DAGMAR  ČERNÁ

Při skládání historie chovu rotvajlera v zemích českých, jsem sestavil galerii chovatelů, významných funkcionářů a v neposlední řadě i galerii slavných rotvajlerů. Byla to práce velmi náročná a vlastně dosud nedokončená.

Aby přehled funkcionářů a zasloužilých chovatelů byl skutečně pokud možno co nejúplnější, bylo k tomu zapotřebí zmapovat činnost klubu v různých etapách jeho činnosti.

Snad jednou z nejvýznamnějších osobností v historii organizovaného chovatelského klubu byla zřejmě dáma, která by určitě neměla být opomíjena a zapomínána. Jsem přesvědčen, že organizovaný chov v naší zemi je s touto dámou spojován právem.

Jelikož jsem přesvědčen, že jsou mezi námi i tací, které historie a historické souvislosti nenechává netečné, tak právě pro ně, jsem si dovolil malé a krátké představení jednoho představitele pomyslné galerie funkcionářů chovu rtw u nás.

……první chovatelský klub byl v poválečném období založen až v roce 1966. ne náhodou u jeho zrodu stála i paní Dagmar Černá. Stala se v roce 1972 historicky první jednatelkou chovatelského klubu, a byla pro klub ohromným přínosem.

Její spektrum a rozsah činnosti byl ohromný. Veškerá agenda klubu byla její práce, klub se rozrůstal a tak o nedostatek práce nebylo nouze. Vydávala zpravodaj,(od roku 1966) který na svou dobu byl velmi kvalitní.

V roce 1971 se stala rozhodčím exteriéru. Jak jinak, než s aprobací pro plemeno rotvajler.. Později se stala poradkyní chovu a když v roce 1976 ukončil klub svou činnost pod českým svazem chovatelů drobného zvířectva,(ČSCHDZ) a jeho činnost-nečinnost zaštítil SVAZARM, byla jen krátkou dobu v čele chovatelské skupiny. Nebylo pro ni z mnoha pochopitelných důvodů snadné, stát v čele chovatelského klubu, obzvláště, když jí tehdejší praktiky nebyly v žádném případě až tak vlastní.

Ne dlouho po svém zvolení předsedkyní chovatelské skupiny byla nahrazena dr. Sedlářem. I přes svůj odchod z funkce činovníka chovatelského klubu – resp. Základní organizace, se v žádném případě nedistancovala od své činnosti, a byla i nadále velkým přínosem pro mnohé chovatele a příznivce plemene rotvajler.

Potud její obyčejný příběh. Jistě nejednoho z vás napadá, a v čem byla tedy až tak vyjímečná a pro klub nepostradatelná???

V mnoha věcech, ale to musíme rozvinout její životní příběh a poodhalit její soukromí.

Když já jsem vstoupil do chovu rtw, již jsem tuto dámu přímo nezažil. Ale dnes a denně jsem o ní slýchával. Byly to různé záležitosti, a to ve mně vzbuzovalo zájem a touhu tuto dámu osobně poznat. Setkání jsem odkládal, protože jsem moc neposlouchal své svědomí, ale spíše lidi kolem sebe, kteří mne , mírně řečeno zrazovali a tak…………….

Nakonec jsem se s paní Černou setkal až v roce 2000. Našemu setkání předcházela má žádost o poskytnutí některých informací, mající vztah k historii klubu a snad některé materiály k poskytnutí.

Paní Černá byla velmi vstřícná a tak mne pozvala k sobě domů.

Byl jsem si velice dobře vědom, koho jedu navštívit. Jenom jsem si stále nebyl vědom, proč tuto dámu uznával celý chovatelský svět(rtw) a u nás se na ni zapomnělo.

Přivítala mne stará paní, a s ní mne přivítal i její malý psí kamarád – teriér.

Byl jsem vyzván, abych uvedl důvod, který mne vedl k návštěvě. Vše jsem vysvětlil a začal jsem klást mé zvídavé a přiznám se i připravené otázky. Na co její paměť stačila, odpověděla. Odpovídala, jako by to vše bylo včera.

Bohužel,velmi rychle se unavila a mě bylo jasné, že se budeme muset rozloučit. Když jsme se u venkovní branky po dvou hodinách spolu loučili, řekla mi něco, co mne překvapilo. …….měl jste přijít dříve, já jsem na vás tak dlouho čekala. Přišel jste pozdě, já už si na mnoho nevzpomínám. Přiznám se, že jsem byl skutečně dojat, a to jsem nečekal její poslední slova. ………….slyšela jsem o vás tolik špatného od…… a od………. Jsem ráda, že jsem vás poznala…….

