Agresivita psa z pohledu amerického chovatele
(převzato z časopisu PES přítel člověka ročník 45, č. 3/2000, str. 32)

Dosažení vysokého stupně agrese (agresivity) u psů bylo snahou chovatelů od nejstarších časů. Již ve starověku byli psi využíváni k válečným účelům. Často pomocí ohně rozdráždění mastifové napadli řady nepřátelského vojska s cílem zlikvidovat pokud možno co nejvíce bojovníků protivníka. Později, ve středověku, kromě účasti na křížových výpravách střežili psi sídla feudálních pánů. Pes feudálního vlastníka, který potrhal několik desítek vzbouřených sedláků, se stal hrdinou - obráncem pána, a nikoho by nenapadlo obviňovat ho ze zabití člověka.
Dokonce ani za časů nádherného rozkvětu humanistických věd v době renesance se situace příliš nezměnila. Psi se hromadně zúčastňovali krvavých honů v lesích tehdejší Evropy. Dvory královské i šlechtické, ale i domy zámožného duchovenstva se stávaly místy krvavých zábav s účastí psů. Tyto "sporty" kvetly ještě v dobách existence britského impéria. Human Act, přijatý v roce 1835 britským parlamentem, omezil, i když neodstranil, zábavy tohoto druhu. Od té doby se konají "v podzemí".
 

Prvním činitelem, majícím přímý vliv na uvědomělé tlumení rozvoje psí agrese (agresivity) člověkem byly výstavy psů, jejichž počátek se klade do druhé poloviny 19. století. Agresivní psy lze v průběhu výstavy těžko kontrolovat. Z tohoto hlediska předčili Američané většinu zemí starého kontinentu. V souladu s řádem amerického kennel clubu (AKC) pes, který vykazuje třeba jen stopové známky agresivního chování ve výstavním kruhu, je okamžitě diskvalifikován. Tímto způsobem se snižuje stupeň agresivity alespoň u vystavovaných psů.
V průběhu patnácti let mezi rokem 1979 a 1994 zahynulo v USA více než 350 osob, které byly pokousány psy. Co by bylo třeba učinit, aby se v budoucnu podobným případům zabránilo? Jedním z řešení, navrhovaným některými místními úřady v USA, je zákaz chovu a držení určitých plemen psů uznaných za nebezpečné. Je to však správné? Pokusme se utřídit plemena psů podle počtu pokousání z období 1979- 1994: americký pitbulteriér (57), rotvajler (19), německý ovčák (17), sibiřský hasky (12), aljašský malamut (12). Rovněž kříženci vlka a psa způsobili dalších dvanáct nehod tohoto typu. Tato plemena, zejména pitbuly, by tedy bylo třeba uznat za nebezpečná a zakázat jejich chov. Je to však postup čisté emotivní.
Když ještě jednou znovu pohlédneme na tento přehled, snadno zjistíme, že je to v podstatě zjednodušený seznam kryjící se s výkazem nejpopulárnějších obranných psů osmdesátých let v USA. Jiní obranní psi se v něm nevyskytují zejména proto, že jsou málo známí. Cožpak možnost pokousání brazilskou filou je menší než německým ovčákem? Rozhodně ne, ale množství fil v USA je tak nízké, že riziko pokousání se blíží nule. Námi analyzované období představuje osmdesátá léta. V letech sedmdesátých byl nejoblíbenějším obranným psem dobrman a tehdejší statistická data o jeho agresi (agresivitě) uváděla rovněž značně vysoká čísla. Během 80. let prožívali pitbulové obrodu své popularity. Kromě toho však měly na statistické údaje o tomto plemeni vliv i "kousky" jiných, podle vzhledu podobných psů (americký buldok, buldok staroanglický apod.). Jsem přesvědčen, že budeme-li počítat za několik let oběti let devadesátých, budou na prvních místech této neslavné listiny rotvajleři, vzhledem k jejich obrovské popularitě, které se těší v několika posledních letech. Neberu již v úvahu známou skutečnost drastického úpadku kvality obranných psů v období výrazné popularity každého plemene. Nemíním tím kvalitu výstavní, nýbrž úroveň psychiky psů. Jako člověk zabývající se výcvikem psů profesionálně mohu říci, že nepozoruji rozdíl v úrovni agresivity mezi řádně vychovaným pitbulem a například kokršpanělem.
Výše uvedená listina představuje pouze případy smrtelné, nikoliv všechna pokousání. Statistika podávající výčet méně nebezpečných poranění způsobených psy není k dispozici. Prakticky to lze obtížně podchytit. Pouze nastane-li nutnost poskytnout pokousanému člověku ošetření v nemocnici, existuje evidence konkrétního případu.
Velcí obranní psi mají vyšší práh vznětlivosti, je těžší je vyprovokovat než menší plemena. Riziko pokousání takovými psy je tedy menší. Potvrzují to údaje publikované v odborných veterinárních časopisech. Veterináři, jako osoby přicházející nejvíce do styku se psy, jsou v největší míře vystaveni nebezpečí pokousání. V první desítce psů, od nichž jsou veterináři pokousáni nejčastěji, nejsou již uvedeni psi obranní. Vyskytují se zde naproti tomu psi považovaní za absolutně bezpečné a ideální členy rodiny, tedy labradoři, retrívři i kokršpanělé. Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma skupinami psů nespočívá tedy ve stupni jejich agresivity, ale v síle. Kokršpaněl představuje nepatrně vyšší riziko pokousání než například rotvajler (i když přirozeně netvrdím, že normálně vychovaný pes tohoto plemene napadne majitele), avšak v případě útoku na člověka není schopen způsobit takovou újmu na zdraví a v takovém stupni jako rotvajler. U pitbula přistupuje kromě sí1y ještě intenzita útoku, v níž rozhodně předčí jiná plemena.
Maniaci s poruchami psychiky, které lze krátce charakterizovat jako "hlad po agresi", nikdy nekupují kokršpaněly nebo labradory. Vždy si opatřují psy silné a velké (nejčastěji pitbuly), a potom, po náležitém zvýšení stupně agresivity svých svěřenců, se snaží uspokojit své chorobné potřeby.

