Můj pes se pere !
(převzato z časopisu Svět psů 3/2000)

Díl 1. - akutní situace
Tuto situaci zná téměř každý majitel psa a někteří se jí dokonce bojí: touláte se v pohodě přírodou a váš pes nadevše milující volnost vesele pobíhá kolem. Vše se zdá býti v naprostém pořádku. Pes najednou ztuhne. Jeho oči jsou zaměřeny na určitý objekt. Srst na hřbetě se naježí. Každý nerv a sval se napne. Z tlamy psa se dere hluboké mrazivé vrčení. Chcete zasáhnout, ale to už pes zcela cíleně a bleskurychle startuje. Bleskově se blíží k jinému volně pobíhajícímu psu, který reaguje na vašeho psa podobně. Oba majitelé volají a křičí - ale všechny jejich snahy jsou marné. Psi, kteří se chtějí poprat, přeladili svoje uši na průvan a momentálně jim leží na mysli něco docela jiného něž vyhovět prosbám svých majitelů. Těsně před očekávanou srážkou se oba psi zastaví a strnou. Krouží kolem sebe se skloněnou hlavou, oba vrčí a ten sebevědomější náhle chňapne po soupeřovi. Celou scénou se ozývá hlasité zavrčení, občasné vyštěknutí a vzteklý řev. Teď se oba psi do sebe opravdu zakousli. Na majitele úplně zapomněli. Ti se bojí, že by se psi mohli navzájem vážně poranit. Co v takové situaci dělat ? Zasáhnout a vzít na sebe riziko, že nás psi kousnou ? Prostě nezasahovat, přihlížet a doufat, že toho nechají sami ?

Můj pes se rve s jiným psem a psi se do sebe nebezpečně zakousli. Máme v takovém okamžiku zasáhnout nebo ne?
Jsme-li s oběma psi sami, rozhodně bychom zasahovat neměli. Bez pomoci druhé osoby totiž zvířata od sebe neodtrhneme. Nebezpečí, že nás psi pokoušou, je v takové situaci značné. Jsou-li, ale u rvačky oba majitelé, rozhodně mohou psi od sebe dostat.

Jak zasáhnout? Existují na to různé metody?
Nejlepší je, když každý majitel popadne svého psa za zadní a táhne svého rváče pryč. Každý by rozhodně měl popadnout jen svého psa. Pokud se tato nebezpečná situace vyvine v blízkosti zahradní hadice s vodou, můžeme oba rvoucí psy důkladně postříkat. Zpravidla pak pustí.

Co bychom rozhodně dělat neměli?
Nikdy bychom neměli psy bít, kopat do nich, , nebo na ně dokonce šlapat. V takovém případě totiž hrozí nebezpečí, že se pes otočí náhle proti útočícímu člověku, a pokud se tak nestane, podobné zásahy jen zbytečně zostřují rvačku mezi psy. Rozhodně se nedoporučuje chytat psa za obojek, protože pak by mohl člověk snadno přijít k úrazu. Za žádných okolností by nás také nemělo napadnout vzít svého psa do náruče, když ho napadl například nějaký větší pes. Vystavili bychom se totiž nebezpečí, že se sami staneme obětí útoku rozzlobeného cizího psa.

Jak se mám chovat vůči cizímu psu, když u toho například není jeho majitel?
Pokusit se dostat svého psa za sebe a snažit se ovládnout cizího psa gestikulací a hlasem a udržet si ho od těla. Nepodaří-li se to a psy se do sebe pustí, zpravidla toho mnoho udělat nemůžeme.