Přiznám se, že mne její upřímnost bolela, ale ocenil jsem ji. Informace o mne, pocházela od stejných lidí, kteří si nepřáli, aby zastávala v klubu to postavení, které kdysi zastávala. A tak jsem ani z toho moc smutný nebyl, neboť jsem věděl, s kým že mám tu čest. Myslím tím, informátory. 

Rád se s vámi podělím o některé fragmenty z vyprávění této dámy, kterou lze beze studu označit jako tajemnou madam. Kdo vlastně byla ta dáma v černém oblečení a v černém širokém klobouku, se kterou se setkávali ve své době příznivci rotvajlerů na výstavách a chovatelských akcích uvnitř výstavního kruhu???

……… na začátku všeho byla jedna smutná událost na počátku roku 1965.

Tehdy jim uhynul rodinný miláček, jejich rodinný pes. Jakého-že byl plemene není až tak podstatné. Podstatné bylo, že se celá rodina rozhodla zacelit jizvu po chybějícím pejskovi. A tak , jak už to v takových situacích bývá obvyklé, konala se v rodině velká psí porada a na základě této porady se vypravila paní Černá se svou maminkou k chovateli, který měl mít, dle doslechu doma plemeno, nesmírně vzácné a ušlechtilé. Chovatel sice ono zmíněné plemeno skutečně vlastnil, ale bohužel štěňata byla již rozebrána a tak obě dámy odcházely s nepořízenou.Při smutném odchodu ze dvora chovatele je zaujala ohrádka plná štěňat.I zvědavost paní Černé nedala, a šla se osudově podívat blížeji na krásná štěňata, o jejichž plemenné příslušnosti neměla v tu chvíli ani tušení, neboť štěňata byla v té chvíli bez matky, podle které by byla případná identifikace plemene jistě snadnější. Ano, byla to skutečně rotvajleří miminka, navíc u chovatele, který měl dobré jméno, a patřil ve své době k nejlepším.

Pan Jiří Stárek byl zárukou kvality, a tak se stalo, že na sklonku léta roku 1965 se malý Fargo ze Stárkova dvora stěhoval do Dejvic, do rodinné vily paní Černé.

A tak začala dlouhá cesta akademické malířky a výtvarnice do světa rotvajlerů.

Velice záhy poznala paní Černá, že rotvajler je plemeno, které ji plně vyhovuje. Seznámila se s těmi pravými lidmi, a začala získávat dostatečné zkušennosti. Ale, jenom to ji nestačilo. Cítila, že pro plemeno může být i více nápomocná.

Začala se aktivně podílet na přípravě založení nového klubu. Věděla příliš dobře, že je třeba se obrátit na chovatele, kteří mají dostatek zkušenností s chovem tohoto ušlechtilého plemene. Tedy na přátele plemene v zemi původu.

Paní Černá tak skutečně oslovila některé vlivné funkcionáře v zemi původu a vznikla nová přátelství. Za zmínku jistě stojí její dlouholeté přátelství s předsedou ADRK a i prvním předsedou IFR panem Adolfem Pienkossem a jeho paní Helgou Brökeland.

Ale nelze jen vzpomenout těchto dozajista velkých osobností chovu rtw v Německu. Byla to celá řada osobností , které uznávali osobu paní Černé významným způsobem.

Paní Černá se jako výtvarnice podílela na jejím typickém ztvárnění rotvajlera v mnoha případech. Bohužel, jak už to bývá, její práce byla spíše ohodnocena v zahraničí, než-li tomu bylo doma.

A tak se dodnes můžeme setkat s jejími kresbami rotvajlera , jehož ztvárnění paní Černá zvládala velmi bravurně, s nenapodobitelně vtisknutým osobním a originálním stylem, který mohl mít jenom člověk, jenž znal zcela rotvajlera nejen vně, ale především vnitřně. Její kresby rotvajlera, mají duši, není to jen kompozice světla a stínu, či určené množství tuše na tom kterém místě.

Její kresba má duši, dokáže zachytit výraz, náladu, smutek či radost zvířete, tak, jak ji známe každý z nás u toho svého rotvajlera.

A tak se můžeme dodnes setkávat s pracemi této výtvarnice, ač sama již není dnes aktivní malířkou.Její práce zdobí nejednu odbornou zahraniční publikaci.

Při návštěvě některých anglosasských zemí se můžete setkat na řeznických krámech s erby cechu řeznického, jehož autorem je právě paní Černá.(motivem je rotvajler doprovázející býka )

Taktéž se s její prací můžete setkat na průkazu původu ADRK. 

