Žádný majitel psa nechce takovou reklamu, i když je to někdy pravda. V tomto případě si celá rodina vyšla večer ven, že si koupí zmrzlinu. Od souseda se přihnali dva rotvajleři a děvče napadli. Pokousali ji na hlavě, na krku, kolem ucha, strhli ji a vyrvávali vlasy, jak ji vláčeli po zemi. Z celé rodiny - a svědky scény bylo také několik sousedů - přišla na pomoc dívence jen její matka. Ta byla také pokousána. Naštěstí začal jeden ze sousedů psy kopat, až je odehnal.

Majitelé psů, osmadvacetiletý muž a jeho bratr prohlásili, že nemají ponětí, jak se psi dostali ven z jejich dvorku (večer byla v televizi ukázána kovová vrata, omotaná těžkým řetězem). Psi prý pocházejí z krevní linie šampiónů, oni sami psy vystavovali a v posledních měsících s nimi získali nejméně tucet ocenění. Majitel nerad přiznal, že psy bude muset utratit.

Druhý den neštěstí v novinách pokračovalo. Byla to senzace příliš dobrá jen na jeden den. SOPHIE SE BOJÍ JÍT DOMÚ!, zněl titulek v novinách. Ačkoliv Sophie byla skutečně zle pokousaná a není jisté, zda neztratí ucho, bylo nutné si s ní pohovořit. Holčička však moc "nespolupracovala". Řekla, že chce jít domů, ale že má obavy, že se ti psi mohou vrátit. "Kdyby tam nebyli, tak se bát nebudu." Ani to nestačilo, reportér se vyptával dál a Sophie velmi statečně řekla: "Když psi nebudou přátelští, to bych se jich bála a neměla je ráda, ale když si budou se mnou chtít hrát, tak se jich bát nebudu." Nevím,jak dlouho bude dívka v nemocnici. Ta neustále obklopena členy rodiny, dostala ohromného plyšového medvěda od místní policejní jednotky a má jistě tu nejlepší lékařskou péči. Lékař, který ji ošetřuje, přátelský nebyl. Řekl, že napadení je následek toho, že lidé vlastní "tyto nabité zbraně". Ministr, pod kterého chov psů spadá, prohlásil, že zreviduje celý případ a udělá vše, aby se něco podobného neopakovalo.

Majitelé psů byli udáni na policejní stanici pro porušení příslušného zákona (Dog Act) a během několika týdnů budou u soudu čelit obvinění, že jsou majitelé psů, kteří napadli člověka. Okresní úřad přemýšlí o udělení pokuty.

Napadení bylo nevyprovokované. Tak se to jistě jeví všem těm, kteří byli přítomni. Ale kdo ví, co bylo v pozadí? Jako chovatelka výstavních psů s téměř třicetiletou zkušeností vím, že výstavních psů, kteří někoho napadnou, je velmi málo. Za celou tu dobu vím asi jen o šesti případech, z toho tři pokousaní byli rozhodčí, kteří se k posuzovanému psu náhle sklonili. Chovatelé ví, že některé léky mohou mít vliv na psí povahu, ovšem jen po dobu, kdy je pes užívá. Tak například při podávání antibiotik našim psům jsme byli vždy pozornější: psi rádi vyhledávali šarvátky a byli velmi nevrlí. Takový nevyprovokovaný útok mohl být způsoben i náhlým zvukem, zvukem, který lidské ucho ani nepostřehne, a který může být velmi dráždivý pro jemný psí sluch. A to jsme se ještě nedostali k čichu. Jsou pachy, které psa velmi rozčilují a my si jich nejsme vůbec vědomi. Je ovšem právě tak dobře možné, že temperament psů nebyl úplně bez chyby a že psi pocházejí z krevních linií, které snadno podléhají vzrušení. Nikdo neví, kde je pravda, ale mám podezření, že počátek útoku nevznikl pouze jednou podobnou příčinou, ale kombinací několika z nich. FACE="Times New Roman" SIZE="2">

