Turecká apokalypsa

Jihomoravští kynologové zachránili pověst ČR

Celý svět v půli srpna ustrnul v hrůze nad největší přírodní katastrofou tohoto století, obrovským zemětřesením v Turecku, které za sebou během několika málo vteřin zanechalo naprostou zkázu, bolest, hrůzu a smrt. Mnoho lidí s úděsem sledovalo otřesné televizní záběry a připomínalo si dávná proroctví o konci světa. A přírodní živel jako by se skutečně nechtěl zastavit nad desetitisícem svých obětí, takže zprávy pokračovaly: hrozící epidemie z nesnesitelných veder, smrt dobrovolných záchranářů, moře vlivem zemětřesení zaplavuje okolní města a pohřbívá další živé lidi. Lijáky v nejhůře postižených krajích rozšiřují infekci a promáčejí v provizorních příbytcích nešťastníky bez domova.

Při prvních zprávách o této hrůzné tragédii zachranáři celého světa nečekali na nic, věděli, co mají dělat a co je čeká. Okamžité zajištění všeho potřebného během prvních hodin, okamžitý letecký přesun do Instanbulu. Bez řečí, bez vysvětlování, bez otázek i formulářů - stačil jen pas. V Istanbulu záchranáře přejímala turecká policie a rozvážela je do postižených měst, přestože o jejich příjezdu dopředu nevěděla. Ale všechno bylo najednou logické a samozřejmé - vždyť pod sutinami umírají stovky lidí! Celý svět se spojil v zoufalém a marném boji proti přírodě i bohu.

Čeští záchranáři-kynologové i hasiči byli také nachystáni na okamžitý přesun během prvního dne. Jejich připravenost a profesionalita je srovnatelná se světem, jak se ukázalo již mnohokrát při mezinárodních setkáních a mistrovstvích světa. Jak šokující a nelidské se jim muselo zdát, když po rychlém nabídnutí pomoci slyšeli od českých úřadů, že jejich pomoc nikdo nežádá. Naštěstí některé podniky a společenské organizace měly větší soucit s lidským utrpením než ministerstva, která jsou za svou práci placena.

Také Záchranná brigáda kynologů jihomoravského kraje byla nachystána k urychlenému odletu. Jejich vedoucí Zdeněk Katolický však po pětadvacetileté zkušenosti věděl, že je lepší rovnou shánět sponzory, než se obracet na stát. Vždyť přijetí zákona o Integrovaném záchranném systému ztroskotalo pouze na nedostatku financí. Ředitelství České pojišťovny přislíbilo okamžitou pomoc. Ještě tutéž noc mohl tým vybraných čtyř psovodů odjet na ruzyňské letiště: vedoucí Záchranné brigády kynologů jihomoravského kraje Zdeněk Katolický s fenkou německého ovčáka Almou od Řeky Labe, jeho zástupce Jaroslav Orság s rotvajlerem Jenny z Města rákosu, Karel Myslík s německým ovčákem Britem a Jitka Milostná s chodským psem Darenem Garsia.Vybaveni vším potřebným ze skladu Záchranné brigády (například lana, baterky, pňlby, rukavice, stany, spacáky, jídlo, voda atd.) obdrželi v Praze od České pojišťovny letenky do Istanbulu s mezipřistáním v Budapešti. Jen ještě drobná nepříjemnost - psi nesmějí do letadla bez přepravních beden - a ty naši psovodi neměli. Po chvilkových dohadech letištní personál mávl rukou. Nedá se nic dělat, musíme udělat výjimku. Také výrazně vyšší váhy zavazadel si nikdo nevšiml. V pořádku, šťastnou cestu a držíme palce.

V Istanbulu naše záchranáře hned na letišti převzala turecká policie. Viděla červené soupravy se znakem Záchranné brigády s moravskou orlicí a velké psy s červeným křížem na zádech. Nasadila je do aut a odvezla do předměstí přímořského městaYalova-Cinarciku, kde je předala veliteli turecké policie a veliteli turecké armády.

Skupině českých záchranářů se naskytl smutný pohled, známý již z televizní obrazovky. Ani jeden dům ve městě nebyl neporušený. Z města zbyla jen hromada sutin, okolo kterých seděly hloučky bývalých obyvatel domů a sledovaly odklízecí práce strojů. Většina z nich měla tam dole příbuzné. Všechno vypadalo jako kulisy k akčnímu filmu. Šestiposchoďové domy sesypané na jednu hromadu,

Pátek 20.8.1999
Třetí den po zemětřesení, kdy začínají prudce klesat naděje na záchranu živých. Jen tři dny prý vydrží lidský organismus bez vody.

