Dohovor psů s kočkami II.
(z knihy: Co má pes na jazyku, autor: Stanley Coren)

pokračování ................ díl 2.

 

Ovšem postavení uší při agresi je u koček a psů rozdílné. Jak již jsme dříve zmínili, agresivní dominantní pes má uši vzpřímené a namířené dopředu. Teprve před počátkem útoku se mohou uši lehce stočit do stran, takže vytvoří tvar V. U koček je toto gesto mnohem výraznější a uši se obracejí tak, že vnitřní strana směřuje dolů a je viditelná zadní strana ucha. Větší kočkovité šelmy mívají na zadní straně tmavých uší výrazné světlé skvrny, které jejich pohyb zvýrazňují, a tak signalizují jejich útočné úmysly. Jiné divoké kočky zase mají na špičce ucha štětičky, které také pomáhají rozeznat postavení ucha a jeho natáčení je z dálky lépe viditelné.

Ale když se podíváme na ocas, přesně jako v pohádce mé babičky nalézáme mnohem větší riziko nedorozumění mezi kočkami a psy. Ačkoliv psi i kočky mrskají ocasem ze strany na stranu, význam tohoto pohybu je přesně opačný. U psa je široké mávání ocasem, které je vidět na velkou vzdálenost, signálem, že jiný jedinec je vítán a bude přijat přátelsky. U koček je švihání ocasem signálem, který na dálku upozorňuje příchozího, že má jít pryč, který prozrazuje rozčilení nebo emocionální tlak. Kočky často začínají kroutit špičku ocasu nazad a dopředu, než seknou nebo škrábnou tlapkou. Široký kývavý pohyb, obvykle při zemi, který se zrychluje a nabírá větší rozkyv, je u kočky zřetelným signálem agrese. Pokud se neobjevují žádné další známky agrese, pes může být zmaten a přiblíží se, protože považuje mávání ocasem za přátelský projev; ovšem pak narazí na zuby a drápy. Nemůžeme se proto divit, že ze psího pohledu je kočka "lhář" a tvor nehodný důvěry i v budoucnu.

I mnohem statičtější poloha ocasu může být klamná. Jak psi, tak kočky někdy tisknou ocas k tělu a tisknou se k podkladu, aby se zdáli menší, což je signál strachu a podřízení. Ovšem psí a kočičí význam se liší podle polohy ocasu. Psi prozrazují podřízenost a smíření s nižším postavením tím, že svěšují ocas a nechávají ho viset podél zadku bez pohybu. U koček při podobném postavení ocas visící dolů vytváří obrácené písmeno L, jak je vidět na obrázku dole. 

Ovšem tento svěšený ocas není známkou podřízení, naopak je to signál, že zvíře volí úlohu agresora. Agresivita tohoto signálu je tím větší, čím výraznější vyhrbení hřbetu jej doprovází. Takže pes, který vidí kočku se svěšeným ocasem, podle psího mravu soudí, že není důvod ke strachu, a je tedy zcela nepřipraven na agresivní výpad kočky. Naopak kočku může zmýlit svěšený psí ocas, který znamená smíření a mírumilovnost, jenže ona si ho vyloží jako přípravu k útoku.

U psů je ocas nesený kolmo vzhůru nebo zatočený přes hřbet znamením sebevědomé dominance a uplatnění autority. U koček ovšem stejný signál znamená jeden z nejpřátelštějších znaků, jakého tento druh užívá. Vztyčený ocas, někdy lehce zakřivený přes hřbet, vybízí spřátelenou kočku, aby prozkoumala vystavenou oblast pod ocasem. Kočky totiž mají stejně jako psi pachové žlázy, které vytvářejí feromony, umístěné po stranách řiti. Jde tedy o průkaz totožnosti, díky němuž je možné nejlépe zachytit rodinný pach. Zdvižení ocasu je v tomto případě něco jako nabídnutí pasu nebo řidičského průkazu k ověření identity Pes, který vidí zdvižený ocas kočky, si ho může splést a místo za přátelskou výzvu to může považovat za výraz dominance. Kočky se pak mohou cítit uraženy, když se jejich nabídka přátelství setká s podezíráním a útokem.

