Agresivita psa z pohledu amerického
chovatele
(převzato
z časopisu PES přítel člověka ročník 45, č.
3/2000, str. 32)
Dosažení vysokého stupně
agrese (agresivity) u psů bylo snahou
chovatelů od nejstarších časů. Již ve
starověku byli psi využíváni k
válečným účelům. Často pomocí ohně
rozdráždění mastifové napadli řady
nepřátelského vojska s cílem zlikvidovat
pokud možno co nejvíce bojovníků
protivníka. Později, ve středověku,
kromě účasti na křížových výpravách
střežili psi sídla feudálních pánů.
Pes feudálního vlastníka, který potrhal
několik desítek vzbouřených sedláků, se
stal hrdinou - obráncem pána, a nikoho by
nenapadlo obviňovat ho ze zabití člověka.
Dokonce ani za časů nádherného rozkvětu
humanistických věd v době renesance se
situace příliš nezměnila. Psi se
hromadně zúčastňovali krvavých honů v
lesích tehdejší Evropy. Dvory královské
i šlechtické, ale i domy zámožného
duchovenstva se stávaly místy krvavých
zábav s účastí psů. Tyto
"sporty" kvetly ještě v dobách
existence britského impéria. Human Act,
přijatý v roce 1835 britským parlamentem,
omezil, i když neodstranil, zábavy tohoto
druhu. Od té doby se konají "v
podzemí". |
|
|
Prvním činitelem, majícím přímý
vliv na uvědomělé tlumení rozvoje psí agrese
(agresivity) člověkem byly výstavy psů, jejichž
počátek se klade do druhé poloviny 19. století.
Agresivní psy lze v průběhu výstavy těžko
kontrolovat. Z tohoto hlediska předčili Američané
většinu zemí starého kontinentu. V souladu s
řádem amerického kennel clubu (AKC) pes,
který vykazuje třeba jen stopové známky
agresivního chování ve výstavním kruhu, je
okamžitě diskvalifikován. Tímto způsobem se
snižuje stupeň agresivity alespoň u vystavovaných
psů.
V průběhu patnácti let mezi rokem 1979 a 1994
zahynulo v USA více než 350 osob, které byly
pokousány psy. Co by bylo třeba učinit, aby se v
budoucnu podobným případům zabránilo? Jedním z
řešení, navrhovaným některými místními
úřady v USA, je zákaz chovu a držení
určitých plemen psů uznaných za nebezpečné. Je
to však správné? Pokusme se utřídit plemena psů
podle počtu pokousání z období 1979- 1994:
americký pitbulteriér (57), rotvajler (19),
německý ovčák (17), sibiřský hasky (12),
aljašský malamut (12). Rovněž kříženci vlka a
psa způsobili dalších dvanáct nehod tohoto typu.
Tato plemena, zejména pitbuly, by tedy bylo třeba
uznat za nebezpečná a zakázat jejich chov. Je to
však postup čisté emotivní.
Když ještě jednou znovu pohlédneme na tento
přehled, snadno zjistíme, že je to v podstatě
zjednodušený seznam kryjící se s výkazem
nejpopulárnějších obranných psů osmdesátých
let v USA. Jiní obranní psi se v něm nevyskytují
zejména proto, že jsou málo známí. Cožpak
možnost pokousání brazilskou filou je menší než
německým ovčákem? Rozhodně ne, ale množství
fil v USA je tak nízké, že riziko pokousání se
blíží nule. Námi analyzované období
představuje osmdesátá léta. V letech
sedmdesátých byl nejoblíbenějším obranným psem
dobrman a tehdejší statistická data o jeho agresi
(agresivitě) uváděla rovněž značně vysoká
čísla. Během 80. let prožívali pitbulové obrodu
své popularity. Kromě toho však měly na
statistické údaje o tomto plemeni vliv i
"kousky" jiných, podle vzhledu podobných
psů (americký buldok, buldok staroanglický apod.).
