Kdo má zavést pořádek
 (převzato z časopisu Pes přítel člověka ročník 45, č. 9/2000, str.27)

Problematika nebezpečných psů je velmi stará. Upravují ji už některé starobabylonské zákoníky, mezi nimi i Chammurapiho. Už tady byla tendence stanovit pravidla pro chov psů. A když se s tím lidstvo nevypořádalo za čtyři tisíce let, co existují písemné doklady, tak je těžko možné, aby se s tím vypořádalo teď. Požádali jsme proto Ing. Zdeňka Burdu, tajemníka Ústřední komise pro ochranu zvířat při ministerstvu zemědělství o názor na tuto otázku. "Ústřední komise se problematikou nebezpečných plemen psů zabývala asi od roku 1994. Myslíme si však, že je to věc veřejného pořádku a že to spíše než komisi pro ochranu zvířat proti týrání spadá do působnosti obcí, městské, případně i státní policie. Zákon o obcích na to samozřejmě pamatuje. Vyhláškami lze podle potřeby regulovat chov nebezpečných zvířat úplně obecně. Myslíme si, že je důležité přednostně využít již existujícího legislativního rámce. To znamená veterinárních předpisů, zákona o obcích, případně když je to vážnější, tak trestního zákona, protože některé extrémní situace je možno považovat za obecné ohrožení. Bylo by dobré tato pravidla zpřesnit nebo lépe vyložit. Ale alfou a omegou je zavést označování zvířat a sankcionovat jejich majitele. Protože zvíře není právně zodpovědné za to, zda někomu ublíží či způsobí materiální škodu. Již dnes je možné prostřednictvím příslušných obecních vyhlášek, týká se to především velkých měst a průmyslových aglomerací, nařídit, aby psi byli voděni na vodítku a aby měli košík. Právě to se osvědčilo v zahraničí. Musejí existovat nejen plochy, kde psy venčit a proběhnout se s nimi, ale samozřejmě také takové plochy, kam psi nesmějí (dětská hřiště).

Ústřední komise je však přesvědčena, že ani nejdokonalejší legislativní opatření problém samo o sobě nevyřeší, může ho jen zmírnit.

Nikoho totiž nenapadne zakázat provoz automobilů - a to zahyne u nás v průměru dvanáct set lidí na silnicích, z čehož určitě část jsou zcela nevinné děti, které byly jenom pasažéry v těchto autech. Takto postupovat není možné, což každý jistě chápe. Měl by tudíž pochopit, že nelze postupovat formou zákazů ani v jiných souvislostech. Ale je možné zmenšit rizika. Jistě je i v zájmu státní veterinární správy nebo ministerstva zemědělství na této věci spolupracovat. Kdyby mělo jít o samostatný zákaz nějakého plemene psů, tak by to musela být patrně věc ministerstva vnitra, protože to by bylo na ochranu lidí, ne na ochranu zvířat."

 

Jak je to jinde v Evropě?

"Určitý přehled samozřejmě máme. Musím říci, že žádná plemena nejsou vyloženě zakázána, ale existují určitá omezení, například nařízení kastrace či zákaz dovozu. To si musí každá ze- mě upravit ve svém právním řádu. Ze zkušenosti, které jsem nabyl v několika zemích západní Evropy, kde jsem hovořil i s policejními důstojníky, se to příliš neosvědčilo, protože v praktickém životě to není příliš dodržováno. Naopak jsem se setkal s názory, a myslím si, že jim mohu důvěřovat, že takováto příliš striktní nařízení jsou kontraproduktivní. Vedly naopak k eskalaci nebezpečných plemen psů.

Je samozřejmé, že lidé je potom chovají načerno, pašují, prodávají štěňata za několikanásobné ceny, protože to je zakázané ovoce a část těch zvířat je využívána na nelegální zápasy.

Pochopitelně to se váže na další trestní činnost. A policie byla potom vystavena do opravdu neřešitelné situace, protože nestačila tuto činnost vůbec odhalovat a řešit. V poslední době narazili v těchto zemích na strašný problém, který by nastal i u nás, protože pes je podle právních norem z hlediska majetkového pouhou věcí. Musím však zdůraznit, že to není biologické členění, ale pouze členění pro účely majetkoprávní. V podstatě nemohli nikomu odebrat psa - věc bez náhrady, i když to již bylo podle zákona, protože to by bylo v rozporu s ústavou či jiným právním dokumentem, takže už i v těchto zemích zjišťují, že tato cesta není schůdná."

 

Náš zákon rozlišuje, co je "nebezpečné zvíře" a co jsou "nebezpečné druhy zvířat".

"Nebezpečné zvíře je každé zvíře, které v dané situaci ohrozí člověka. Kdežto nebezpečný druh zvířete je takový, který neprošel obdobím domestikace a vzhledem ke svým biologickým vlastnostem má zvláštní nároky. Neexistuje cesta, jak zařadit mezi nebezpečné druhy zvířat jen některá plemena psů."

 

A co si počít s kříženci? Jak je určit?

"Přesně víme, že v západních statistikách naprosto vedou v počtu pokousání člověka právě kříženci. Neříkám, že ty důsledky jsou až tak závažné, jak se stalo v posledním případě v Německu, tolik medializovaném a určitě skandálním, ale kriminálním. A kriminální případy nutno řešit sankcemi proti člověku, nikoliv zvířeti. Mohu kynology ujistit, že v tuto chvíli žádný zvláštní zákon se zákazy určitých plemen není v české legislativě připravován.

Nad čím se však asi budeme muset zamýšlet, je zpřesňování pravidel, která existují a případně je nějakým vhodným způsobem doplnit. Protože je skutečně velká poptávka veřejnosti pravidla lepším způsobem formulovat. Ale na nějaká zvláštní opatření zákonného charakteru to nevypadá, neprospělo by to ani psům, ale ani lidem. Myslím si, že ani dost dobře není možné sjednotit všechny předpisy týkající se psů do jednoho zákonného opatření.

Psi se jako zbraně přestali užívat někdy na začátku věku, kdy k nám kráčel středověk. Ale to neznamená, že se nyní máme vzdát všech služeb psa, ať již hlídacího nebo loveckého. Nemůžeme chtít po psovi, aby potřel zcela svou biologickou identitu, pes je šelma a samozřejmě je jeho chování geneticky fixováno.

Není dost dobře možné zakázat chov velkých ostřejších plemen, protože přece potřebujeme hlídací psy, kteří ani nemusí nijak zasahovat, ale už pouhou svou přítomností působí preventivně odstrašujícně na případné zloděje či násilníky.

Pes je jedno z prvních domestikovaných zvířat. Připojil se k člověku někdy před pětatřiceti tisíci let. Byla to symbióza velmi reálná a oboustranně výhodná.

Ústřední komise není komisí proti chovu zvířat, ale je komisí pro chov zvířat za určených podmínek, které biologicky odpovídají danému druhu.

 -Tr-

 

 (odpovědnost za veškeré chyby a nesrovnalosti oproti originálu přebírá správce serveru www.rtw.cz, další informace naleznete v časopisu " Pes přítel člověka" č. 9/2000)

 

Zpracovala: Jana Kovaříková