" OBRANA" - úvaha nad rozvíjením této činnosti ve sportu i praxi
(převzato z časopisu PES přítel člověka ročník 45, č. 2/2000, str.11)

Tyto řádky píši proto, že již dávno získané a publikované zkušenosti pozvolna mizí v zapomění. Původní požadavek obrany pána a jaho majetku přešel pozvolna v poměrně bodově náročné disciplíny. Jde především o sport se psem. Metodika výcviku se pozvolna mění. Tyto metody neodsuzuji. Naopak sám se svým psem takto cvičím. Výcvik pro vrcholový sport je nesmírně náročný a obdivuhodný. Pro praktické využití je však nepříhodný. Dnes je pro praktické využití spíše vhodnější pes, cvičený podle starého zkušebního řádu nebo vojenským a policejním výcvikem. Pro samostatnou práci v objektu se mnohdy více osvědčí některé téměř necvičené, ale sebevědomé a nebezpečné plemeno.

Cvičit obranu psa, ať již prakticky či sportovně, je velmi složité.V posledních letech se setkávám na různých kynologických cvičištích při cvicích obrany již téměř výhradně s využitím kořistnického pudu. Jisté je, že pokud je správná metoda výcviku a dobrý figurant, vede to ke konečnému a správnému výsledku.To znamená, že pes je schopen úspěšně splnit zkoušku z výkonu. Má-li psovod trpělivost a hodně vysokou Iaťku, třeba dorazí i na mistrovství republiky.
K tomu už nestačí jen kvalitní figurant a cvičiště, ale musí být i možnost tréninku v rozličném prostředí. To proto, aby pes nebyl ničím překvapen, aby uměl správně reagovat v každé situaci.
Tím se vlastně,ať chceme či nikoli, vzdalujeme od práce ve"skleníkovém" prostředí domácího cvičiště a začínáme se přibližovat praxi. Toto přibližování probíhá jen v omezené míře, protože pes je vystavován standardním situacím. Snad právě proto je možno vidět psa nejistého či dokonce takového,který zklame (byť má složenou obranářskou speciálku). Jedním z důvodů může být skutečnost, že se vrcholové zkoušky směly dříve dělat podle zkušebního řádu pouze v cizím, pro psa neznámém prostředí a na neznámého figuranta. Kdežto v současné době se (mimo jiné z důvodů dostupnosti) tyto zkoušky plní i na domácím cvičišti. Psovod, který se na tuto zkoušku v minulosti přihlásil, musel ze svého psa udělat zkušeného obranáře. Nároky na ni byly vysoké a pes musel být zkušený "harcovník", který měl blízko k praktickému využití. Revíry se prováděly výhradně v lese a zadržení mimo cvičiště. Znám psovody, kteří mají složeny zkoušky, třeba až IPO3. Mezi nimi jsou však i takoví, kteří před prací obrany znejistí, protože mají nejistého psa.Často se stává, že je tento momentálně nejistý pes figurantem (při standardním, správném výkonu) na závodech vytlačen, zahnán. Pravděpodobně jde o to, že metodika výcviku (získání odpovídajících zkušeností) na tohoto konkrétního psa byla nesprávná, i když se mohla u jiného osvědčit.Velkou roli zde hrál především psovod. Při výcviku se nechal, neznaje teorii rozvinutí zloby či jednotlivých cviků, přespříliš ovlivňovat figurantem.Rozvíjením zloby pozvolna zvyšujeme sebejistotu psa. Představme si situaci, jak má vypadat konečný sportovní výkon. Rychlý, přesný útok na figuranta bez štěkání. Pevný, plný zákus do rukávu.Tvrdý boj bez vrčení či jiných náznaků nejistoty či strachu. Po zastavení a povelu psovoda "Pusť!"správné puštění bez překusu a cílené hlídání bez otáčení až do příchodu psovoda, kdy následuje povel "K noze!" atd. Aby pes vše správně splnil (jde jen o nepatrnou část výcviku obrany) je nezbytná velká spolupráce mezi psem, psovodema a figurantem. Nejčastěji bývá právě figurant z této trojice ten nejzkušenější, bývá to často on, kdo výcvik řídí. To je nutno provádět v přítomnosti psa velmi opatrně a citlivě. Figurant nesmí nikdy shazovat pána před jeho psem a musí dbát na tón i gesta v hovoru. Jistě jste se již setkali s nevhodnými pokyny, které doprovází rozkazovací intonace figuranta: "Jak to držíš toho psa?!", "Přitáhni ho! Ted ho pusť!"."Co děláš?"
A ten opravdu špatný figurant obranu přeruší a odchází. Co myslíte, udělal vše pro psa? Ne, pes musí obranu zakončit vždy jako vítěz! A to i v případě, kdy se naší vinou vyvleče z obojku nebo se urve.
Při výrazně dominantním chování známého figuranta dochází k nesprávnému hodnostnímu zařazení ve smečce vašeho psa. Opakovaným cvičením na stejného figuranta dojde k jeho přiřazení do smečky, ať - se nám to Iíbí nebo ne. Nejvýše stojí figurant, poté poslušný psovod, a kde je pes? Proto jsem mohl slyšet u jednoho již dost vycvičeného psa, při zákusu na známého (svého) figuranta, výrok diváků: "Ten pes se bojí." Jelikož jsem něco podobného na stejném cvičišti viděl opakovaně i u jiných sebevědomých psů, můj závěr byl nasnadě: chaos v dominan- ci. Mladý, dosud sebevědomý pes běžel za figurantem s výrazným respektem, a teprve po jeho souhlasu razantně zadržel. Co myslíte, jak by tento pes reagoval, kdyby narušitel - padouch, představovaný figurantem, dal najevo prudký nesouhlas?