Jak mám ošetřit svého psa po rvačce?
Nejdříve musíme prohlédnout oba psy. Někdy se ze rvačky odnášejí zranění, a tak jim musíme poskytnout první pomoc. Jsou-li rány hlubší a je-li poranění rozsáhlejší, nemůžeme jako laici jejich závažnost odhadnout sami, a proto bychom se rozhodně měli poradit se zvěrolékařem. Rychlé oddechování, chvění a apatie jsou příznakem šoku. Také v případě těchto příznaků bychom měli vyhledat veterináře. Pokud se psovi nic nestalo, můžeme pokračovat v procházce, jen co si vyměníme několik zdvořilých slov s druhým majitelem psa. Rozhodně nemá smysl psa kárat za jeho chování dodatečně.

Existuje určitá konstelace psů, jež sebou nese větší pravděpodobnost vážných rvaček?
Nejhorší rvačky vzplanou mezi fenami. Psi sice projevují silné dominantní chování a také se docela rádi perou, ale většinou rvačky zanechají, než se může vystupňovat a vyhrotit. Samozřejmě, že se do sebe mohou pustit i feny se psy. Zpravidla se již, ale po krátké rvačce rozejdou a spor mezi sebou neženou až na ostří nože. Průběh rvačky samozřejmě závisí také na individuální povaze psů. Mimochodem zahání-li hárající fena rafáním psa, který by ji chtěl nakrýt, neměli bychom to zaměňovat se rvačkou. Je úplně normální, že se fena pokouší příliš dotěrného psa kousnout a odehnat, když se zrovna nechce nechat nakrýt.

Hrají kromě pohlaví roli i jiné faktory?
Ke vzniku rvačky mohou přispět i vnější okolnosti. Velkou roli hraje například žárlivost. Pokud si například dva psi vyhlédli stejnou hračku, mohou se dostat velmi snadno do sporu. Někteří psi reagují agresivně také na to, že jejich majitel pohladil cizího psa, nebo mu dal dokonce pamlsek. Pravděpodobnost rvačky zvyšuje také hladina hormonů u fen. Na jednu stranu jsou rvačky mezi hárajícími fenami častější, protože tyto feny jsou spíš připraveny bojovat, a na druhou stranu může hárající fena přispět také k tomu, že se do sebe pustí dva psi, kteří o ni mají zájem. A konečně - vliv má také teritoriální chování psů. Ve svém revíru nebo v jeho blízkosti projevuje spousta psů větší útočnost než mimo své teritorium.

Jaké jsou první příznaky toho, že můj pes myslí svůj útok opravdu vážně?
Někdy se všechno seběhne tak rychle, že si žádných příznaků ani nestihneme všimnout. Jinak je nejčastější známkou útoku a varovným signálem zježená srst na hřbetě psa, vrčení a strnulá chůze.

Kde leží hranice mezi hrou a vážným bojem?
Hranice mezi hrou a vážným bojem jsou velmi pohyblivé. Stále znovu se setkáváme s případy, kdy se dominantní a hrozivé chování přemění ve hru, a samozřejmě existuje také opačná varianta.

Jeden pes je poraněn. Jak jsme na tom z právního hlediska?
To se v jednotlivých zemích velmi liší a závisí to především na konkrétním soudci, jenž rozhoduje o sporu, který začali psi. Existují rozsudky, které v principu odsuzují majitele psa, jenž nebyl upoután na vodítko, jiné hledají příčinu konfliktu v chování psa, který kousl jako první. Právní situace takových sporů bývá obvykle velmi složitá. V každém případě je velmi důležité, aby byl majitel psa pojištěn - jde o obdobu povinného ručení.

Jak se zbavit strachu před další procházkou?
Nikdy bychom neměli panikařit, ani popustit uzdu své nervozitě. Naše vlastní nejistota se přenáší na psa, který je pak také velmi neklidný. Tím ovšem nevědomky jen přispíváme ke zhoršení situace. Mnohem větší smysl má brát celý problém s určitým nadhledem. A koneckonců existují také možnosti jak snížit chuť vlastního psa do rvaček tím, že ho podrobíme cílenému výcviku.

V dalším díle se dozvíte, které výcvikové metody pomáhají snížit rvavost psa.

Zpracoval: Ivo Přikryl