„Pozor, zlý pes!", „Nebojte, se on nekouše.", „Že ho na tebe pustím!" - takové a mnoho dalších sdělení, o kterých si člověk většinu nemyslí, že jsou dvojznačná, slýchávám často (viďte, sousede Bláho), Autoři těchto krátkých úderných větiček mě velmi stručně informují, že mám přestat okukovat přes plot jejich opalující se dceru na zahradním lehátku, že pokus jejich slintajícího psíka pářit se ve výtahu s nohavicí mých kalhot je jen nevinny špás a konečně, že mám zmizet, dokud je jejich doga na vodítku. (Zejména v posledním zmíněném případě, nedoporučuji příliš dlouhé přemýšlení o vhodné odpovědi,)
Je zarážející, kolik lidí na základě vět páníčků a paniček čtyřnohých Hafišťat, Azorů. Rit a dalších psích pánů a slečen mívá "jasno" o povaze psů. Vezměte si takového pitbulteriéra: má pověst bojového plemene, které je schopno zakousnout vše živé v okruhu několika kilometrů. (Pokud jde o některé jedince, nění to ale zase tak špatná představa, že?) Mně ovšem ze všech setkání s pitbulteriéry utkvělo v paměti jen to jedno: pejsek sotva odrostlý štěněcím kalhotám na mě poblafával ze svého kotce v psím domově v Troji a v jeho štěkání nebylo vůbec nic nepřátelského. Zářily mu oči a měl ohromnou radost, že na něj někdo mluví... A podobných příkladů, že ani psí povahy nejsou černobílé, jak se nám snaží někteří ' znalci" namluvit, znám víc.
Sám psa nechovám, protože můj životní styl a potřeby psa se k sobě mají asi tak daleka jako planeta Uran k Zemi. Sice jsem si v minulosti už nějakého psa málem domů přivedl (a příhoda z útulku byla takový případ), před osudovým „Ano" jsem však zatím vždy couvnul. Každý, kdo je nadšen malým štěňátkem a hned by ho nejraději koupil svému potomkovi za dobré vysvědčení (návrat z polepšovny, jedničku z práce v kůlně a na pozemku či něco docela jiného), by si měl uvědomit, ze pes není jako televize, kterou můžeme v případě jejího zlobení vypnout.
V psím domově v Tróji mohou vyprávět, kolik pejsků jim lidé vozí krátce po Vánocích, konci školního roku a jiných významných událostech, kdy děti škemrají o hafana, jako o „ten úplně nejlepší dárek"... I když je to smutné konstatování, s tím, že existují a budou existovat lidé, kteří psa jen „mají", a nikoli chovají, se však musíme smířit jako s jednou z odvrácených stránek života. Asi je to pořád lepší, než kdyby nás majitelé hafanů upozorňovali; „Pozor, hodný pes!", „Nebojte se, on kouše" či „Že ho na tebe nepustím!" Asi by měli psinku.
-urj-
Zaslala: Kopcová Lucie
Zpracoval: Ivo Přikryl
