„Chceme-li popsat historii, chováni a využití válečných psů, musíme si nejdříve povšimnout vývoje lidského válečnictví od samého počátku, protože pes byl již od starověku nejbližším průvodcem člověka."

Takto vidí úkoly, o kterých se v píše v této kapitole, H. Lloyd.

Jíž jsme si objasnili, že člověk, ohrožovaný nepřátelskými sousedy velmi brzy ocenil psa jako posilu proti útočníkovi a jako ochotného pomocníka při svých válečných i kořistnických taženích. Dlouho své války vedl - až do vynálezu palných zbraní, za pomoci bojového psa jako válečníkovy zbraně a jako ochranného štítu proti útočníkovi. Odvážný pes, silný a bojovný, byl vysoce ceněnou zbraní, na které často záviselo vítězství nebo porážka. Úkolem válečného psa bylo napadat každého protivníka, který mu přišel do cesty, učinit jej boje neschopným nebo i usmrtit. Proto byl pes, podobně jako jeho pán, chráněn kovovými pláty a kroužkovým brněním. Na obojku byly ostré trny nebo zakřivené nože, které chránily psa před útokem zblízka a zraňovaly jako kopí nohy a těla jeho nepřátel. Především při nasazení proti nepřátelským jezdcům a jejich koním způsobovaly tyto zakřivené nože protivníkovi vážná a nebezpečná poranění.

V dějinách najdeme spoustu zpráv o bojových psech a jejich nasazení v bitvách. Jedním

tuto tradici pak navázali Asyřané se svými mohutnými dogami.

Asijský kmen Lydů používal ve válce s kočovnými Kimmery (628-571 př. n. 1.) oddíl obrněných psů.

Král Alyattés takticky nasadil těžké válečné psy, kteří způsobili krveprolití mezi nepřátelskými psy i válečníky.

Perský král Kambýses použil při dobývání Egypta obrovské bojové psy. Jejich smečky napadaly egyptské kopiníky a lučištníky (525 př. n. L).

K největšímu válečnému nasazení válečných psů došlo ve Francii za války francouzského krále Františka I. se španělským Karlem V. Jako pomocný sbor španělského krále nastoupilo 400 válečníků provázených 400 mohutnými mastify opatřenými širokými válečnými obojky. Tuto jednotku dodal anglický Jindřich VIII., který měl s Francouzi nevyřízené účty. Tato zvířata se stala pro Španěly

Římané, vedeni konzulem Varem, podlehli v bitvě u Vercelly (101 našeho letopočtu) velkým psů Kimbrů, které vedly ženy.

Bránili také zuřivě germánské vozové hradby. Římané dokázali přesto zvítězit jen za cenu obrovského krveprolití. Ostatně ne nadlouho. Ovšem římské legie také měly své bojové psy, každá legie jednu setninu.

Při vylodění v Británii chránili ženy a děti místních obyvatel „obrovští, širokohubí psi Britanů". Tito psi velikostí i silou daleko překonávali zvířata, která si Římané přivezli s se-

tak důležitými pomocníky, že Karel V. tyto psy mnohokrát odměnil a svým vojákům stavěl za příklad jejich nesmírnou odvahu. Při dobývání Valencie došlo ke krvavému boji mezi obleženými Francouzi a útočícími španěl-sko-anglickými psy, kteří rychle dovršili jejich porážku.

Krátce před bitvou u Abukiru při výpravě do Egypta v červenci 1799 žádal Napoleon se svého generála Marmonta o nasazení velkého počtu bojových psů, tvořících významnou re-

Údaje o chovu a vyobrazení těchto psů najdeme v díle Ulisse Aldrovandiho (1637), ale ještě dříve u italského historika Blonda (1388 až 1463), který poznamenává: „Válečný pes musí odstrašovat již svým vzhledem stejně jako bojovou schopností. Je, s výjimkou svého pána, nepřítelem každého člověka. To znamená, že když se setká s někým, koho třeba i dobře zná a on nezůstane stát, vrhne se na něj a zatne mu zuby do těla. Musí vystupovat proti všem lidem s velkou odvahou a na všechny vrhat nepřátelské pohledy. Tento pes byl již od