Jsem přesvědčen, že budeme-li počítat za
několik let oběti let devadesátých, budou na
prvních místech této neslavné listiny
rotvajleři, vzhledem k jejich obrovské popularitě,
které se těší v několika posledních letech.
Neberu již v úvahu známou skutečnost drastického
úpadku kvality obranných psů v období výrazné
popularity každého plemene. Nemíním tím kvalitu
výstavní, nýbrž úroveň psychiky psů. Jako
člověk zabývající se výcvikem psů
profesionálně mohu říci, že nepozoruji rozdíl v
úrovni agresivity mezi řádně vychovaným pitbulem
a například kokršpanělem.
Výše uvedená listina představuje pouze případy
smrtelné, nikoliv všechna pokousání. Statistika
podávající výčet méně nebezpečných
poranění způsobených psy není k dispozici.
Prakticky to lze obtížně podchytit. Pouze
nastane-li nutnost poskytnout pokousanému člověku
ošetření v nemocnici, existuje evidence
konkrétního případu.
Velcí obranní psi mají vyšší práh
vznětlivosti, je těžší je vyprovokovat než
menší plemena. Riziko pokousání takovými psy je
tedy menší. Potvrzují to údaje publikované v
odborných veterinárních časopisech. Veterináři,
jako osoby přicházející nejvíce do styku se psy,
jsou v největší míře vystaveni nebezpečí
pokousání. V první desítce psů, od nichž jsou
veterináři pokousáni nejčastěji, nejsou již
uvedeni psi obranní. Vyskytují se zde naproti tomu
psi považovaní za absolutně bezpečné a ideální
členy rodiny, tedy labradoři, retrívři i
kokršpanělé. Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma
skupinami psů nespočívá tedy ve stupni jejich
agresivity, ale v síle. Kokršpaněl představuje
nepatrně vyšší riziko pokousání než
například rotvajler (i když přirozeně netvrdím,
že normálně vychovaný pes tohoto plemene napadne
majitele), avšak v případě útoku na člověka
není schopen způsobit takovou újmu na zdraví a v
takovém stupni jako rotvajler. U pitbula přistupuje
kromě sí1y ještě intenzita útoku, v níž
rozhodně předčí jiná plemena.
Maniaci s poruchami psychiky, které lze krátce
charakterizovat jako "hlad po agresi",
nikdy nekupují kokršpaněly nebo labradory. Vždy
si opatřují psy silné a velké (nejčastěji
pitbuly), a potom, po náležitém zvýšení stupně
agresivity svých svěřenců, se snaží uspokojit
své chorobné potřeby.
Rozvinout agresivitu u psa není
až tak těžký úkol. Mnohem
obtížnější je její utlumení. Tento
problém nejenže zbytečně odrazuje dobré
lidi od koupě některých plemen, ale
spíše podněcuje neodpovědné jedince, aby
si je opatřili. Chovatel je povinen
podrobně informovat potenciální nabyvatele
o následcích spojených s rozvíjením
agresivního chování psa. Doporučil bych
rovněž, aby se chovatel ještě před
prodejem psa pečlivě seznámil s budoucím
majitelem.
Je nezbytné, aby každý pes, bez ohledu na
plemeno, absolvoval třeba jen základní
výcvik poslušnosti. Důležité je zahájit
trénink poslušnosti co nejdříve.
Dominantní chování psa nemá ještě
pevné obrysy a proces výcviku probíhá
snáze. Kromě toho síla i hmotnost mladého
psa jsou menší než vyvinutého jedince.
Brzký výcvik poslušnosti je nezbytný u
psů obranných a bojových. Příčinou
rozvoje agresivity je nedostatečná kontrola
majitele nad psem. Třeba i mírný pes,
zvyklý na své dominantní postavení,
může zareagovat agresivně, když se má
podřídit jiné osobě. |
|
Velmi malá skupina lidí rozumí řeči
gest, kterými se vyjadřují psi a vlci. Mazlivé
objetí psa rukou kolem krku může pes chápat jako
výraz dominance a k nehodě je jen krůček.