Rozvinout agresivitu u psa není až tak těžký úkol. Mnohem obtížnější je její utlumení. Tento problém nejenže zbytečně odrazuje dobré lidi od koupě některých plemen, ale spíše podněcuje neodpovědné jedince, aby si je opatřili. Chovatel je povinen podrobně informovat potenciální nabyvatele o následcích spojených s rozvíjením agresivního chování psa. Doporučil bych rovněž, aby se chovatel ještě před prodejem psa pečlivě seznámil s budoucím majitelem.
Je nezbytné, aby každý pes, bez ohledu na plemeno, absolvoval třeba jen základní výcvik poslušnosti. Důležité je zahájit trénink poslušnosti co nejdříve. Dominantní chování psa nemá ještě pevné obrysy a proces výcviku probíhá snáze. Kromě toho síla i hmotnost mladého psa jsou menší než vyvinutého jedince. Brzký výcvik poslušnosti je nezbytný u psů obranných a bojových. Příčinou rozvoje agresivity je nedostatečná kontrola majitele nad psem. Třeba i mírný pes, zvyklý na své dominantní postavení, může zareagovat agresivně, když se má podřídit jiné osobě.

Velmi malá skupina lidí rozumí řeči gest, kterými se vyjadřují psi a vlci. Mazlivé objetí psa rukou kolem krku může pes chápat jako výraz dominance a k nehodě je jen krůček. Činitelem značně zvyšujícím stupeň agresivního chování psů je výcvik v disciplíně obrany. Jestliže se někdo pro takovéto školení psa rozhodne, je nezbytné, aby tak činil pouze prostřednictvím osob kvalifikovaných, a jen v případě, má-li pes ukončen výcvik poslušnosti, zajišťující plnou kontrolu psa. Osobně nejsem příznivcem školení psů k obranným účelům. Nečekám přirozeně, že všichni budou sdílet můj názor. Z mých zkušeností vyplývá, že mnohem častěji dochází k omylům než k možnosti skutečného využití obranných dovedností psa. Dobře vycvičený pes musí umět odlišit osoby blížící se s přátelskými úmysly od útočníka. V praxi je však pro psa velmi těžké rozpoznat nepřítele přicházejícího nepřirozeným krokem od kulhající stařenky opírající se o hůl. Kromě toho v amerických podmínkách konce dvacátého století se obranní psi ne vždy osvědčí. Nejsou samozřejmě méně odvážní než dříve, ale při setkání s člověkem vybaveným střelnou zbraní nemají šanci. Jestliže zloděje blížícího se k domu neodstraší vrčení a štěkání psa, je to známka, že jde o dokonale připraveného profesionála a jakýkoliv útok psa bude posledním v životě tohoto čtyřnohého obránce. Mnohem účinnější jsou elektronické alarmy, mající přímé spojení s policií.
Většina mých klientů ode mne očekává, že zbavím jejich psa agresivity. Pouze nečetní chtějí psa obranného, většinou jsou to Evropané. Myslím, že na přelomu 20. a 21. století by měl být každý pes bez ohledu na plemeno mírný, důvěřivý ke všem lidem, bez známek agresivního chování. I když, znovu opakuji, je to jen můj názor, odpovídá i stanovisku amerického kennel clubu. Činnost této organizace v boji proti agresivitě psů cením velmi vysoko. Zvláště výše zmíněná automatická diskvalifikace každého agresivního psa v průběhu výstavy. Při studiu problematiky agrese jsem měl možnost učit se u nejlepších. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se můj spřátelený chovatel rozhodl uspat jednoho ze psů. Nemohl jsem se ubránit slzám. Byl to jeden z nejkrásnějších představitelů svého plemene. Po více než tříletém pobytu u nezodpovědných lidí vzrostla úroveň jeho agresivity. Jakmile chovatel zjistil tuto skutečnost, využil doložky kontraktu a majiteli psa odebral. Četné pokusy resocializace sice projevy agresivního chování snížily, nedokázaly je však odstranit. Chovatel si byl na 99 procent jist, že je to agresivita získaná a nebude přenesena na další pokolení. Existovalo však procento nejistoty, a pes nemohl být využit k dalšímu chovu. Kromě toho by nebyl dobrým doporučením pro své plemeno. Za nedostatek zdravého rozumu bývalého vlastníka zaplatil pes vlastním životem. Naštěstí se to tentokrát obešlo alespoň bez lidských obětí a listina plemen "psů zabijáků" se nerozšířila ještě o jeden případ.

Od dob starověku i středověku uplynula staletí. Úroveň agresivity u psů se změnila. Nezměnila se však její příčina. Jako tehdy, tak i dnes jsme za ni odpovědni my - lidé.

George Urbaňski (překl. - koh -)

(odpovědnost za veškeré chyby s nesrovnalosti oproti originálu přebírá správce www.rtw.cz,další informace naleznete v časopisu PES přítel člověka č. 3/2000)

 

Zpracovala: Klementová Hana