Mediálně vděčné téma: Pes jako zbraň
(převzato z časopisu PES přítel člověka ročník 45, č. 9/2000, str. 25)

Soužití člověka a psa není jen idylickou pohádkou, ale provází jej i řada někdy přeháněných problémů, z nichž většina čas od času bývá středem zájmu zejména neodborného tisku. Zažili jsme dobu, kdy byly zvednuty poplatky ze psů a kdy počet údajně v lese uvázaných, topených a na veterinární ošetřovny k utracení dovedených psů dosahoval absurdních čísel. Zažili jsme informace o psy přenášených nebezpečných chorobách a v poslední době je středem pozornosti agresivita psů. Není to problém jen České republiky, ale záležitost, která se týká řady států. Záležitost, která splňuje nároky na senzační zprávu, a tedy i záležitost, která vždy najde prostor v médiích. V praxi to znamená možné "nafouknutí" jednotlivých případů. Rozhodně však nelze říci, že tento problém neexistuje. I v rozhovoru se členem předsednictva FCI a prezidentem VDH Uwe Fischerem víme, že řada států se snaží řešit situaci právní formou. Ani pro nás by asi nebylo rozumné zahrát si na pštrosa a, strčit hlavu do písku či kamkoliv jinam a tvářit se, že pokousání člověka psem vůbec neznáme. To však ještě neznamená, že by měla být vyhlášena válka psům, spíše některým plemenům jako celku. Zatím se situace nejeví příliš vyhrocená. Řada novinářů přistupuje k problému střízlivě a zdá se, že i Komise pro ochranu zvířat proti týrání a Státní veterinární správa hledají vinu spíše u lidí než u psů samotných. Je smutné a z hlediska kynologů a jejich psů i velmi nebezpečné, že celý problém provázejí zavádějící a nepřesné informace. Do této oblasti patří například zaměňování některých plemen nebo strach vzbuzující označení bojové plemeno nebo bojový pes a v poslední době i snaha označit psa jako zbraň.

 

Neznalost páchá škody

Neznalost nebo neochota správně pojmenovat a tím i rozlišit některá plemena není jen záležitostí neznalých laiků, ale může se týkat i jinak rozumných a zkušených kynologů. Pro leckoho byl, je a bude boxer buldokem nebo buldok boxerem a jsou i tací, kteří si tuto dvojici doplní bostonským teriérem a francouzským buldočkem. Jsou nakonec státy, ve kterých se i poslední dvě vysloveně společenská plemena potýkají s různými omezeními. Možná si tam myslí, že krátká morda je nebezpečnější než dlouhá. Nejvíce asi zmíněné zaměňování postihuje teriérská plemena řazená ve skupině FCI č. II do podskupiny teriérů typu bul. Jmenovitě se jedná o  americké stafordšírské teriéry, bulteriéry a staforfšírské bulteriéry. Zmatek ještě umocňuje pitbul. Jak to tedy s uvedenými plemeny je: 
     Americký stafordšírský teriér je plemeno střední velikosti, orientační kohoutková výška se pohybuje mezi 43 - 48 cm. Pochází z Ameriky, kde byli "amstafové" chováni jako strážci obydlí a stád. Pro amerického stafordšírského teriéra je typická rychlá akcelerace a síla. Vůči lidem je vysloveně přátelský. Je však nutné přiznat, že někteří jedinci nejsou zdaleka tak snášenliví vůči ostatním psům. V takovém případě záleží na majiteli, jak dokáže svého psa zvládnout nebo zabezpečit, aby k žádným malérům nedocházelo. Řada českých chovatelů amerických stafordšírských teriérů patří k evropské špičce. Je potěšitelné, že nedbají jen na exteriér, ale že i povaha je pro ně při výběru chovných psů a fen velmi podstatná.
     Bulteriér je anglické plemeno s typicky utvářenou "klabonosou" hlavou, která spolu s malým trojúhelníkovým okem a výrazně osvaleným tělem může působit hrozivě. Platí však, že zdání klame a není důvod hledat v bulovi agresivitu zaměřenou vůči člověku. Ten, kdo si jednou pořídil bulteriéra, už většinou po jiném plemeni nesáhne. Hledat v bulteriérovi bojového psa je nesmysl.
     Stafordšírský bulteriér je staré anglické plemeno, kohoutkové výšky pod 40 cm. Je to vysloveně typ rodinného psa. Miluje děti, miluje lidskou společnost, je vášnivý aportér, snadno se učí a určitě není nic divného, že je u nás používán při canisterapii.
     Americký pitbulteriér není jako plemeno uznáván FCI. Jeho chov je nejvíce směrován na povahu a z toho vyplývá i poměrně variabilní vzhled. Rozpoznat z hlediska standardu nepříliš povedeného amerického stafordšírského teriéra a pitbula může být někdy problém. Pitbulové jsou nejčastěji spojováni se zakázanými psími zápasy. Neznamená to však, že co pitbul, to vrah. Možná se častěji ve větší míře prosazuje snížená tolerance vůči vlastnímu druhu, tedy psům, ale v případě lidí je to o něčem jiném. I v tomto případě platí, že rozhodující je způsob, jakým je pes veden. Pitbul jako pacient na veterinárním stole působí daleko menší problémy než řada z agresivity naprosto nepodezřívaných plemen.