Ovšem vztyčený ocas má u koček ještě jiný význam. Polekaná kočka zježí srst, vyklene hřbet a drží naježený ocas kolmo vztyčený. Toto postavení znamená, že kočka je velmi vyděšená. U psů je naopak zježení určeno k tomu, aby zvíře vypadalo větší, a reprezentuje nejvyšší úroveň agresivity. Jak už jsme řekli v předchozí kapitole, když pes dává najevo úmysl zaútočit, obvykle se mu zježí srst na plecích a muže se vytvořit také hřeben táhnoucí se středem hřbetu. Současně se ježí i ocas a pes jej zvedá do kolmé polohy. Jestliže kočka vidí toto chování u psa, muže se zmýlit a podle kočičích zvyků usoudit, že zvíře je poděšené. Pak místo aby couvla, může být vyprovokována k útoku. Také pes může být zmaten kočičím projevem strachu. Jestliže si tento signál vyloží po psím, zježená srst a zdvižený ocas znamenají, že kočka neustoupí a že je připravena k boji.

Rovněž řeč těla a postojů je odlišná u koček a u psů. Vezměme si vyjádření podřízenosti u psa. Polekaná kočka se, stejně jako polekaný pes přitiskne k podlaze, aby se zdála menší; tento signál neznamená hrozbu. Vyděšený pes ovšem jde často dále, převrátí se na hřbet a odhalí nechráněné břicho. To je krajní známka podřízenosti. U kočky ovšem převalení na hřbet neznamená strach ani podřízení, ale obranný pohyb, ba i snahu zabít nějakou kořist. Tato poloha je totiž vhodná k útoku, protože uvolňuje všechny čtyři sady drápů. Kočka lovící velkou nebo středně velkou kořist, například ptáka nebo krysu, ji obvykle uchopí a rychle se obrátí na hřbet. Pak se vypořádá s obětí, kterou drží předními tlapkami, škrabáním a kousáním. Zadní tlapky kloužou po břiše oběti s vytasenými drápy a kočka kope oběma zadníma nohama současně. Tento pohyb může zničit nebo těžce poškodit životně důležité orgány oběti nebo útočníka. Tato situace je další příležitostí k nedorozumění mezi kočkami a psy. Rozzuřená kočka se obrací na hřbet, ale pes si vykládá toto kočičí počínání podle psího mravu jako ukončení boje a žádost o mír. Přiblíží se tedy ke kočce, aby ji rituálně očichal, což je psí ratifikace mírové smlouvy, ovšem dostane přímo do obličeje ránu všemi čtyřmi tlapkami s vytasenými drápy.

Nepochopení mezi druhy však může vznikat i z mnohem jemnějších podnětů. Vzpomeňme si na zdvihání tlapky u psa, který je napjatý, lehce znepokojený nebo chce připoutat pozornost někoho dominantního. Toto gesto je, jak už víme, ritualizováno a může se změnit při prvním pohybu v převalení na hřbet jako projev podřízenosti. Také u kočky je pohyb tlapky předehrou k převalení na hřbet, ovšem zde je to příprava na útok. Pokud je kočka mírně polekána, zdvihá tlapku a naznačuje tak směr útoku nebo výpadu. Když si pes tuto známku špatně vyloží, může se ke kočce přiblížit a vyprovokovat útok na svou tvář nebo čenich.

To je jedna z oblastí, kde mají psi a kočky největší příležitost k nedorozumění, jež někdy končí přímým tělesným kontaktem. Vzpomeňte si, jak jsme už zmiňovali, že psi často vyrážejí proti lidem nebo jiným psům - nebo se o ně opírají a používají svou váhu jako signál dominance. Kočky se naopak o něco třou, narážejí plecí, hrudí nebo hlavou, když značkují nějaký předmět nebo člověka vlastní vůní. Toto míšení pachů pomáhá rozlišit známé od neznámého a přátelské od cizího, takže je to část kočičího přátelského uvítacího rituálu. Pokud se kočka pokusí uplatnit tento postup vůči psovi, je jisté, že on kočičí vítací gesto nepochopí a bude si je vykládat jako projev dominance.

Samozřejmě existuje mnoho příležitostí k chybnému výkladu signálů mezi kočkami a psy. A to nás svádí domnívat se, že nepřátelství mezi nimi vychází prostě z toho, že v jazyce kočičím a psím mají shodné signály opačný význam. A kočka nebo pes, kteří utrpí poranění, mají strach nebo se cítí ohroženi, protože špatně přečetli signál jiného druhu, nemohou při příštím setkání pociťovat vzájemnou důvěru. Když střetnutí začíná pocitem nepřátelství, snadno se situace vyhrotí do konfliktu typického pro kočky a psy, protože každý z nich vidí v tom druhém nepřítele a nebezpečného tvora.