Činitelem značně zvyšujícím stupeň
agresivního chování psů je výcvik v disciplíně
obrany. Jestliže se někdo pro takovéto školení
psa rozhodne, je nezbytné, aby tak činil pouze
prostřednictvím osob kvalifikovaných, a jen v
případě, má-li pes ukončen výcvik poslušnosti,
zajišťující plnou kontrolu psa. Osobně nejsem
příznivcem školení psů k obranným účelům.
Nečekám přirozeně, že všichni budou sdílet
můj názor. Z mých zkušeností vyplývá, že
mnohem častěji dochází k omylům než k možnosti
skutečného využití obranných dovedností psa.
Dobře vycvičený pes musí umět odlišit osoby
blížící se s přátelskými úmysly od
útočníka. V praxi je však pro psa velmi těžké
rozpoznat nepřítele přicházejícího
nepřirozeným krokem od kulhající stařenky
opírající se o hůl. Kromě toho v amerických
podmínkách konce dvacátého století se obranní
psi ne vždy osvědčí. Nejsou samozřejmě méně
odvážní než dříve, ale při setkání s
člověkem vybaveným střelnou zbraní nemají
šanci. Jestliže zloděje blížícího se k domu
neodstraší vrčení a štěkání psa, je to
známka, že jde o dokonale připraveného
profesionála a jakýkoliv útok psa bude posledním
v životě tohoto čtyřnohého obránce. Mnohem
účinnější jsou elektronické alarmy, mající
přímé spojení s policií.
Většina mých klientů ode mne očekává, že
zbavím jejich psa agresivity. Pouze nečetní
chtějí psa obranného, většinou jsou to
Evropané. Myslím, že na přelomu 20. a 21.
století by měl být každý pes bez ohledu na
plemeno mírný, důvěřivý ke všem lidem, bez
známek agresivního chování. I když, znovu
opakuji, je to jen můj názor, odpovídá i
stanovisku amerického kennel clubu. Činnost této
organizace v boji proti agresivitě psů cením velmi
vysoko. Zvláště výše zmíněná automatická
diskvalifikace každého agresivního psa v průběhu
výstavy. Při studiu problematiky agrese jsem měl
možnost učit se u nejlepších. Nikdy nezapomenu na
chvíli, kdy se můj spřátelený chovatel rozhodl
uspat jednoho ze psů. Nemohl jsem se ubránit
slzám. Byl to jeden z nejkrásnějších
představitelů svého plemene. Po více než
tříletém pobytu u nezodpovědných lidí vzrostla
úroveň jeho agresivity. Jakmile chovatel zjistil
tuto skutečnost, využil doložky kontraktu a
majiteli psa odebral. Četné pokusy resocializace
sice projevy agresivního chování snížily,
nedokázaly je však odstranit. Chovatel si byl na 99
procent jist, že je to agresivita získaná a nebude
přenesena na další pokolení. Existovalo však
procento nejistoty, a pes nemohl být využit k
dalšímu chovu. Kromě toho by nebyl dobrým
doporučením pro své plemeno. Za nedostatek
zdravého rozumu bývalého vlastníka zaplatil pes
vlastním životem. Naštěstí se to tentokrát
obešlo alespoň bez lidských obětí a listina
plemen "psů zabijáků" se nerozšířila
ještě o jeden případ.
Od dob
starověku i středověku uplynula staletí. Úroveň
agresivity u psů se změnila. Nezměnila se však
její příčina. Jako tehdy, tak i dnes jsme za ni
odpovědni my - lidé.
George Urbaňski (překl. - koh -)
(odpovědnost za veškeré chyby s
nesrovnalosti oproti originálu přebírá správce www.rtw.cz,další
informace naleznete v časopisu PES přítel
člověka č. 3/2000)
Zpracovala: Klementová
Hana