Pes v zahradě

Pes v zahradě
(převzato z časopisu PES přítel člověka ročník 45, č. 3/2000, str. 28)

Je mnoho věcí, které si člověk může koupit, má-li peníze. Ve velké většině však touží právě po tom, co koupit nelze. Touha po pocitu pohody, po kráse vnímané všemi smysly, po místě, kde se sní i odpočívá. Pokud se taková touha vynoří, může být naplněna třeba i v docela maličké zahrádce. Místě, kde se čas nedá oklamat a kde se s neúprosnou pravidelností míjejí roční období, kde se člověk může vrátit ke kořenům bytí, je-li vnímavý. Řečtí peripatetici, "procházející se filozofové" tvrdili, že v krásné zahradě se hledá moudrost snadněji. Nadsmyslové čínské a japonské zahrady přímo navozují atmosféru k meditaci. Mnozí si tento pocit pohody neumí představit bez přátel, kteří do tohoto prostředí patří, bez pejska, kočičky nebo obojího. Jak však skloubit upravenou zahradu se psím pobytem tak, aby netrpěla zahrada, ale zároveň nebyl pes příliš omezován.

Pokud má být v naší společnosti, ne tedy oddělen plotem či v kotci, pak musí být pro život v zahradě vychován, nechceme-li neustále něco opravovat, znovu vysazovat a svádět nekonečný a marný boj s udržením krásného prostředí, což i bez psa stojí dost námahy. Přijde-li do již založené a vzrostlé zahrady štěně, není to takový problém, jako když se začíná budovat nová zahrada za přítomnosti již většího psa. Zasazené stromky jehličnanů, zejména jsou-li to sazenice, nebo i méně narostlé před výsadbou, může psí moč snadno zcela zničit, stromek zezrzne a uschne. Nejnáchylnější je právě čerstvá výsadba.

Fenky, které většinou neznačkují na vertikální předměty, jsou v tomto ohledu k výsadbě šetrnější. Také je podstatný rozdíl, bude-li v zahradě žít pes velký, menší či trpasličí. S trpaslíčky je práce nejjednodušší, neboť ani nejmenší skalničky nezadupou, vznášejí se jako víly a jejich vahou většinou neklesne ani travička. I ve skalkovém jezírku si snadno zaplavou, jen leknínem lehce zavlní. Loužičky jsou zanedbatelné a výška, kam dosáhne značka psíka trpasličího plemene, je tak nízká, že neponičí ani zakrslé stromky či keře, které jsou ve své většině na psí moč choulostivé (buxus, túje a jiné konifery). Tuhé výkaly je však nutno odstranit, neboť i při jejich drobnosti nejsou příjemným doplňkem okrasné zahrady. Při krmení suchým kompletním krmivem je trvanlivost bobečků pozoruhodná. Takováto přikrývka skalniček, byt' by byla na zimu, je nevhodná, navíc skalničky se většinou nehnojí. Jiná je situacepři pěstování bonsají, zejména v korytech a miskách. Zde je opatrnost na místě a je třeba i nejmenšímu psíčkovi styk s rostlinkou znemožnit. I kapka moče či odhrábnutí kořínku by mohlo způsobit nevratné škody. Místa s bonsajemi či celou oblast skalky, ale i záhonem s květinami či se zeleninou můžeme ohradit dočasným plůtkem, který si psík brzy zvykne respektovat. Pak může být ochrana odstraněna, za zvýšené kontroly, zda pes místo obchází. Pokud ne, musí se plot instalovat znovu. Většina psů pochopí poměrně rychle, zvláště když se jim místo označí slovně jako: nesmíš, fuj apod. Pokud jsou rostliny na vyvýšeném místě, tato práce pochopitelně odpadá. Stejně je nutné postupovat i s většími a velkými psy, pokud je chceme naučit obcházet místa, kde by mohli způsobit škodu jak svojí hmotností, tak i močí. Čím větší pes, tím vyšší musí být plůtek. V lepším případě je-li pes klidný, postačí viditelně umístěný provázek či cokoliv, co bude pes uznávat jako zákaz. Takto je nutné ohraničit celý prostor a může být i dosti rozsáhlý. Pokud do ohraničeného prostoru vkročí člověk, pes ho nenásleduje, obíhá okolo či čeká za plůtkem. Musí pochopit, že za oplocení nesmí. Poté, co se ochrana odstraní, bude ji respektovat, jako když tam byla. Má-li být celá zahrada krásná a voňavá, je lépe naučit psa venčení mimo ni. Postup je stejný jako při výchově v bytě, a je nutné začít s ní okamžitě. Je-li pes již zvyklý na zahradě močit, těžko se to odnaučuje, i když i to je možné. Se psem je ovšem nezbytné chodit na procházky mimo zahradu, a to stejně často a ve stejném intervalu, jak je navyklý z bytu. Je-li pes na zahradě celý den sám, není možné po něm požadovat, aby se zde nevenčil. Učiní-li se z venčení mimo zahradu návyk, pak bude s chutí čekat na procházku a zahrada bude ušetřena. Ven se ovšem bude muset i v dešti a v noci. Nikdy však nesmí zahradu označkovat cizí pes ani fena. S tím se pes nedokáže vyrovnat a značky si přeupraví po svém, což se mu nemůže mít za zlé. Z tohoto vychází nutný požadavek - pokud přijde návštěva se svým psem, musí se mu v močení zabránit. Nejlépe tím, že psa předem vyvenčí a nebude jej pouštět po zahradě, nechá ho na vodítku u sebe. Rozumná návštěva to jistě pochopí, jistě také obdivuje kouzlo prostředí, nechce nám přece připravit další práci s mytím psích značek z krásných stromků a zbytečné "sekýrování" domácího psa.