Nesprávný pohled laika.
Mezi takzvaná bojová plemena jsou laiky, a je smutné, že někdy i kynology počítána nejčastěji plemena dnes řazená do FCI skupiny č. II. Tato velmi početná skupina je tvořena pinči a knírači, plemeny molossoidními a švýcarskými honáckými psy.
Nepříjemným přívlastkem “bojové plemeno” jsou nejvíce postiženi molossové. Důvodů je k tomu řada. Někteří z nich byli, jak vyplývá z historických údajů, v dobách dávno minulých opravdu vyšlechtěni jako váleční psi. Jejich praktické využití se datuje do doby dávno minulé. Většina plemen s nepříjemným označením postižené skupiny měla funkci strážních psů. Vzhledem ke své s1e se používali i jako pomocníci honáků a řezníků a leckterý z nich musel být schopen přivést k rozumu i neposlušného býka. V poslední době jsou nároky kladené na jejich povahu zcela jiné a jinam je směřován i jejich chov. Pudl byl původně lovecký pes a časem se jeho zařazení v lidské společnosti zcela změnilo. Proč by to mělo být například u neapolského mastina nebo rotvajlera jiné? Rada plemen z "dvojky” má povahu přímo holubičí a doplácí někdy na svůj výraz nebo velikost. Takový boxer může člověka vyděsit tím, že mu dá s temperamentem sobě vlastním najevo svou lásku a že mu, bude-li k tomu mít příležitost, umyje obličej. Anglický buldok, zvláště má-li ne zcela ideální skus a ukazuje spodní řezáky, dokáže působit vysloveně hrůzostrašným dojmem. Dáma, která svým přítelkyním o setkání s ním povídá, by asi nevyvolala správnou pozornost jen konstatováním, že pot- kala velmi svérázného psa. Bude zajímavější dodá-li, že ji podle toho, jak hrozivě cenil zuby, určitě chtěl napadnout, a základ pro fámu o "zlém buldokovi" je položen.
Připlete-li se člověk do cesty radostnému mávnutí ocasu bulmastifa nebo německé dogy, bude asi mít dojem, že dostal rákoskou.

