Morálka vystavovatelů u protinožců
(převzato z časopisu pes přítel člověka ročník 45, č. 8/2000, str. 44, 45)

Kdysi dávno, několik let po našem kynologickém začátku, jsme měli možnost pořídit si malou kameru, která tenkrát byla ve velké módě a jmenovala se Super 8. K tomu jsme museli mít také ostatní zařízení, jako je promítačka a plátno. Bylo to splnění snu, o němž jsme se domnívali, že nám umožní chov lepších jedinců. Chtěli jsme vidět, jak se náš pes pohyboval ve výstavním kruhu, jaké chyby jsme udělali při prezentaci našich psů rozhodčímu, a případně jak se těchto chyb vystříhat.
Snad to skutečně znamenalo nějakou pomoc. Natáčeli jsme téměř každou výstavu. Filmy byly často roztřesené a trhavé, umístění tříd se tam objevilo většinou jen na okamžik a už následovalo něco jiného. Takových filmů jsme udělali spoustu a jejich kvalita byla naštěstí čím dál lepší.
Před dvěma lety se mi naskytla příležitost přepisu starých filmů z formátu 8 mm na video VHS. Protože Super 8, jako ostatně všechny tehdejší amatérské kamery, byla beze zvuku, byla jsem příjemně překvapena, že firma, která přepis realizovala, podmalovala obraz pěknou hudbou. Bohužel pohled do minulosti nebyl tak hezký, jako existoval v mé paměti. Jednak proto, že člověk si pamatuje jen pozoruhodné zážitky (ať už pěkné, nebo zdrcující, a hlavně proto, že na filmu byli vidět jen běhající psi a za nimi lidské nohy. Když jsme filmy před lety sledovali, znali jsme každého psa, oblečení všech vystavovatelů a nedávné výstavy jsme měli v živé paměti. Ale teď, po více než dvaceti letech, každý z nás, pamětníků té doby, mohl stěží určit jen některého psa nebo vystavovatele (podle křiklavého oblečení. Tehdy se nám zdálo naprosto neetické filmovat se psy také jejich vystavovatele, obličeje, k nimž naši čtyřnozí přátelé patřili. Dnes by to však bylo velkou pomůckou při prohlížení těchto "starožitností".
Už tenkrát se proslýchalo, že jistý vystavovatel večeřel den před výstavou s rozhodčím a druhý den - světe div se - dostal nejlepší ocenění, nebo dokonce i BIS. Na výstavách nás to ani tak nepřekvapovalo, ale jednou se mi svěřila manželka rozhodčího v poslušnosti, že před zkouškami dostává poštou dary, například láhev whisky. To se nám zdálo úplně nelogické: při zkouškách si pes musí body zasloužit a obecenstvo kolem vidí, kde udělal chybu, takže rozhodčí nemůže ocenit psa svého kamaráda tak, jak by chtěl.