Naši kynologové v tomto městě neměli zpočátku dobrou pozici. Týmy kynologů z Polska, Bulharska a Maďarska zde totálně selhaly, když po prohledání sutin prohlásily, že zde nikdo zasypaný není. Všichni místní obyvatelé věděli, že je to nesmysl. Proto už žádným psům nevěřili a našich psovodů si nevšímali.

První se vzpamatoval Jaroslav Orság: "Tak už běž, Dino, a hledej." Všichni psi začali soustředěně prohledávat místo po místu, znají tuto práci z mnoha cvičení a zkoušek. První označení, štěkají a hrabou. Psovodka, jediná žena týmu Jitka Milostná, volá odklízecí týmy místních dobrovolníků. Přicházejí neochotně. Nevěří psům a nechtějí se zdržovat. Psovodi je doslova prosí: "Věřte nám, naši psi jsou připraveni." Lidé téměř neradi poslechnou. Po několika hodinách nalézají na označeném místě mrtvého muže. Psovodi smutně pokyvují, ano, tohle jsme tušili. Naši záchranáři si však okamžitě získávají pozornost, respekt a důvěru. Všichni místní obyvatelé, sedící několik dní bezmocně u zbytků svých domovů, vzrušeně vstávají a vrhají se k psovodům. Tahají je z místa na místo. "Prosím, sem, pojdte ted' sem."

Sobota 21.8.1999
Každý ze čtyř psovodů prohledává jeden, kdysi několikaposchoďový dům. Pracují od šesti hodin ráno do osmi hodin do večera, dokud je ještě vidět. A pak je to pořád zoufale stejné. Pes na jednom místě reaguje a dobrovolníci vyprošťují živého člověka. Jinak samé mrtvé, ženy, muže, starce, děti. Někdy také jen části těl. Psovodi pak čekají několik hodin na odklizení dalšího patra a znovu přicházejí psi. Tehdy všichni lidé vstávaji a umlkají. Ticho, pes hledá. Nikdo z něho nespustí oči. A pak je to zase stejné, další označení, štěkot a hrabání.

Psi se ani jednou nespletli, ale označují stálejen mrtvé. A lidé stále děkují. "Prosím, pojďte teď zase sem." Okolo sutin také postávají malé děti. Některé přišly o celé rodiny. Zůstaly úplně samy, tak tam jen tak stojí. Tak uběhl i další den, samí mrtví.

Neděle 22.8.1999
Všichni jsou už strašně unavení. Psi se plouží po sutinách a nad pachem mrtvého člověka se jen klidně zastaví a zvednou hlavu. Všichni čtyři psi už reagují stejně, zastaví se a podívají se pánovi do očí. "Ne, tady není člověk, ale něco, co tady hledáte, tak tady." Po vyproštění těla vždy psovod klopí oči: Bože, jsme přece záchranáři a tady pracujeme jen jako rychlí hledači mrtvol. Za tři dny dvacet mrtvých. Ale lidé zase děkují, hladí psy a poklepávají psovody po zádech: "Děkujeme, děkujeme vám, že jste tady." Ta vděčnost se už nedá vydržet.

Psovodi pracují celou dobu v záchranářských bundách, rukavicích, helmách a rouškách přes ústa. Teploty se denně pohybují okolo třiceti sedmi stupňů ve stínu. Riziko infekce z rozkládajících se těl je vysoké. Z druhé strany pracuje bagr. Najednou mezi ně vbíhá zarostlý mužíček v sandálech a plechovou lopatkou rozhrabává suť. Všichni ztuhnou. První reaguje Karel Myslík a přivádí pomocné síly. "Proboha, odveďte ho odtud, vždyt někam spadne." Pomocníci krčí unaveně rameny. "Vždycky ho odvedeme, ale on zase uteče. Nedivte se, má dole rodinu."