Klamný první dojem
Plemena z II. skupiny jsou velmi často hrubého konstitučního typu. Znamená to nejen mohutnost, ale i pomalejší reakce, a to může vypadat jako obtížnější zvladatelnost. Vysvětlete osobě neznalé že váš pes výborně ovladatelný, ale že mu to někdy pomaleji dochází.
To vše ještě není agresivita která by byla důkazem o špatné povaze plemene jako celku a podkladem pro zákaz nebo omezení chovu.
Obecné Ize říci, že termín bojový pes nebo bojové plemeno je neopodstatněny, zavádějící a nepříjemně zevšeobecňující. Uvědomit by si to měli i majitelé ostatních plemen, protože nikdo neví, kdy z hlediska médií zajímavě" poraní člověka představitel jiného přívlastkem "bojové plemeno" jsou nejvíce postiženi plemene a dostane tak sebe i své kolegy na seznam zakazovaných psů. Je smutné, že i mezi kynology existuje jakýsi "psí rasismus" a že leckterý majitel a chovatel jednoho plemene v lepším případě odsuzuje v horším by zcela zakázal chov plemene druhého. Je pochopitelné, že většina z nás považuje to své plemeno za ideál psích ctností a roztomilých nectností. To však ještě neznamená, že někomu jinému nemůže vyhovovat čtyřnohý přítel v úplně jiné formě. Zvláště v současné době bychom se měli tolerovat. Majitelé velkých temperamentních psů s gentlemanským přístupem ctít i před vlastními psy chránit plemena malá, a příznivci malých plemen neodsuzovat každého, byť slušně vychovaného většího psa. Dnes je “na tapetě” jedna skupina psů, zítra to může potkat i plemena další.

Pes jako zbraň
V poslední době se objevuje snaha označit psa nebo spíše příslušníka určitého plemene jako zbraň a z podtextu vyplývá, že je myšlena zbraň útočná. Zdá se, že se někdo inspiroval v sci-fi, a že se mu líbí filmy typu Terminátor nebo Univerzální voják. Pes přeci není nic umělého, není nástroj, ale živý tvor, schopný komunikovat a cítit, a není věc, kterou lze jako pistoli nebo kulovnici zavřít do předepsané kovové skříně. V přeneseném slova smyslu může být pes označován různě. Může být lékem proti osamělosti, může být nenahraditelným pomocníkem a možná může být i onou zbraní. Je to však zbraň ochranná a jako takový by měl být chápán i on i jeho případný zákrok. Zatím jsou-li mé informace správné, pořád platí, že pokud je zloděj poraněn psem, má větší nepříjemnosti majitel psa, který měl být okraden, než zloděj sám.
Pes je vynikající tvor a člověka doprovází neskutečně dlouhou dobu. Přesto občas dojde ke konfliktu. Zákon na ochranu zvířat by měl řešit případ, kdy člověk ublíží psovi. Zatím, mimo předepsaných vyšetření, nebývá řešena situace opačná. Ten, koho psí zuby označily, určitě potvrdí, že to není nic příjemného. Je třeba si přiznat, že závažnost poranění je do urči- té míry přímoúměrná velikosti zubů a sile jejich stisku, a naopak nepřímoúměrná velikosti postiženého. Žádný rozumný kynolog asi nebude, mimo výjimečných případů, hájit právo psa zaútočit na člověka a ni- koho z nás asi nenechá chladným, je-li postiženo dítě. K poranění člověka psem, a to někdy i velmi vážnému poranění, čas od času dojde. Je však třeba si uvědomit, proč k tomu dochází. Určitě nelze vyloučit narození agresivního a neadaptabilního jedince. Může to být vidět již na štěněti, nežádoucí vlastnost se může projevit až ve vyšším věku. Takoví jedinci většinou končí utracením. V ostatních případech je třeba důvod hledat jinde. Bylo by snadné hodit vinu na psy nebo jejich příslušnost k určitému plemeni, ale i když to někdy může vypadat jinak, prvotní příčinou bývá člověk.