Ovšem existují i kočky nebo psi, kteří jsou "bilingvní". Stejně jako psi, i když v mnohem menší míře, se kočky mohou naučit lidskému jazyku a stejně tak se naučí číst signály kohokoli, s nímž žijí ve společném domově. Štěňata a koťata, která jsou vychovávána společně, mají velmi málo problému, protože se vzájemné neporozumění odstraní už v raném mládí. Jak víme, štěně, které přistrčí čenich k bříšku kotěte, jež se obrátilo na hřbet, musí nést následky. Ovšem v tomto stadiu vývoje drobné drápky a zoubky nemohou způsobit velkou škodu, a tak má štěně dobrou příležitost k učení.

Dosáhnout mírového soužití mezi dospělou kočkou a psem je mnohem obtížnější. Pokud pes žije nebo se často stýká s jiný mi psy a kočka má příležitost ke střetnutí s jinými kočkami, pak si tato zvířata s odlišnými předchozími zkušenostmi těžko mohou osvojit takové chování, aby si psí nebo kočičí signály nevykládala špatně. Pravděpodobně nejlepší je nechat zvířata, aby si své jazykové problémy vyřešila sama. Poznání následků nedorozumění je pravděpodobně přiměje k rychlejšímu učení, i když na první stadia setkání psa a kočky v jednom domě je nutné dohlížet. Pokud se vám věci vymknou z ruky a agrese dosáhne takového stupně, že jeden nebo druhý může utrpět poranění, musíte rychle zasáhnout.

Při pokusech dělat zvířatům tlumočníka nebo zasahovat do příležitostných neshod mezi kočkou a psem nesmíte pospíchat. Pravděpodobně si vysloužíte poškrábání od kočky a kousnutí od psa. Nejjednodušší způsob řešení konfliktu je rozptýlit oba soupeře. Držte se ovšem raději ve větší vzdálenosti, postříkejte je třeba z vodní pistolky nebo rozprašovače na rostliny, popřípadě na ně vychrstněte sklenici vody Jinou možností je zmást je tím, že na ně hodíte deku, koupací plášť nebo něco podobného. Tím přerušíte jejich rvačku a můžete jedno zvíře (nejspíš to, které prohrávalo) odstranit. Když se obě zvířata uklidní, tedy tak po hodině nebo více, můžete je obě pustit k sobě. Jazyková výuka bude pokračovat, až se nakonec vytvoří jakýs takýs soulad.

Nejlepší známkou toho, že si zvířata jedno na druhé už zvykla, je jejich příprava ke spánku. Dokud na sebe kočka a pes nejsou zvyklí, každý z nich vyhledává "oddělenou" ložnici, nejlépe zvláštní místnost, kde se mohou účinně schovat před tím druhým. Jakmile se vytvoří základní důvěra, začnou klidně spát v jedné místnosti. Nejlepší známkou důvěry a dobrým signálem, že časem vznikne dokonalý soulad, je, jsou-li zvířata ochotna spát ve stejné místnosti blízko sebe a obrátí se zády k sobě. Pochopitelně, vždyť ani vy se neobracíte zády k někomu, komu nevěříte.

Kočky a psi, kteří dokáží převzít části ze svého obvyklého smečkového chování a vytvořit si běžné formy přátelského dorozumívání, mohou dospět i k nejvyšší formě shody: začnou jeden druhého čistit. Ráno, když zazvoní můj budík, náš oranžový kocour Loki seskočí z okenní římsy, kde přespává. Jestliže svítí sluníčko, projde skleněnými dveřmi na terasu a tady si lehne. Po nějaké chvíli můj hladkosrstý retrívr Odin vstane z polštáře vedle postele. Velký černý pes se protáhne, zívne a potom putuje za kocourem; olízne mu tvář a tělo, zkrátka opečovává ho jako matka štěňata. Pak si lehne poblíž Lokiho a kocour mu na oplátku čistí jazýčkem uši a obličej. Odin a Loki žijí společně od doby, kdy psovi bylo devět a kocourovi osm týdnů. Vyrůstali společně, takže úplně odstranili všechny možnosti nedorozumění. Dnes mluví Odin trochu po kočičím a Loki zase dostatečně ovládá psí řeč. Ovšem pokud je něco pravdy na pohádce mé babičky, můj pes si dosud příležitostně prohlíží kocourův ocas, aby věděl, jak na tom je.

Zpracovala: Klementová Hana