Je odpoledne a najednou jeden za psů nevěřícně zpozomí. Ověří pach okolo a pak se vrací. Ještě jednou totéž. Pak náhle začíná hrabat a štěkat. Psovod má najednou po únavě. To není možné, ŽIVÝ člověk??? Je pátý den po sesuvu a odborníci nedávají naději! Psovod odvádí psa a posílá ho z jiné strany, ale ten se k místu vrací a jeho neklid vzrůstá. "Ano, tohle znám, tohle dělám tolikrát při výcviku a soutěžích. Tohle mě baví!" Štěká a hrabe. Psovod rychle přivádí vyprošťovací tým, který už nespěchá. Je dost času, ano, pošleme bagr. "Ne, ne mrtvý, živý! Non kaput, viva, la speranza," psovodi vzrušeně hledají střípky mezinárodních slov. Lidé neochotně odklízejí suť ručně, protože nechtějí dát psovodům najevo nedůvěru. Sami však už nevěří v záchranu živého člověka.
Po několika hodinách se začne suť pohybovat zespodu. Ano, vyprošťují živého člověka! Dospělý muž komunikuje s rychle přivolaným lékařem. Co nastává v davu přihlížejících rodinných příslušníků, nelze věrně popsat. Lidé se vrhají k psovodům, objímají je a pláčí. Slova díků nestačí.

Noci jsou snad ještě horší než dny. Náš tým spí ve vlastních stanech, postavených prozřetelně uprostřed louky, tady na ně nemůže nic spadnout. Jenže nikde nejde elektřina, město se potápí do tmy. Jen někde svítí malá světýlka z baterek, která signalizují stany záchranářů. U zbořených domů místní lidé zapalují velké vatry jako modlitbu za mrtvé. Vypadá to jako o Dušičkách na hřbitově. V noci přichází další slabé zemětřesení. Naši jsou relativně v bezpečí, ale psi jsou neklidní a nespí. Začíná také prudký liják, a to je opravdu zlé. Všechno rychle promoká, zem začíná být nasáklá vodou. Matrace pod spacáky začínají čvachtat. "Jen klid, kluci, hoďte na to igelit, zítra končíme. Ti lidé tady to budou muset vydržet dýl," utěšuje své mužstvo jeho vedoucí Zdeněk Katolický. Také jediná žena týmu Jitka Milostná už slyší na oslovení "kluci".

Pondělí 23.8.1999
Je ráno a naši záchranáři začínají doufat v zázraky. Ten živý člověk musel mít přístup k vodě - a to znamená naději. Naději, že těch živých tam dole může být víc! Také psi cítí změněnou náladu svých pánů a beze stop únavy pracují dál. Zastavení a klid - další mrtvý. A znovu.
Najednou se na jiném zbořeništi ozve štěkot. Další z našich psů reaguje na živého člověka! Týmy dobrovolníků tentokrát spěchají, psům už důvěřují. Psovodi však nemohou napětí několikahodinového ručního odklízení trosek vydržet. Nespletl se pes? Ne, teď vyprošťují živé, asi pětileté dítě - jeden z našich chlapců má stejně staré dítě doma. Lidé jsou neuvěřitelně šťastní, ale naši záchranáři jsou čím dál nervóznější. Ruční odklízení trosek trvá tak dlouho. Ale stroje mohou živého člověka zabít.

Jeden z místních obyvatel přichází k Jaroslavu Orságovi a hladí jeho rotvajlera po hlavě. Přivádí k němu tlumočníka a vysvětluje, že na jednom místě by měly být čtyři malé děti. Jeho sestra se totiž probrala v nemocnici z bezvědomí a řekla mu, že při pádu domu slyšela manžela odněkud volat, že děti jsou schované pod postelí.
Blíží se čas odjezdu a psovodi zrychlují tempo. Tak rychle, kluci, ještě ty děti. Další odklízení trosek a procházení nižších pater. Tentokrát mají pocit, že pod sebou zaslechli nějaký šramot, ale to může být také další sesuv hromady sutin. Posílají jednoho ze psů a ten reaguje, štěká a hrabe. Po jeho radostném štěkotu se najednou zezdola ozývá ten nejkrásnější zvuk, který může záchranář slyšet - slabé ťukání a vzdálený dětský hlásek. Pes odchází a desítky lidí se vrhají na označené místo. Jenže ruční odklízení trosek bude zase trvat několik hodin a záchranný tým má zaplacené zpáteční letenky domů. "To nevadí, však se dostaneme domů jindy. Musíme ještě pár dní hledat, ted nemůžeme odjet," říká Zdeněk Katolický a všichni mají stejný názor. Po celou dobu přicházejí televizní štáby světových televizních stanic a zachycují jejich práci.