Úmysl nebo neschopnost

Říká se, že zlého psa má většinou člověk zlý, není to však celá pravda. Stejnou hrozbu představují i lidé z hlediska výchovy psů neschopní. Pořídí-li si takový člověk pejska malého, bývají případné potíže zanedbatelné. Pořídí-li si zvíře větší, může být nešťastný majitel, řada lidí okolo a nakonec i sám pes. Jedním z největších nebezpečí pro psy je snaha je polidšťovat. Pes je zvíře smečkové. Chce mít vůdce smečky, chce znát místo, které v ní zaujímá. Problémy přivolává ten, kdo dovolí, aby se vůdcem smečky stal pes. Hodně se toho napsalo o období rané socializace, ve kterém si pes své místo v lidské i psí společnosti uvědomuje, období, kdy se učí uznávat autoritu a komunikovat. Neméně bylo napsáno o důslednosti a schopnosti dát najevo, co se pánovi na chování psa líbí a co ne. Jsou ovšem lidé, kteří by se dali nazvat nepoučitelnými. Co říct o slečně, na kterou zle vystartuje její čtyřměsíční štěně dogy, a ona na radu, aby si to nenechala líbit, odpoví, že pes má svoji individualitu a tu že ona nebude omezovat? Co říct pánovi, kterého vlastní pes nepustil do oblíbeného křesla a který na dotaz po trestu konstatuje, že byl na svého Andíčka dvě hodiny korektní?

 

Touha upozornit na sebe

Určitá skupina lidí si přeje vlastnit agresivního psa. Možná si tím dodávají sebedůvěru, možná je v nich touha ublížit. Pravý důvod by leckdy asi odhadl jen renomovaný psycholog. Jsou majitelé psů, kteří své psy k agresivitě vedou a dokážou vychovat kousavou potvůrku i z láskyplného mopse, ale uvedená skupina většinou touží po psovi velkém, silném a rychlém. Teprve on dokáže nahnat tu hrůzu, kterou si přejí, teprve on jim dává správný pocit moci.

Specifický problém tvoří psi a většinou jsou to psi samci, kteří sice uznávají hierarchii lidské smečky, ale v kontaktu s jedinci svého druhu a pohlaví si chtějí vydobýt vedoucí postaveni. Řeč je o notorických rváčích. Může to být zmíněný pitbul, může to být však jakékoliv jiné plemeno. Výsledkem jsou pokousaní psi, výsledkem může být i pokousaný člověk. Pes asi v tomto případě nechce poranit člověka, ale je v takovém afektu. že už neví, do čeho kouše. Lze pochopit, že se určitý jedinec pere. Méně však je možné chápat skutečnost, že některým majitelům takové chování jejich psa nevadí a že se, zvláště je-li jejich pes velký, na rvačku dívají s pocitem "ať si užije".

Pro rozumného člověka asi neexistují bojová plemena ani pes jako zbraň. Uvědomuje si však nebezpečí nevychovaných psů, zvláštnosti povah jednotlivých Lze jen plemen a potřeby rozdílného přístupu k nim. Jinak lze vychovávat pekinéze, jinak bulteriéra, jinak brazilskou filu, jinak českého fouska a jinak německého ovčáka. Ne každé plemeno se hodí ke každému majiteli.

 

Zodpovědnost chovatelů

Zodpovědný přístup k volbě plemene a k následnému držení psa, to je oblast, na kterou je třeba se zaměřit. Oblast, která vyžaduje činnost výchovnou, ale i nezbytně nutné sankce. Své místo tady mohou nalézt jednotliví chovatelé, chovatelské kluby, kynologické organizace i obecně platné právní předpisy. Chovatel má možnost působit na majitele štěňat. Musí je pravdivě informovat o povaze plemene a má do určité míry možnost vybírat, komu štěně prodá. Největším nebezpečím je přístup: "Ať si je vezme kdokoliv, jen když jsou z baráku pryč a peníze za ně doma!" Chovatel i chovatelský klub se mohou zaměřit na povahu chovných jedinců. V řadě případů se to také dělá a agresivní pes se do chovu nedostane. O tom by se mělo co nejvíce hovořit. Lidé chtějí určité plemeno a z různých důvodů sahají pro jedince bez průkazu Neuvědomují si, že za tím, že pes nebo fena nemohou být zařazeni do chovu a nemohou mít tedy potomstvo s průkazem původu, se může skrývat právě charakterová vada..