Tento podivný vypozorovaný vztah, který není zdaleka ojedinélý, potvrdil mou zkušenost. Při obraně musí zaujímat čelní, dominantní místo psovod. Na druhém místě je pes, konající svou práci. Dlouho nic a teprve o další dvé příčky níže, na pomyslném hodnostním žebříčku, může stát schopný, zkušený figurant.
Jsem si vědom toho, že je nezbytné, aby figurant usměrňoval v některých případech či situacích výcvik. Také konzultace s ním, následující po provedení cviku, je velmi důležitá. Tyto věci je třeba, ve většině případů, řešit v nepřítomnosti psa. Mimořádně důležité je dodržovat toto pravidlo u psích začátečníků, kteří si své sociální vztahy teprve vytvářejí. I kynolog začátečník, případně dorostenec, se musí řídit pravidlem - jakmile jsem na place, výcvik obrany řídí psovod! Právě nedodržení tohoto pravidla vede ke zmíněnému submisivnímu chování zvířete, které by nás mělo bránit. Pes, který je veden úctou a podřízeností k figurantovi na domovském cvičišti, bude po dostatečném opakování naučený model přenášet i do neznámého prostředí a na cizího figuranta.
V neznámém prostředí se naopak mohou jeho projevy nízké sebejistoty ještě více prohloubit. Reakce známého figuranta totiž zná. Jak se ale zachovat k cizímu člověku, který má na sobě bmění nadřízené osoby? Není lépe se střetu vyhnout a vyčkat dostatečně dlouho, jak to dopadne?
Pochopitelně, popsal jsem extrémně zkaženého psa. Ale copak neznáte psy, kteří se po zákusu urvou a už si nekousnou? Možná si řeknete, že jde o projev psích nervů. Jistě, nejistota může být vrozená jako naučená. Vrozené pasivní reakce Ize správným výcvikem ovlivnit. Pokud máme psa, který je natolik pasivní, že se nikdy nevzdálí od psovoda a na jeho nápravu nestačíme, budiž, ale co když podobně reaguje pes se složenou vyšší zkouškou? Často i od zkušených cvičitelů slýchávám, že psi už nejsou takoví jako dřív. "Jó, tenkrát byl pes schopen útočit na 200 metrů i víc, běžel určeným směrem a když uviděl figuranta, tvrdě zakročil. A představ si, byl schopen cloumat s figurantem, než psovod dorazil na dostatečnou vzdálenost, kdy dostal povel pusť, nebo ho psovod sundal. Jó, to byli psi, takoví dneska už nejsou!" Jistě, běžně jsem na vojně znal psy, kteří byli schopni po několikakilometrové "dostihové" stopě na volno zadržet figuranta. Kdyby ten neměl vysílačku a nenahlásil, kde je má psovod hledat, tak jej pes drží na zemi snad ještě dnes. (A žili spolu šťastně, dokud nezemřeli...) Přesto nesouhlasím s podobnými nostalgickými tvrzeními. Psi jsou stále stejní, jenom naše nároky se změnily. Již od štěněcho věku zaměřujeme naše čtyřnohé miláčky jiným směrem. Reakce, se kterými se někdy setkáváme, jsou ovocem této výchovy a tohoto výcviku. Není již žádný důvod, proč přivykat naše psy na delší a delší zákusy, když při vrcholových zkouškách, podle dnešních řádů, trvá zákus jen pár vteňn a rozhodující je především přesnost, rychlost, kvalita a poslušnost. Dnes již jde především o sport a kdo se nehodlá s tímto trendem smířt, pak ať již od štěněte směřuje výcvik spíše podle národního zkušebního řádu nebo výcviku TARTu či RINGu. Zde se vede výcvik především k praktickým výkonům. Zadržení může probíhat třeba i v místnosti. Po tomto zaměření je nezbytná zloba a velké sebevědomí psa. Sám jsem se jako začátečník učil, že u psa je nutno vytvořit nejprve zlobu a sebejistotu. Výcvik zákusu do rukávu následuje až poté. Tenkrát jsem se to naučil a věřil tomu. Poznal jsem u mnoha a mnoha zbabělých či nejistých psů, kteří byli schopni se pň výcviku zloby zhroutit, zabalit to či se dokonce strachy pomočit, že tato filozofie výcviku, praktikovaná starou českou školou, má vždy úspěch. Při dodržení tohoto směru se nestane, aby se pes před zákusem odběhl napít k řece či metr od makety s figurantem odešel za pachem, který ho více zaujal. Ne! Pro psa musí být rozhodující dominance, sebevědomí a koncentrace, se kterou vyhledává či zadrží figuranta. Nebojme se, že zlobu někdy přeženeme a výcvikem obrany vychováme zlého, agresivního psa. Mohu vás ubezpečit, že přehnaná dominance jde vždy upravit. S čím se nadřeme daleko více, je nejistota, lekavost a zbabělost psa.

Uvědomme si, a to jsem chtěl tímto článkem říct, že největší úlohu ve výcviku psa hraje psovod. Jakmile ten se "srovná", začne pes správné "makat".

Ivo Eichler

(odpovědnost za veškeré chyby a nesrovnalosti oproti originálu přebírá správce www.rtw.cz, další informace naleznete v časopisu PES přítel člověka č. 2/2000)

Zpracovala: Klementová Hana