V průběhu vystavování jsme se však ani my neubránili tomu, že nás někdo představil některému rozhodčímu, a nebo že jsme se s nějakým rozhodčím spřátelili. Takové přátelství pro nás vždy znamenalo, že jsme nešli na výstavu, kde náš známý posuzoval naše plemeno. Tak jsme se ctí vystavovali po mnoho let a jsem přesvědčena, že čestných vystavovatelů byla většina. Je však zarážející, do jakých krajností někteří vystavovatelé jdou, jen aby jejich pes vyhrál!
Nejčastějším příkladem je vystavovatel, který osloví rozhodčího cestou na oběd, předvádí mu svůj nejnovější objev a švitoří: "Ach, to je náhoda, pane Smith, právě jdu okolo. Viděl jste již moji mladou fenečku? Právě minulý týden dostala báječné ocenění." A za tohoto švitoření honem fenku staví do správného postoje. "No, řekněte, není krásná? Očekávám, že bude mít velkou výstavní kariéru." Byla jsem svědkem této scény, a ačkoliv mě dotyčný "chlubílek" dobře znal, vůbec se nestyděl.
Jako já jsem australskou občankou narozenou v Evropě, tak tu jsou mnozí jiní vystavovatelé a chovatelé, kteří pocházejí z Řecka, Itálie, Maďarska, Holandska apod., a mnozí tak jako já udržují styky se zemí, kde se narodili. Jedna chovatelka dostává poštou z Evropy časopis vydávaný klubem jejího zvoleného plemene. Jednou jsem otevřela právě došlé číslo časopisu a na první stránce byla fotografie ženy se psem ve výstavním postoji. Ženu chovatelka dobře znala byla to prezidentka klubu jejího plemene tady v Austrálii. Později se přišlo na to, že paní prezidentka si vytvořila portfolio - albem fotek svých psů (s patřičným oslavným popisem) a se svým vlastním obličejem, dobře viditelným na každé fotografii. To pak rozesílala rozhodčím po celém světě. A to je spíš ten "slušnější" pokus o ovlivnění rozhodčího.
Některé případy jsou přímo nechutné. Jednou se konala důležitá klubová výstava v Melbourne, na níž posuzoval rozhodčí (a chovatel téhož plemene) ze západní Austrálie. Jedna z vystavovatelek, která ve svém chovu použila plemeníka dotyčného rozhodčího, jela na výstavu ze Sydney s přívěsným vozíkem, kde bylo několik psů. Cestou vystavovatelka, kuřačka, odhodila oknem auta ven oharek a ten byl čirou náhodou vtažen do větráku přívěsného vozíku, kde způsobil požár. Než žena v autě postřehla oheň a zastavila, bylo pozdě. Mladý pejsek umíral. Nezbylo než se otočit a jet zpět. Doma vystavovatelka sdělila telefonicky zprávu o nehodě rozhodčímu, ten ji uchlácholil, aby přiletěla na výstavu alespoň se svou fenou. Vystavovatelka přiletěla a na konci výstavy na ni čekal titul BIS! Jiný chovatel by byl tak stresován strašným zánikem mladého psa, že by nebyl v náladě na vystavování. Chovatelé všech plemen tuto vystavovatelku velice odsoudili. Ale lidé mají skutečně krátkou paměť, na příhodu se zapomnělo. Nebo je to snad proto, že chovatelka je také rozhodčí?

Jako jeden z nejhorších příkladů nestoudné servilnosti je další případ. V některých našich klubech je zvykem oddělit funkci sekretáře klubu od sekretáře výstavy. Sekretář výstavy přijímá přihlášky, vybírá poplatky, odesílá udělená čísla, připravuje katalog do tisku a je centrálním organizátorem celé výstavy. A etika káže, aby nevystavoval. Klubu jistého plemene se stalo, že tuto funkci zastávala mladá žena. Očekávala rozhodčího na letišti (jednalo se o rozhodčího ze zámoří a ubytovala ho v hotelu. Bylo to těsně před Velikonocemi, v době, kdy kluby všech plemen mají své klubové výstavy, a kdy také probíhá prestižní Velikonoční výstava. Rozhodčí přijel do Sydney ve čtvrtek, v pátek bylo na Velikonoční výstavě posuzováno plemeno, které měl posuzovat v neděli. Sekretářka pozvala rozhodčího na Velikonoční výstavu, což je podívaná nevídaná na celém světě. Během dne ovšem "zabloudili" k místům, kde se vystavovali psi právě daného plemene. Seděli na tribuně, katalog na klíně a mile se bavili. Byla to náhoda, že sestra sekretářky vystavovala její psy? A je vůbec možné, že neřekla: "Jé, tohle je moje sestra, právě předvádí mou fenku Márinku?" Obě ženy, sekretářka a její sestra nosily vždy podobné oblečení a vždycky ve stejné nápadné barvě. V neděli, v den výstavy, zastavilo před hotelem, kde byl rozhodčí ubytován, auto s přívěsným vozíkem plným psů. Sekretářka sice nevystavovala, ale její psi byli předváděni její sestrou. A výsledek? BIS.
Výstavní úspěchy rozhodčích, kteří jsou zároveň chovatelé a vystavovatelé, přišly na přetřes mnohokrát. Odpověď, kterou my obyčejní smrtelníci vždy dostaneme, je, že rozhodčí mají větší zkušenost, a tak mohou udělat lepší rozhodnutí při volbě plemeníka a že dovedou rozpoznat výstavní potenciál štěněte s větší přesností. To je podle mne slabá výmluva. Znám dlouholeté chovatele, kteří nejsou rozhodčí, a přece poznají v každém vrhu štěně s nejlepším potenciálem. Já se mezi ně nepočítám, protože věřím, že mladý pes prodělává prudký vývoj a nelze vždy s určitostí předpovídat, že slibné štěně dospěje ve špičkového jedince. Je nutno vzít v úvahu také okolnosti, za jakých štěně vyrůstá, výživu, působení jeho rodiny, dědičnost a mnoho dalších vlivů.

