pes se potopí pro něj a uchopí jej za ruku. V tomto případě smí a musí výjimečně i silně stisknout. Nestane se, že by se pes lekl hloubky nebo toho, že se jej tonoucí v panice bude snažit chytat násilím. Pes jde tvrdě za svým cílem. Výcvik není tak složitý, ale nikdy nekončí, musí se stále opakovat, stále se také na soutěžích kontaktem dozvídáme nové věci a možnosti. Moje fenka má navíc i výcvik lavinový." Na jakém principu je výcvik postaven, jak se pes dovídá, co od něj pán chce? "Ze všeho nejdříve se pejskovi schováváme za stromy, kameny, při běžných procházkách. Jakmile nás najde, odměníme ho třeba piškotem. Postupně dostane odměnu jen tehdy, pokud při nálezu i zaštěká. Na tomto principu pak pokračují složitější úkoly, samozřejmě se vyvine systém konkrétních povelů. Pokud dám například povel "hledej chlapečka", pes už ví, že hledá osobu zraněnou, naříkající. V určitém stupni výcviku už pak psovod podle reakce psa pozná i to, v jakém stavu osobu našel - často, bohužel, i osobu mrtvou. Pokud se konkrétně můj pes začne ježit, začne vrčet, zvedá ocas a žhavě se nežene do míst, kde vím, že pravděpodobně něco cítí, už vím, že našel pravděpodobně osobu mrtvou. V opačném případě je to razantní radostný úprk s pronikavým štěkáním. Pes ale nesmí napadnout, nesmí štípnout, musí se dokonce vyvarovat jakéhokoliv kontaktu." Je možné, aby se mladí chovatelé dostali mezi záchranáře?  "Svaz záchranných brigád přijímá členy od 18 let. Můj čtrnáctiletý syn je jakousi výjimkou a "pokusným králíkem". Prodělal se mnou rok teorie výcviku, než si na základě povolení představenstva mohl koupit vlastního psa a na zkoušku začít s výcvikem. Do osmnácti let ovšem nesmí ani on na žádnou akci a je to pro něj možná i trochu stresující. Vlastně se k ničemu nedostane a pes poměrně rychle stárne, i když labradoři jsou dlouhověcí a dožijí se klidně patnácti let. Přesto v Alešových osmnáctinách bude mít jeho současný pes už špičku za sebou. Zájemci o záchranařinu se mohou nakontaktovat na jednotlivé brigády podle bydliště. Každá brigáda si ovšem drží určitý stav. Čekatelem můžete být třeba i roky, ale to neznamená, že se nesmíte účastnit výcviku nebo zkoušek. Jen zatím nejste právoplatným členem, nemáte například hlasovací právo." S kterými organizacemi spolupracujete a jak tahle spolupráce funguje? "Záchranáři mají smlouvy se složkami CO - s policií, hasiči, ministerstvem vnitra. Právě oni nás volají k akcím. Bohužel jsme se ještě nedostali do povědomí lidí jako složka, která by měla přicházet jako první. Jako ti, kteří určí směr, kudy by měli dál hledat například vojáci. Doposud nás většinou volají bohužel spíše až tehdy, když policejní psi, kteří nejsou takto speciálně cvičeni, si nevědí rady. Také proto jsme případů, kdy se najde živý člověk, zaznamenali jen málo." Jaká oficiální osvědčení takový špičkový pes dosáhne? "Naši psi mají i výstavní ocenění. A protože labradoři jsou psi lovečtí, mají i zkoušky lovecké. Tím to ale končí, zvířat si jinak naprosto nesmí všímat, na stopě ztraceného dítěte přece pes nemůže odbočit na stopu srnčího. Proto jim pouštíme i do výběhu slepice nebo kuřata. Jeden z psů, které jsme přivezli do Jihlavy, má už složeny i záchranářské zkoušky. Naše psy ale vedeme také sportovně, to aby nás práce taky bavila - máme v tomto směru zkoušky a závody, pracujeme podle mezinárodního a národního zkušebního řádu." Jak moc se při práci opravdu spoléháte na svého psa? "Občas nás to svádí psům nevěřit. Znám to z vlastní zkušenosti, že někdy pes jen tak čuchne a jde pryč a já ho přesto nutím hledat na místě dál, protože mám sama pocit, že právě tady je třeba hledat. Pak mě ovšem většinou překvapí štěkotem někde docela jinde. Záchranařina je tedy založena i na důvěře mezi psem a psovodem. Proto i výcvik musí být prováděn naprosto v klidu, bez bití, hrou." Výcvik a záchranařina jsou bezesporu mimořádně náročné, určitě někdy i nebezpečné. Jaká je vlastně vaše motivace? "Děláme to všechno ve svém volném čase, dáváme do toho svůj čas a peníze. Sami si kupujeme psy, plýtváme benzín, prostě nás to chytlo. Určitě je to i na úkor rodiny, ale ještě nikdy jsem toho nelitovala."   Jiří Varhaník /Jihl. listy

Zpracovala: Klementová Hana