Nepříjemným zlozvykem je hrabání psů v zahradě. Některá plemena jsou "hrabavější" než jiná, některého psa to nenapadne nikdy. Většina štěňat však hrabání zkouší a jejich roztomilé počínání by nemělo nikoho nechat na pochybách, že pokud se tomu neučiní přítrž hned v počátku, bude zahrada vypadat, jako by v ní žilo tucet australských vačnatců. Důrazně psa napomeneme a okřikneme. Nestačí-li ani to, plácneme ho s důrazným "fuj!", a to hned při prvních nesmělých pokusech. Vychovaný pes se bohužel nerodí, vždy to stojí námahu, aby se pes cokoliv nejen naučil, ale i odnaučil. To druhé je těžší, je k tomu třeba i důslednosti a vytrvalosti. Štěně se v zahradě musí tak dlouho hlídat, alespoň poočku, až si budeme jisti jeho způsobným chováním, a to nebude za týden. Ale námaha stojí za to, neboť vychovaný pes nám bude po celý život dělat příjemného společníka a krásu zahrady přirozeně oživí.

Na psa v zahradě číhají i mnohá nebezpečí. Nikdy by se neměl pohybovat v blízkosti sekačky, která je právě v činnosti. Znám roztomilou fenku krysaříka, která vypadá s nosíkem nahoru velmi pyšně jako baronka, ona však díky neuvěřitelnému štěstí přežila střet sekačky právě s jejím malým čumáčkem. Po sešití rány jí zůstal z nosánku pěkný pršáček. A to už sekačka jen "dobíhala". I odskakující kámen je pro psa riziko. Také malé strunové sekačky jsou psu smrtelně nebezpečné. Stačí malá nepozornost a struna, která není vidět, mu může způsobit těžkou újmu. Některý psík sekání trávníku považuje za bezvadnou hru, a to se mu musí rozhodně vymluvit. Nejlépe je psa zavřít, až bude posekáno. Právě tak když se používá i jiná psu nebezpečná technika (křovinořez, pila, plotořez apod.) při vyhýbání se psu může dojít i k úrazu člověka. Často se v okrasných zahradách pěstují krásné, leč jedovaté rostliny. Psi se o ně naštěstí většinou nezajímají, ale opatrnost je namístě, zejména jde-li o štěňata. V mnoha poddruzích jehličnanů nejrůznějších tvarů je tis - taxus. Je celý jedovatý kromě části sladkých plodů, jež však obsahují jedovaté pecičky. Vyplivne-li se pecička, dá se plod konzumovat a je výborné chuti, ovšem pes by pecičku těžko vyplivl. Zvídavé štěně, ale i dospělý pes by se snadno při pozření celých plodů otrávil. Také u nás chráněný líkovec - dafne je jedovatý, v arboretu se však často vyskytuje. Stejně tak i čimišník - caragana, jedovaté jsou dokonce i půvabné rhododendrony a spousta květin (lilie, konvalinky, tulipány, náprsníky aj.). Další nebezpečí představuje i převážná část ozdobných travin, jichž semena či pluchy mohou uvíznout v oku psa. Některé se po styku s vlhkem vyznačují otáčivým pohybem, tak se mohou "zavrtat" hluboko do spojivkového vaku, a protože mají zpětné "zoubky", z opuchlého oka se těžko vyndávají. Viděla jsem, co za problém takové semínko způsobilo v předkožkovém vaku velšteriéra. Nepříjemné jsou i trny mnoha keřů a jehličin (některých jalovců - juniperus, dřišťálů - berberis), které uvíznou v psím kožíšku či tlapce. Také alergie na pyly a různé části jsou známé i u psů. Jen okrajově je možno připomenout i přítomnost hmyzu, zejména včel a čmeláků, které může pes lapáním či přišlápnutím vyprovokovat k útoku, končícím vbodnutím žihadla. To se často stává tam, kde je v trávníku přítomen větší podíl jetelů. Je-li trávník sekán často, nemá možnost kvést a lákat včelky a čmeláky. Zejména trpasličí plemena snášejí větší počet včelích žihadel špatně, mohou jim způsobit šok, případně i smrt. Usídlí-li se ve skalce chráněný sršeň se svým mohutným hnízdem, může to být velmi nepříjemné. Hnízdo vos, je-li v zemi, je lépe zlikvidovat, zákon je nechrání a pro psy jsou nebezpečné i tím, že jedna vosa vpíchne více žihadel při jednom napadení. Kdysi jsem dala povel "lehni" malému knírači v místě, kde měly vosy hnízdo, pes lehl přímo na jeho vyústění. Co následovalo, bylo hrozné, ještě po dlouhé chvíli jsem mu vytahovala karabinkou od vodítka vosy, které se držely v kožichu kusadly a opětovně ho bodaly. Naštěstí měl pes černostříbřitou barvu a žlutí démoni v ní byli dobře viditelní. Knírač je pes odolný, ale i tak musel celý do ledové vody, jak byl opuchlý.

Vše co bylo řečeno o okrasné zahradě, platí pochopitelně i o zahrádce užitkové. Snad jen ještě, že češeme-li ovocné stromy s větším plodem, jádroviny, nenecháme trpaslíčky, jako je čivava, okounět dole pod stromem, pád jablka z výšky na hlavičku by z čivavy asi Newtona neučinil. I na té nejobyčejnější zahrádce může ten, kdo dokáže uchopit večerní stmívání, harmonii barev, zvuků, vůní, zklidněn po horkém rušném dni, posedět vedle svých psích bytostí, být s nimi šťastný chvílí, přítomným kouzlem okamžiku.

(odpovědnost za veškeré chyby a nesrovnalosti oproti originálu přebírá správce www.rtw.cz,další informace naleznete v časupisu PES přítel člověra č. 3/2000)