Věrný pes vedl slepého muže 70 pater dolů WTC těsně před tím,než se věž zhroutila

 

Pátek, 14. září 2001 - USA

NEW YORK CITY – V šoku, který následoval po nejhorším teroristickém manévru, který kdy zasáhl USA, jsme zjistili, jak obrovské povzbuzení můžeme nacházet ve slovech, obrazech a televizních reportážích o síle vlastenectví Američanů. Avšak nyní, kdy záběry panoramatických kamer trochu ustávají, nalézáme stejnou posilu ve zjištění, že i psi našich lidí pomáhali ve stejně hrdinském duchu.

Jestli mně nevěříte, poslechněte si toto:
Newyorčan Omar Eduardo Rivera měl tu smůlu, že se nacházel v 71. poschodí severní věže World Trade Centra, když unesené letadlo narazilo do budovy 25 pater nad ním. Pan Rivera, počítačový technik, který je slepý, byl ve své kanceláři a jeho pes Dorado ležel v tu chvíli pod stolem.

Podle dnes zveřejněné zprávy Contra Costa Times, pan Rivera popisoval, jak sňal svému věrnému příteli vodítko, aby pes mohl uniknout. Ale navzdory chaosu a davům prchajících lidí, čtyřletý labradorský retrívr potlačil sobecký instinkt přežít a namísto toho zůstal po mužově boku a doprovodil ho do bezpečí.

Pan Rivera popisuje drama takto:
“Postavil jsem se a slyšel jsem, jak kolem létají a padají kousky skla. Cítil jsem, jak mi kouř plní plíce a horko bylo prostě nesnesitelné.
Protože nevidím, věděl jsem, že nedokážu jako ostatní lidé běžet dolů po schodech a přes všechny ty překážky. Počítal jsem s tím, že zemřu a rozhodl jsem se vypustit Dorada a dát mu tím šanci na únik. Nebylo by fér, kdybychom v tom pekle měli umřít oba.
Myslel jsem, že jsem navždy ztracen – ten hluk a horko byly strašlivé – ale musel jsem dát Doradovi šanci utéci. Tak jsem odepnul vodítko, poplácal jsem ho po hlavě, postrčil jsem ho a nařídil mu, aby šel.
Doufal jsem, že beze mě dokáže rychle seběhnout schody a dostat se do bezpečí. Myslel jsem, že bude tak vyděšený, že uteče. Všude byl zmatek. Kolem hlavy se mi tříštilo sklo a lidé se hnali ze schodů.”

V té chvíli byl Dorado smeten prchajícími lidmi a pan Rivera zůstal po několik minut sám uprostřed pekla. Ale pak neočekávaně ucítil důvěrně známé chlupaté pošťouchnutí u kolen.

Pan Rivera vysvětluje: “Vrátil se ke mně po několika minutách a dovedl mě dolů ze 70. patra a ven na ulici, bylo to úžasné. V tu chvíli jsem s jistotou věděl, že mě miluje stejně, jako já miluji jeho. Byl připraven zemřít pro naději, že by mohl zachránit můj život.”

Když se dostávali ke konci schodiště, přispěla jim pomocí jedna spolupracovnice. “Držel jsem se pevně její ruky. Sestupovala po mé pravé straně a pes byl vlevo,” říká pan Rivera. Úzké schodiště bylo nesmírně přeplněné a zmatek situaci ještě zhoršoval. “Lidé se kolem mě cpali a strkali. Všude byla cítit hrůza.” Avšak podle jeho tvrzení postupně zavládl pořádek: ”…většina lidí se chovala celkem rozvážně a chápala, co se děje, takže jsme šli dolů celkem uspořádaně, ale pomalu. Šlo to pomalu, protože se tolik lidí snažilo dostat ven, ale Dorado mě postrkoval dolů krok za krokem.”

Doradovi, panu Riverovi a jeho spolupracovnici trvalo více než hodinu, než sestoupili těch 70 pater. Zanedlouho poté, co se dostali na zem a do bezpečí, se věž zřítila.

Pan Rivera říká: “Za svůj život jsem dlužen Doradovi – mému společníkovi a nejlepšímu příteli.”

 

Zpracovala: Klementová Hana