Podívejme se však také na to, co ovlivňuje rozhodčí při posuzování. Je to jistě kvalita psa, doufejme že mechanika jeho pohybu, líbivý vzhled. Vystavovatel, handler, má bezesporu ohromný vliv. Ne nadarmo se říká, že například: "Franta vyhraje na výstavě i s kulhavým psem." Někdy jsme to také viděli na vlastní oči. A jsou rozhodčí, u nichž při posuzování hraje také úlohu obličej majitele psa, zvláště je-li majitel vystavovaného psa také rozhodčí. I zde totiž může platit: když já ti dám výborné ocenění dnes, ty se budeš snažit mi dát vrcholné ocenění příští týden (nebo měsíc). Lidé jsou na svého psa pyšnější než na úspěch svých dětí. Udělají všechno možné, jen aby vyhráli. Byli tu manželé, kteří byli vždy oblečeni v zeleném a také vodítko měli zelené, aby prý nenápadně ovlivnili rozhodčího jim dát BOB (zde je za BOB vždy zelená stuha).

Letos jsem pozorovala posuzování na Velikonoční výstavě, rozhodčí byl ze zámoří, jednalo se o nepříliš početné plemeno. Na výstavě jsou jen čtyři třídy pro psy a čtyři pro feny, tedy osm tříd pro celé plemeno. Z těchto osmi tříd šest vyhrála táž vystavovatelka. Hledím do katalogu: jen dva psi, vystavované touto ženou, nesli jméno její chovatelské stanice, ostatní čtyři pocházeli každý odjinud, žena bydlí ve městě vzdáleném od Sydney přes 400 km. Je možné, že by si vybrala k handlování právě ty nejlepší exempláře tohoto plemene?
Všichni tito lidé, kteří chtějí zvítězit za každou cenu, mají v dnešní době velice usnadněnou práci. Stačí mít počítač a internet. Každý si může udělat webovou stránku a každý rozhodčí si může den před posuzováním prohlédnout zástupce těch plemen, které bude druhý den posuzovat.
Podobná praxe existuje na celém světě, a nejen u psů. Poctiví vystavovatelé koní, ušlechtilého dobytka, koz, vepřů, ti všichni si stěžují na podtrhy spoluvystavovatelů a na zkorumpované rozhodčí. Kdyby totiž těch nebylo, nedotáhli by to ti nepoctiví daleko. Velice mě zaráží, že většina podfukářů jsou ženy, i když vím o případu chovatele, který si ponechal dva psy z jednoho vrhu, a jak to bývá, jeden byl lepší kvality. Protože si byli podobní a byli stejné barvy, lepší musel získat šampionát dvakrát, jednou pro sebe a podruhé pro bratra. Majitel to ani netajil. Proto je dobrá nynější kontrola tetování nebo čipu.

Víme sice, proč to vystavovatelé dělají, ale jak se mohou tak snížit? Zahodit všechnu čest, mnohdy zaměnit sympatii svých přátel za stín nedůvěry, a co je nejhorší, zahodit svým chováním všechnu hrdost ve vlastní posudek, ve svůj vlastní chov.
Ale dost skuhrání a stížností. Jednou před důležitou výstavou sedělo v restauraci několik rozhodčích a po dobré večeři nebyla o zábavu nouze. Jeden z nich, vysoký důstojník námořnictva, udal nové téma debaty: "Co podle vás dělá dobrého rozhodčího?" Ostatní přítomní dávali k dobru vlastnosti jako: spravedlivý, neúplatný, kynologie znalý apod. Jeden z rozhodčích, také chovatel a vystavovatel, si dodal kuráže a v žertu řekl: "Dobrý rozhodčí podle mého je ten, který dá nejlepší ocenění mému psovi." Ačkoliv jeho manželka skoro omdlela, jistě se najdou čtenáři, kteří s tímto výrokem budou souhlasit.

Kamila Mojžíšová

(odpovědnost za veškeré chyby a nesrovnalosti oproti originálu přebírá správce www.rtw.cz, další informace naleznete v časopisu Pes přítel člověka č. 8/2000

Připravila:Klementová Hana