Pondětí večer
Přichází zpráva z domova, že většina tureckých měst postupně vyhlašuje karanténu, aby se epidemie nerozšiřovaly po celé zemi. Tohle byl vážný problém. Z obsazených měst se nikdo nesmí vzdálit po dobu nejméně čtyř měsíců. Celá skupina teď ví, že musí rychle balit. Psi už vydrží pracovat nanejvýš dva, tři dny a není zodpovědné riskovat své zdraví v zamořených městech další měsíce. Záchranné týmy celého světa již zemi opustily.

Doma jejich příbuzní žhaví telefonní linky. Vedení České pojišťovny ochotně kontaktuje českou ambasádu a uklidňuje vyděšenou manželku Zdeňka Katolického: "Nebojte se, dostaneme je odtud." Den, noc, nic nerozhoduje, nervy všech jsou napjaté k prasknutí. Později všichni pochopí, že šťastnou náhodou opouštějí město za pět minut dvanáct. Přijíždějí tři nákladní auta plná vojáků se samopaly. Turecký velitel je nechává sedět v autech a přichází k našim psovodům. "Mluvili jsme s velitelstvím a máme zajištěné auto pro váš odjezd z města." Pak následuje dlouhý dík velitelství za celou tureckou vládu i občany své země. Děkuje České republice a přiřazuje její pomoc k pomoci světových velmocí - USA, Ruska, Francie, Velké Británie, švýcarska. Celá skupina rychle nakládá batohy a zavazadla do autobusu a nasedá. Teprve teď dává turecký velitel povel a vojáci seskakují z nákladních aut a obsazují město! Ještě poslední zasalutování a sbohem.

Teď ještě dlouhá cesta domů, snad už bez komplikací. Bohužel ne. K trajektu přibíhá skupinka dětí a tahá psovody zpátky. "Neodjíždějte, vraťte se, hledejte ještě." Muži blednou, zatínají zuby a mlčí. Jediná žena týmu Jitka Milostná se odvrací a pláče. Trajekt odjíždí a skupina dětí se za ním mlčky dívá.
Všechno nadšení z dobré práce psů je najednou pryč. Zbylo jen zoufalství těch, kteří pochopili, že se snažili přelít rybník dětským kbelíčkem. Někteří se teď v duchu asi modlí: "Bože, kdy na tohle zapomenu?" Během cesty už mezi nimi nepadne jediné slovo.

Na ruzyňské letiště vstupují vyčerpaní a zlomení. Skupinu nadšených novinářů a reportérů, kteří čekali na jejich návrat a teď je radostně vítají, se snaží obejít a dostat se k připraveným autům České pojišťovny. Ne, nemůžeme teď mluvit, až jindy. Jeden z reportérů později vystihuje situaci: "Je na nich vidět i beze slov, že přicházejí z lidského pekla." Mají jedinou touhu: být doma, vykoupat se, spát a zapomenout. Touží nejvíc po tom, co se jim ještě dlouho nepodaří. Ještě několik dní sledujeme televizní, rozhlasová i tisková zpravodajství. Protože teď se začínají probouzet také naši politikové, kteří se teprve z tisku dozvěděli, že v Turecku pomáhaly i nestátní organizace. No zaplaťpánbůh, že alespoň čtou noviny. Jsme zvědavi na jejich názor. Čekáme na vyjádření zájmu o průběhu záchranných akcí. Čekáme na ocenění, které se nám v tak hojné míře dostávalo od cizích neštastníků.

Díky, kluci, jste dobří. Riskovali jste své ždraví, možná i životy. Díky také České pojišťovně za skvělou pomoc! Naše země nemá finanční prostředky na účinnou pomoc cizím zemím, a právě proto si váží vaší práce. Doufáme, že budete i nadále ochotní znovu přispěchat na pomoc lidskému neštěstí jak to jen půjde, a to jen za pomoci sponzorů, bez nároku na finanční odměnu.

PaedDr.Hana Katolická, členka ZBK JmK

Jihomoravští kynologové zachránili pověst ČR

Nečekali na rozkaz

Když postihlo Turecko tragické zamětřesení, celý svět okamžitě reagoval. V takové chvíli se svolávají záchranáři se psy a ihned odlétají do postižené oblasti. Kynologové z České republiky museli hledat sponzora, který by je do Turecka vůbec odvezl.

