"Schutzhund" u protinožců
(převzato z časopisu PES přítel člověka ročník 45, č. 1/2000, str. 46)

Jeli jsme po hlavní silnici vedoucí z města na jih, kolem překrásného buddhistického chrámu, náhle jsme zahnuli doleva, kde byla kolem spousta rodinných domků. Jakmile jsme se po chvilce dali vpravo, domky ustaly a vysoké zdi po obou stranách této postranní silničky byly neklamnou známkou, že za nimi jsou sportovní hřiště. To byl náš cíl. Vystoupila jsem z auta a přikročila ke statnému muži: "Hledám pana Hoffmana," a muž hrdě hlásil: "Já jsem Bill Hoffman." Vysvětlila jsem mu, kdo jsem, proč jsem přišla, totiž podívat se, jak se v Austrálii cvičí "schutzhund" (neboli pes obranář). Australané příliš nedůvěřují výcviku obrany, hlavně proto, že pes se musí při výcviku naučit kousat do rukávu. Výcvik a patřičné zkoušky se tu sice konají již čtrnáct let, ale naše střešní organizace, Australian National Kennel Council, uznala obranu jako sport teprve před čtyřmi roky. Uznala, ale nepřijala za vlastní, a tehdejší prezident ANKC to odůvodnil tím, že právě v době, kdy media přinášela téměř každý týden zprávy o lidech, pokousaných volně pobíhajícími psy, nechtěla tato organizace budit dojem, že schvaluje výcvik k napadání. Není divu, že se tedy výcvik koná až v nejzazší části toho posledního hřiště, kam už nikdo nechodí.

Výcvik obrany založil v Austrálii výcvikář John McDonald ve Viktorii pod jménem Australian United Schutzhund Club (zkráceně AUS). "Před přijetím do klubu musí pes dokázat, že může žít s lidmi a není okolí nebezpečný", říká John. To znamená mít základ poslušnosti (na vodítku a bez něj), být schopen zůstat uvázán sám před obchodem, kde lidé proudí kolem a nebát se dvou výstřelů. Dnes je v Austrálii celkem 13 schutzhund klubů se 750 členy. Všechny kluby cvičí podle stejné osnovy: první část je stopování, druhá poslušnost a třetí obrana.

Na stopě musí pes najít dva kousky šatstva a musí pracovat rychle. John říká, že rád vidí perfektní provedení (a kdo ne?). Každá část se boduje ze sta bodů, a po ukončení dostane psovod hodnocení rozhodčího.
Druhá část, poslušnost, zahrnuje půlkilometrovou chůzi u nohy (na vodítku i bez) s obraty vlevo a vpravo a s automatickými zastávkami (bez povelu k usednutí. Na řadu přicházejí také výstřely a přenesení činky přes překážku. Závodí vždy dva psi současně.
Obrana se skládá z revírování, vyštěkání pachatele, pokus o únik, zadržení, prohledání pachatele a doprovod.

Od některých členů klubu jsem se předem dověděla, že Bill Hoffman - jako vedoucí osoba - odtrhl nedávno tento klub od hlavního klubu AUS a že v celé Austrálii jsou jen dva rozhodčí, kvalifikovaní posuzovat schutzhund (tj. John McDonald a Bill Hoffman). Ve queenslandském městě Brisbanu má schutzhund podporu na vysokém místě. Žena, která studuje na zdejší univerzitě chování zvířat a hlavně psů, Gabi Hoffmannová (nemá s Billem nic společného), schutzhund obhajuje a vidí zjevnou výhodu ve dlouhodobém výcviku, kdy majitel a pes se společně dobře poznají musejí pracovat jako tým a kdy je pes v různých situacích pod důležitou kontrolou. Gabi se snaží nalézt test pro štěňata, pomocí kterého by bylo možno odhadnout jejich budoucí povahu. Připouští, že mnozí lidé se obávají schutzhundu, protože mají strach z kousnutí. Gabi správně poukazuje na to, že právě necvičení psi kousnou častěji. Velmi důležitý je vztah mezi pánem a psem a uvázání psa na řetěz ho může úplně zkazit. Prohlašuje také, že schutzhund je vlastně jakousi zkouškou psího charakteru, kde jsou bojácní nebo agresivní psi vyloučeni.