O tom, že se dočkala uznání v zahraničí, nemůže být pochyby. ( u nás teprve na své uznání čeká).

Pro svou dokonalou znalost německého jazyka a ohromnou snahu se o plemeni dozvědět pokud možná co nejvíce, se skutečně dnes a denně kontaktovala na mnohé německé a rakouské chovatele, cvičitele a funkcionáře. Takto získávané zkušennosti si v žádném případě nenechávala pouze pro sebe, ale publikovala a překládala odborné články pro naše chovatele. Její každodenní práce byla pro české a slovenské přátele plemene rotvajler ohromným přínosem.

O to mne více mrzí, že tato dáma je dnes u nás v naprostém zapomnění.

To, že o této dámě nic nevědí současní chovatelé a příznivci , tak tomu se nelze divit. Ale je mezi námi dost takových, kteří ji pamatovali a dokonce s ní i pracovali. Vše je o chuti, svědomí či taktu ??? Nebo ……………!!!!!

 

Důkazem, který potvrzuje jak je v zemi původu plemene rtw uznávanou, je zcela jistě kniha Rotvajler, která je považována za slabikář a encyklopedii plemene, kterou napsal pan Adolf Pienkoss.

Nejenom, že obsahuje mnoho ilustrací a kreseb právě od paní Černé, ale čtenáře čeká při otevření této uznávané knihy hned na první stránce ohromné překvapení. Je na celé stránce fotografie mladé ženy s rotvajlerem, který je o svou paničku opřen. Pod touto fotografií je napsáno. Dagmar Černá, Prag…

Proč je tato fotografie zcela první, a dokonce je i první před fotografií slavného německého politika – pana dr. Konráda Adenauera?

Adennauer, byl politik, který dokázal poválečné Německo přivést k prosperitě.

Byl prvním poválečným kancléřem ( od roku 1949) a dlouhých 14 let stál v čele německého státu.(tehdejšího NSR ).

 Němci to vědí, a také vědí, že on byl velkým obdivovatelem tohoto plemene.

Vévodí titulní stránce v knize právem jeho fotografie, ale až po paní Černé.

Je či není v tom, co se snažím naznačit určitá symbolika!!!

Dagmar Černá má svou váhu a její osobnost budí respekt. Její čestné místo v knize Rotvajler není pouze symbolika či slušnost a projev přátelství. Je to čest, a projev uznání a to nejen pro tuto dámu ale měla by to být čest i pro každého z nás, v této zemi. Ať někteří pamětníci chtějí či nikoliv, chov rotvajlerů v zemích českých a slovenských byl ve své době spojován právě s touto dámou mnohými zahraničními odborníky a zřejmě zastínila nechtěně ambicióznější osobnosti, a to se u nás neodpouští a jak je vidět na situaci z těchto dnů – tak se to také nesmí…….. Rotvajler ne Rotvajler, hlava ne hlava……..

Bohužel, u nás to nemají tací lidé nikdy snadné, a nachází uplatnění a uznání spíše v zahraničí než-li doma.

Její příběh není až tak krátký, jak vám zde předkládám. Ale jsou věci, které jsou tabu, a já ctím přání paní Černé, o některých záležitostech nehovořit. Ač to jsou záležitosti velmi staré, tak i přesto si nepřála je jitřit. I to svědčí o její morální síle a o patřičném bonmotu, který z ní i v tomto věku dělá dámu. Dáma totiž není dámou, když ji někdo (či dokonce sama se) tak označí. Dáma se musí dámou narodit. Narodit a také tak žít. Paní Černá taková byla. Byla vždy svá. Byla originální, a právě proto neměla nikdy na růžích ustláno. Jí ale zajímal pouze rotvajler a jeho osud, a za to jí patří dík.

Její příběh, je příběhem obyčejného života, který z části věnovala svému umění a lásce ke zvířatům, resp. k rotvajlerům.

Jak mi řekla, nemyslím si, že jsem jim dala všechno, co jsem mohla. Chtěla jsem jim dát více, ale prostě to dál už nešlo……………………

Já si myslím, že rotvajlerům dala mnoho, určitě tolik, aby si zasloužila tuto mou krátkou vzpomínku na její zásluhy.

Vážená paní Dagmar, děkujeme

 

Poznámka autora. V příloze vám předkládám některé její obrázky z mého archivu,  které jsem od paní Černé osobně obdržel.

 

zde jsou slíbené fotografie v náhledech (znáte to, stačí kliknout pro zvětšení)

 

Připravil a zaslal: František Šmíd

Zpracovala: Klementová Hana