I chovatelský klub má možnost poskytnout zájemci o štěně nejdůležitější informace o povaze a výchově. Ten, kdo si otevře internetové stránky Moloss Clubu, se může přesvědčit, jak se to dělá. Kynologické organizace mohou teoreticky zasáhnout v případě legislativních úprav. Českomoravská kynologická unie se o to snaží.

Tam, kde nezabírá dobré slovo a návod, jak na to, tam musí nastoupit sankce.

A ty by se měly týkat nejen případů, kdy pes opakovaně poraní člověka, ale i notorických rváčů. Jinak se nám může stát, že pár neukázněných jedinců způsobí, že z našeho státu vymizí plemena, která mohou dělat řadě lidí radost. Měla by platit zásada, říkající, že mají-li mít zmíněné sankce ten správný dopad, měly by postihovat lidi, ne psy.

 

Politikaření není na místě

Problém agresivity psů se však zdaleka netýká jen jedinců s průkazem původu (jak je patrné v případě FCI neuznaného pitbulteriéra). Pokud bude ze strany kynologů vedena jakákoliv legislativní iniciativa, neměla by se týkat jen organizované kynologie. Určitě se nikdo s tímto problémem nechce dostat do podobné situace jako s kupírováním uší. Tam se zdálo, že porušení příslušného zákona se dopouští hlavně ten, kdo jde se svým okupírovaným psem na výstavu. Majitelé “bezpapíráků”' mohli běhat se svým psem, kde chtěli, v jejich případě to problém nebyl. Vyslovené nesmyslné by bylo omezovat předpisem chov čistokrevných psů a křížence a takzvané psy čistokrevné, ale bez průkazu původu, ponechat bez povšimnutí. Zvláště když zkušenost učí, že kříženci dvou povahově rozdílných, i když jinak přátelských a dobře ovladatelných plemen mohou být jako časovaná bomba.

Problém agresivních psů bude asi, stejně jako v okolních státech, řešit náš parlament. Lze jen doufat, že poslanci nepodlehnou populistickým snahám (je přece tak snadné udělat se hezkým a zásadovým a něco zakázat), ale že se dokážou na věc podívat i z odborného hlediska a že si uvědomí, že zlý pes je výsledkem lidské činnosti a že jádro problému netvoří jednotlivá plemena, ale lidé, kteří je mají. Určitá značka auta se také nepřestane vyrábět proto, že některý z řidičů s ním způsobí dopravní nehodu a zraní nebo zabije člověka. Řidiči však musejí prokázat schopnost auto řídit a auto musí projít technickou prohlídkou. Možná bychom v podobném přístupu mohli najít příklad. Takový požadavek na zkoušku povahy a z toho vyplývající práva i povinnosti by asi problém úplně nevyřešil, ale mohl jej výrazně omezit.

Na rozdíl od řady států máme velké zázemí výcvikových organizací, a tím tedy prostor i věci znalé lidi. Možná se teď někdo zlobí stejně, jako protestuje vystavovatel, kterému není pro agresivitu posouzen pes. Řada lidí si asi také říká: "Já mám psa hodného, proč bych měl kvůli několika bláznům podstupovat zkoušku nebo cokoliv jiného?" Ono však opravdu hrozí nebezpečí kastrací a zákazů. Problém je nesmírně vážný původu a láska zvaná opičí určitě není na místě. Víme, že právní zodpovědnost za chování dětí do určitého věku mají rodiče, právní zodpovědnost za chování psů by měli nést se všemi důsledky jejich majitelé.

                                                                                                                  Text: Vladimíra Tichá

                                                                                                                     

(odpovědnost za veškeré chyby a nesrovnalosti oproti originálu přebírá správce serveru www.rtw.cz, další informace naleznete v časopisu "PES přítel člověka" č. 9/2000)

Zpracovala: Jana Kovaříková