Jeden ze čtyř jihomoravských kynologů Jaroslav Orság (56) z Hodonína vzpomíná: "Vládní orgány nereagovaly, a tak jsme se začali shánět po někom, kdo by zaplatil letadlo."

Stát pro ně neudělal nic
"Druhý den měl kolega Zdeněk Katolický relaci v rádiu o našich psech a využil ji k výzvě sponzorovi. Ozvala se Česká pojišťovna, která se nás rozhodla podpořit," vypráví záchranář. Po vyřízení letenek a dalších nezbytností dosedlo letadlo v půl druhé tamního času na letiště v Istanbulu. Jaroslav Orság s desetiletým rotvajlerem Dinem, Zdeněk Katolický z Brna s fenkou vlčáka Almou, Karel Myslík z Hustopečí s vlčákem Britem a Jitka Milostná z Třebíče s chodským ovčákem Darenem vystoupili z letadla v záchranářských kombinézách, na kterých měli přišitu vlajku státu, který pro tuto cestu neudélal zhola nic. "Turečtí policisté nás odvezli do koordinačního centra humanitámí pomoci. Pak jsme se trajektem dostali do městečkaYalova, a odtud na předměstí Cinarcik, kde se zřítilo pět velkých domů" popisuje Jaroslav Orság. "Už byl večer a okolí působilo hrozivě. Několik reflektorů bylo rozsvíceno na místa, kde se bagrovaly sutiny, kolem bylo vidět jen stíny trosek budov a vojáci se samopaly, kteří dohlíželi na to, aby se nerabovalo. V táboře, kde byly ubytováni lidé bez přístřeší, jsme přenocovali. Každou chvíli jsme cítili drobná zachvění."

Slivovice to jistila
Jihomoravští záchranáři si vezli do Turecka vlastní potraviny, stejně jako žrádlo pro psy. "Pro zvířata to byla velká zátěž. V sutinách byli mrtví, hnily tam potraviny. Jako když vysypete všechny biologické produkty z paneláku na jednu hromadu a necháte to týden ve čtyřicetistupňovém vedru. Vždycky ráno, v poledne a večer jsme si dali panáka slivovice na pročišténí organismu.
Celá oblast byla dobře zásobována pitnou vodou, ale na hygienu čas nebyl. Ani jsme se neholili, protože kdybychom se náhodou řízli, hrozila by nám infekce," vysvětluje, Jaroslav Orság. "Prvního živého objevili naši psi pod dvěma mrtvými těly a od té chvíle místní véřili, že naše zvířata jsou zkušená a dobře vycvičená. Tam, kde jsme pracovali si sedli příbuzní a čekali, jestli někoho neobjevíme. Našli jsme ještě dva živé, z nichž jeden z nich bojoval v nemocnici o život, ale z Tunecka nám volali domů, že ho zachránili" říká kynolog. Když Turci zjistili, že moravští kynologové mají úspěchy, začali vyžadovat jejich pomoc přímo. Odváděli si je z jedné hromady sutin na druhou, a jakmile začal pes hledat, vše ztichlo. Pes dobře pozná mrtvého člověka od živého. Pokud narazí na mrtvolu, ucukne, obejde ji a pokračuje v hledání.

Vláda ani nepoděkovala
Po čtyřech dnech museli jihomoravští záchranáři Turecko opustit. "Hrozila epidemie, a kdybychom odjezd nestihli, mohli jsme tam zůstat čtyři měsíce," říká Jaroslav Orság. Hovořili jsme s ním třetí den po příjezdu z Turecka a byli jsme také svědky jediného oficiálního poděkování, kterého se mu dostalo. Od hodonínské radnice dostal pamětní listy a jeho rotvajler Dino velký pytel granulí. "Potěšilo mě to, zvláší když si vzpomenu, jak nám na Ruzyni nedovolili přistavit auto k budově a museli jsme všichni zcela vyčerpaní stát v odbavovacích frontách s fůrou zavazadel," kroutí hlavou záchranář.
Na hodonínské radnici se byl na tátovo vyznamenání podívat i jeho prostřední syn Patrik. "Máma si už zvykla, že je občas pryč, že pomáhá druhým. A napište taky, že jsme na tátu moc hrdí," kladl mi na srdce Patrik Orság.

Ze státních představitelů jim zatím nikdo nepoděkoval. "Kašlem na to," říkají lidé, kteří zachránili pošramocenou pověst České republiky.

Text a foto: Martin Ježek a archiv

Zpracovala: Klementová Hana