Neovladatelný roční leonberger
 (převzato z časopisu Pes přítel člověka ročník 45, č. 9/2000, str.12)

Máme leonbergera. Odmala s námi žije v panelákovém bytě spolu se třemi dětmi a třemi fenkami (jezevčice, pudlice). Snažila jsem se psa odmala vychovávat, vštípit mu základní poslušnost, a ze všeho nejvíc upevňovat povel ,,Ke mně" Za provedení cviku vždy dostal pamlsek, nejčastěji maso.
Snažila jsem se o co největší kontakt s jinými psy, ale bohužel u ostatních majitelů nebyl zájem, a ani náš Endy neprojevil příliš ochoty ke hře se svými druhy. Od jara do podzimu jsme as chalupě, kde sice není mnoho psů, ale náš soused má o půl roku staršího německého ovčáka. V létě, když se potkali na volno, si pohráli, honili se, ale Endyho tyto hry příliš dlouho nebavily. Ovšem volně se potkávali málo a za plotem na sebe štěkali. Po návratu do města jsem se těšila, že Endyho dovychovám. Většina malých psů, které se svým psem potkávám, na něj urputně štěkají, a to se Endymu nelíbí. Pokud si ho druhý pes nevšímá, nic se neděje, je klidný. Ale pokud štěká, má snahu to oplácet a až mam práci ho udržet. Samozřejmě velím: Nesmíš, K noze, Fuj! apod. Stále ho mám na stahovacím obojku, tak mám jistotu, že ho udržím, a pro jistotu často nosí náhubek. Pokud nepotkáme dorážejícího psa, chodí Endy u nohy klidně i bez vodítka. Snažím se ho brát všude s sebou (do města, na nákupy)a samozřejmě i každé ráno do školky. Chodí tam i jedna paní s dalmatinem, a náš Endy je doslova nenávidí. Nejraději by se urval a porval se, chová se jako nepříčetný. Oba bývají uvázáni u školky a zde na sebe vrčí, nejvíce, když se k němu běžím a odvazuji ho, že jdeme domů. Velmi ostře Endyho kárám, ale v afektu vrčí i na mě, což se mi nelíbí. Vím, že mám jednoduché možnosti, nebrat ho ke školce vůbec nebo chodit v jinou dobu, ale nechci se problémům vyhýbat, naopak, chtěla bych zvládnout svého psa v každé situaci.
Další problém nastává na chalupě, kdy doslova provokuje sousedova německého ovčáka. Když soused svého psa zavolá, Endy taky poslechne. Když toto udělám já, nereaguje, přestože ještě na podzim se nechal odvolat. Když jsem si pro něj zašla, abych ho od plotu odtrhla, v afektu mě kousl (ohnal se po mne - jen modřina). Párkrát jsem ho plácla po čumáku, zase na mě vrčel. Nikdy jsem své psy nebila a nechci s tím začínat. Svého psa mám až moc ráda, ale nechci mu trpět jeho neposlušnost a mám strach, že se příště budu bát pro něj k plotu jít. Je možné, že se časem zklidní, nebo hraje roli, že mám doma fenky? Ráda bych se také dozvěděla, co dělat, když se spolu začnou prát dva velcí dominantní psi. Je vůbec nějaká možnost, jak je od sebe rozdělit, nebo se musí čekat, až jejich souboj skončí.