Každý den se naštěstí podobné zprávy v novinách neobjevují. Je však zajímavé, že ve zdejších novinách jsou zprávičky o psech dokonce velmi časté. Bývají to zprávy pozitivního rázu a tudíž se nacházejí někde vzadu s titulkem velmi nenápadným, protože pozitivní zpráva je málokdy senzační.Jedna taková je o otevření první onkologické nemocnice pro domácí zvířátka, a to jediným australským specialistou na rakovinu malých zvířat, doktorem Rod Strawem.Diagnóza rakoviny u psa znamenala a dosud znamená rozsudek smrti, protože mnozí veterináři k tomu tak přistupují. Ale lidé si cení svého pejska jako člena rodiny a kdyby bylo léčení možné a cena dostupná (zatím léčba, je už operativní zákrok nebo chemoterapie, stojí mezi 700 a 1000 dolary), je pravděpodobné, že majitelé psů a hlavně chovatelé by léčení plně využili. Doktor Straw dokonce předpokládá, že jeho vědecký výzkum rakoviny kostí u psů bude moci poskytnout rozluštění v léčení lidských pacientů. To by nakonec bylo to nejdůležitější. Další pozitivní zpráva o psech pojednává o australské přípravě na olympijské hry v roce 2000. Bezpečnost už nyní způsobuje bolení hlavy příslušným činitelům a každý se hrozí, že scény z Mnichova anebo bomba jako v Atlantě by se mohly opakovat také u nás. Australská ochranná služba (The Australian Protective Service) používala k objevování výbušnin německé ovčáky. Nyní však americká diplomatická bezpečnostní služba (Diplomatic Security Services) a její program pomoci proti terorismu (Anti-Terrorism Assistance Program) poskytne našim úřadům 14 týmů (jeden americký pes a jeden australský psovod. Americké oddělení Alcohol, Tobbaco and Firearms, což je agentura, vyšetřující většinu bombových útoků v USA, vypracovala speciální výcvik psů, kteří dnes operují v mnohých zemích, které už zakusily terorismus, jako je Izrael, Kypr, Egypt, Řecko, Chile, Itálie a Argentina. K výcviku se používají pouze labradorští retrívři. Kdo jednou vlastnil labradora ví, že pro žrádlo udělají všechno. Systém odměny potravou docílil vysoké motivace u psů, kteří nyní mohou nalézt daleko více různých výbušnin, než dosáhly dřívější výcvikové programy. První psi pracují již od ledna na australských letištích a v přístavech. V budoucnu se budou cvičit zdejší labradoři, ti budou naší první linií v boji proti mezinárodnímu terorismu.

Další menší titulek: A Bluey stále čekal. Bluey je velmi populární jméno australského honáckého psa a článek pojednává o Johnovi Martinovi, který měl sraz se svým bratrem v Národním parku v hornaté krajině Barrington Tops. Na místo srazu se však pan Martin nedostavil, a tak začalo hledání po zemi i letadlem. Po šesti měsících našli turisté v této pusté krajině auto pana Martina, dveře nezamknuté a vedle auta pozůstatky věrného psa. Policie se domnívá, že Martin neměl dostatek benzinu, nechal psa hlídat auto a šel hledat pomoc. V horské divočině se však ztratil a pravděpodobně zahynul.

A teď se dostávám k nejsmutnější části svého dnešního australského povídání, k té, která nezavdá příčinu k žádnému novinovému titulku. Psaní článku bylo přerušeno zvoněním našeho domovního zvonku. Venku stál majitel rotvajlera, který u nás právě prožil více než měsíc, zatímco páníček byl na dovolené. Nyní se rodina vrátila a muž si přišel pro pejska. Zatímco vyrovnával účet, můj manžel šel Rockyho pustit. Ten se hned otevřenými dveřmi vrhl dovnitř, a já, jak mám ve zvyku, promlouvám s majitelem psa a popisuji mu případ o holčičce, která byla pokousána rotvajlery. "Váš pes je v pořádku, ale říkali jsme si s manželem, že kdyby pes jako Rocky na některého z nás zaútočil v kotci, tak nás zabije, protože únik by byl velmi nesnadný a rychlá pomoc žádná." V ten okamžik chtěl můj manžel Rockyho pohladit, ten se po něm ohnal a kousl ho do ruky. Proč? Rozčílil ho pach feny, která tudy prošla jen několik minut před ním (nehárající), nebo blížící se bouřka, nikdo neví. Majitel stál jako opařený, nikdy nic podobného neočekával, a přece se to stalo. Můj manžel má naštěstí rychlé reakce, takže ucukl, a protože pes byl uvnitř otevřených dveří - stál vedle mne - a manžel byl venku, pes útok nedokončil. Kdyby to bylo dítě, které by neuhnulo, ba naopak strachem by vydávalo pach, který by psa pobízel k ještě většímu útoku, jak by to dopadlo pak? Chudák majitel měl sám strach připnout svého psa na vodítko. Já jsem chtěla zakončit článek popisem Rockyho, jaký je hodný, jak jsme se s ním po celou dobu, co tu byl, mazlili, jak měl svou malou hru, když manžel čistil jeho kotec: zezadu mu strčil svou velkou hlavu mezi nohy a malinko ho nadzvedl. A zatím to takhle dopadlo. jakou škodu nadělal Rocky v jediném okamžiku celému svému plemeni a všem jeho členům, kteří u nás také bývají? Nevím, s jakou odvahou přijmu kteréhokoliv jiného rotvajlera do našeho psího hotelu.

Pro PES PŘÍTEL ČLOVĚKA
Kamila Mojžíšová