Již z prvních několika vět pana Hoffmana čišelo jeho sebevědomí. Hbitě hlásil, že cvičí psy už třicet let (to je toho, moje přítelkyně Eileen a já také), opovržlivě se zmínil o zakladateli australské poslušnosti Jacku Goldstienovi, a při řeči nabíjel starou pistoli. Eileen, která mě sem přivezla, stála jako opařená: má za sebou dlouholetý výcvik mnoha psů a také několikaleté působení jako instruktorka poslušnosti ve velkém klubu pro všechna plemena. Jako my, i ona dobře znala výcvikáře Goldstiena, a cení si jeho obrovského přínosu pro australskou kynologii. Bylo po desáté hodině, a malá skupinka psovodů začala pracovat. Jedna žena s německým ovčákem dělala poslušnost, jen tak, sama, bez dozoru. Jiný muž s rotvajlerem cvičil odložení, a já jsem se rozhlížela po ostatních: celkem tři ovčáci, tři rotvajleři, dva dobrmani a jeden španěl. Majitel španěla viděl mé rozpaky a snažil se mi situaci vysvětlit. Byla totiž sobota a v neděli měl tento klub roční zkoušky. Bill Hoffman mi o tom už pověděl, a na mou otázku, kdo bude rozhodčí, vypnul prsa: "Já." Hned mě napadlo, že pro osobní nedorozumění má skupinka těchto nadšenců zamezenou cestu k jinému, naprosto nezávislému rozhodčímu. Vždy také zastávám názor, že více hlav více ví: co jeden cvičitel propásne, to druhý, třeba rozhodčí, uvidí a psovodu navrhne, jak se tomu vyhnout nebo chybu napravit. Nemohla jsem si vzít volno dva dny za sebou, a tak jsem raději chtěla vidět výcvik než zkoušky. Stopování se odehrálo hned zrána a jinde, to jsme neviděli, ale bylo nám řečeno, že pes, který nestopuje, může stále ještě absolvovat další zkoušky, tzv. schutzhund A. Nestopuje? Dosud jsem si myslela, že každý pes má schopnost sledovat pach, i když někteří sledují jen ten, který se jim líbí (chyba výcvikáře) a někteří (jako můj bostonek) jsou proti ovčákům, rotvajlerům a dobrmanům ve značné nevýhodě. A tak den začal pozorováním poslušnosti: nemělo to žádnou formu, jen pan Hoffman občas vystřelil, když se psovod se svým svěřencem vzdaloval. Všichni šli sice stejným vzorem (ale jednotlivě), ale každý si dělal pomalou chůzi anebo běh kdy chtěl, pak na pokyn Billa provedl přivolání a následovalo odložení. Přinesení činky přes překážku apod. (kladina nebyla) se dělo až později, jaksi odděleně. Trénoval i muž se španělem, ale jen poslušnost a odložení. O polední přestávce dělal kuchaře. Na malých plynových kamínkách opékal kuřecí karbanátky, párky apod. Dobroty byly na prodej ve prospěch klubu. Objednala jsem si kousek "bažanta, kterého jeho španěl právě donesl", a věnovala jsem se trochu povídání. Graham Butters, chovatel dobrmanů, mi předvedl svou čtyřměsíční fenečku, Bill předvedl dobrmana, který prý býval úplný zabiják, viděla jsem rotvajlera s krásným pohybem, prostě členové se chlubili tím, co měli. Někteří zatím připravili louku na revírování a na zbytek poslušnosti, a po obědě se začalo. Nejdříve zase německý ovčák. Dva z mužů dělali figuranty, ačkoliv také cvičili své psy. Zase se mi všechny cviky zdály jaksi neucelené, provozování halabala. Po každém zakousnutí figurant předstíral, že ho pes porazil, trochu spolu tak na oko zápasili, a nakonec psu vždy rukáv dal. Chápu, že pes to má brát jako hru, ale nemá se v něm podporovat také uspokojení z dobře vykonané práce? Ze všech úkonů vypadalo nejlépe zadržení pachatele a doprovod. Mezi cvičiteli byla také mladá žena s hnědým dobrmanem, o níž mi bylo řečeno, že to je její první pes na výcvik, a že do klubu chodí jen tři měsíce. Podle výkonu psa bych řekla, že mladá žena je ten nejlepší výcvikář na svě- tě: ne protože pes předvedl ten den nejlepší výkon, ale protože jeho výkon za tři měsíce výcviku byl obdivuhodný.

Nedělních zkoušek se zúčastnilo pět psů: tři na tzv. BH, z toho dva uspěli a jeden nepřeskočil s činkou překážku, ale obešel ji. To je u nás ovšem nula a žádný pes nemůže projít u zkoušky, když má z jednoho cvičení nulu. O zkoušku ze schutzhundu se pokusili dva, jeden dokonce prý o SchH3, ale žádný neuspěl, pes pokoušející se o SchH3, neobstál na stopě. Podle nadšení, které jsem viděla den předtím, bych očekávala více adeptů u zkoušek. Ani rozdíly ve výkonech se mi nezdály tak velké, že jen pět psů by mohlo být ke zkouškám připuštěno.

Kamila Mojžíšová

Zpracovala Klementová Hana

(odpovědnost za veškeré chyby a nesrovnalosti oproti originálu přebírá správce serveru www.rtw.cz, další informace naleznete v časopisu "PES přítel člověka" č. 1/2000)