J. S., Litvínov

Jako majitelka více plemen psů jste se správně zaměřila na poslušnost u svého leonbergera. S dřívějším šarplanincem jste dokonce složila zkoušku základního minima, ale s Endym již na cvičiště nechodíte. V tom vidím hlavní problém. Cvičiště neslouti k tomu, abyste psa dokonale vycvičila, ale zde získáváte stále nové informace a zkušenosti. Váš pes zde cvičí ve velmi rušném prostředí a snadněji si vytváří správné sociální návyky. Procvičovat poslušnost v blízkosti jiných psů je zkrátka nutné. Pes zde dostává silnější podněty (právě v přítomnosti cizích psů), které vedou k přerušení nežádoucí činnosti. Pes je nucen svou pozornost soustředit na pána, a tak získáte alespoň dočasnou kontrolu nad psem. Na tom je možné dále stavět. Vy i pes si na cvičišti navyknete přerušovat nežádoucí činnost.
Důležité je, abyste používala jednoduchý stahovací obojek s podlouhlými oky, které tolik netrhají srst. Tento obojek zapínejte vždy do pevného oka tak, aby se nestahoval. (Na stahovací oko zapínáme výjimečně, a to jen máme-li obavu, že se pes může vyvléct. To používáme na uvázání například před obchodem, kdy nemáme psa trvale pod kontrolou. Pozor ale na uvázání třeba u zábradlí, kde pes může přeskočit a následně se oběsit. I o takových případech jsem již slyšel.)
Řetízkový obojek, který nestahuje, psa strhává a podmíněný podnět, který pes dostává, je podstatně účinnější než při škrcení. Další věc, která je v Endyho případě trvale nezbytná, když jde ven, je košík. Tím předejdete případnému riziku při jeho předráždění.
Je vcelku normální, že při pobytu na chatě Endy zpočátku, když může, štěká na sousedovic ovčáka. I mezi psy existuje při vzájemném kontaktu, zvláště když se delší dobu neviděli, živá komunikace. Zpočátku mu ji umožněte a později - například po pěti minutách, až se vybouří, svého Endyho přivolejte, třeba na žrádlo. V tomto případě ho přivolávejte až tehdy, když vidíte, že jejich zájem už opadá. Pak je pravděpodobně, že přijde. Jen prospěje, když občas zajdete k sousedům na kus řeči, později i se psem. Podle situace psy uvážete ke stromům či je odložíte. (účelem je, aby Endy mel možnost opět se se svým sousedem - ovčákem, spřátelit. Vůbec nejvhodnější by bylo (pokud máte dobré sousedské vztahy zavést společné procházky na neutrální půdě (mimo zahradu). Nejprve veďte psy na vodítku a později po zlidněni jim umožněte volný pohyb. Záleží jen na vaši vzájemné domluvě se sousedem. Psi se postupně přestanou napadat, vycítí-li z vašeho vzájemného přátelského sousedského rozhovoru, že je vše v pořádku a jejich chování vás zas tolik nezajímá. (Sledujte je jen periferně.) Oba psi ovšem musejí mít náhubky.
Uvědomte si, že tím, že psa držíte, abyste zabránila v nežádoucím kontaktu, posilujete jeho averzi. Pokud momentální kontakt není možný, psa rázně vycukejte na neškrtícím řetízkovém obojku tak, aby se cuknuti rovnalo okamžitému prudkému úderu do krku. Ani u menších psů než je ten váš, nehrozí, že by cuknutím došlo k poškození ohryzku. Jedná se o způsob neverbálního přerušení nežádoucí činnosti. To používejte kdekoli, kde nejste s chováním svého psa spokojena (například u školky). Právě tato vaše zkušenost ukazuje na potřebu naučit se ovládnout svého velkého psa v přítomnosti jiných, například zuřivě štěkajících psů.
Pokud na ulici uvidíte, že váš Endy spatřil psa, ihned mu bez povelu prudce škubněte. Tah nemá význam, nepřeruší nežádoucí činnost,jen umocní oporu, kterou ve vás cítí. V žádném případě ho po úspěšném minutí jiného psa nechvalte. Nic mimořádného se přece neděje! Minout cizího psa bez rvačky je přece normální a časem se stane normální i pro vašeho psa tak proč pochvala? Je běžné, že většina cizích psů při spatření jiného, či dokonce obrovského jedince stejného druhu štěká. Jde o směsici ostrahy a strachu. Přesto by tyto projevy mel dobře zvládnutý a vyrovnaný jedinec ignorovat. Sama se vrčeni vlastního psa vyhnete minimálním mluvením, prudkým škubnutím, po kterém ihned měníte směr a odvádíte psa z blízkosti jiného zvířete. Tím dosáhnete rovněž postupně své nadřazenosti. Je nutné, abyste se chovala rázně a s převahou. Správným, rázným, silným cuknutím svého psa i trestejte. Pokud se po přerušení nežádoucí činnosti psa ohlédne na vás, ihned jej pochvalte a odveďte kousek dál i přesto, že na vás vrčí.Jde o to, že když začínáte vycukání používat, musíte s ním přestat v okamžiku kdy získáte pozornost svého psa. Pokud byste s vycukáním pokračovala i když se na vás dívá, mohlo by zpočátku dojít k napadení. Tomu je nutno předejít. Později, až dojde k jednoznačnému zařazení ve smečce, s určením vaší dominance, nemělo by jakékoli nebezpečí z jeho strany již hrozit. Jeho divokost se nepochybně s věkem a zkušenostmi zmírní. Jde ovšem o to, jaké tyto zkušenosti budou. Proto musíte Endymu zajistit, aby měl možnost pobývat a cvičit v prostředí, kde se nachází více cizích psů.
Pokud dojde ke rvačce dvou velkých psů, ať již s náhubkem, či bez něj, uchopí oba majitelé své psy za zadní nohu nebo ocas, křičí a odtáhnou toho svého z dosahu jeho soka. Nikdy psa neodtahujeme za obojek. V afektu by nás pokousal. I v případě, že jsou rváči vybaveni náhubkem, je velká pravděpodobnost, že se nám nějaký prst do košíku připlete. V takovém případě dochází k velmi bolestivým zraněním. Pokud jste u rvačky sama, může pomoci jen rázné řešení, kdy svého psa odtahujete stejným způsobem a druhého odháníte křikem. Pokud je v dosahu voda, můžete psy postříkat hadicí, polít nárazovým proudem z kýblu nebo je hodit do potoka. Prioritou je vaše rozhodnost a schopnost improvizovat. K přerušení rvačky vede jen silný podnět z vaší strany. Přestože některé metody mohou působit nelidsky, musíte sama odhadnout, zda je lepši psa udeřit zavčas, nebo počkat, zda si vzájemně neublíží. Je ovšem pravda, že rvačka u chlupatých psů ve velké většině nekončí vážným zraněním.
Přeji vám dobré svaly, sebedůvěru a jistotu v konečný výsledek.

Ivo Eichler

(odpovědnost za veškeré chyby a nesrovnalosti oproti originálu přebírá správce serveru www.rtw.cz, další informace naleznete v časopisu " Pes přítel člověka" č. 9/2000)

 

Zpracovala: Jana Kovaříková