Vše začalo tehdy, když se německý
majitel rottweilera oženil a nově příchozí zadala ultimátum: "já nebo
pes". Pes tedy prohrál, páníček se ho zřekl a odvezl ho s jeho papíry k nám do
Čech na venkovský dvůr, kterým vládl obdivuhodný nepořádek a chaos. Chovala se tu
snad všechna hospodářská zvířata, do toho tu byli jak domácí tak soukromí koně
(jako ten můj) na ustájení a živořící 3 rottweileři, z kterých jsem, ve své neznalosti tohoto plemene a nezkušenosti s ním, měla
vcelku strach. Vesměs všechna zvířata byla v zoufalém stavu (vyjma soukromích
nájemných koní) a při životě se udržovala jen proto, aby vydělávala peníze tím,
kterým způsobem. Psi tedy pro štěňata a Argo byl jako dělaný pro otcovství. Když
si někdo vzpomněl, že i jíst je psům třeba, dostali slité zbytky z místní hospody
či tvrdý chléb, namočený ve vodě do svých neuklizených a "špinavých"
kotců, ze kterých prakticky nevycházeli. Za to všechno obětavě
"vyráběli" štěňata bez ohledu na věk a příbuzenecký vztah. Argo,
zvyklí na útulnou domácnost, čistotu, pořádek a pravidelnou stravu, byl absolutně
desorientovaný, zmatený a nedůvěřivý, z čehož vyplynula i agresivita až
nebezpečnost . Ve svých pěti letech byl dost starý na to, aby jen tak měnil pána
(kterého tady ani neměl) a prostředí a o tom všechny přesvědčil hned první den,
když mu sundali košík, aby se alespoň napil, stravu odmítal. Nasadit mu košík
zpátky byl první kámen úrazu: jak se k psovi někdo přiblížil, okamžitě útočil,
takže po urputném zápase, zvaném "kdo z koho" a po mnoha kopancích se
Argovi podařilo vyvléct z obojku, tím situace nabrala na napínavosti. Nakonec byl jako
lítá šelma chycen do smyčky a odsouzen k zřejmě nejhorším dnům jeho života.
Nejdřív ho zavřeli do staré stodoly, plné prchu, špíny,
kde byl 24 hodin potmě, spal na starých papírových pytlech, tu a tam ho vypustili za příslušných opatření ( s násadou v ruce a dvůr byl v tu
ránu liduprázdný). Pak byl nějaký čas, než z něj doslova spadl obojek,
přivázaný na řetěze. Celé dny proležel sám, schovaný za starým soustruhem, čas
od času, když se na dvoře něco dělo, vylezl se podívat, dokonce se nechal i pohladit
, ale běda jak se člověk otočil zády - v tom okamžiku mu Argo skočil po zádech a
kdyby to stihl, asi by i kousl. Tím všechny odradil a víckrát za ním nepřišli.
Zůstala jsem sama, kdo měl snahu za ním přijít, respektovala jsem jeho nedůvěru a
strach, pomalu a opatrně jsme se oťukávali, odcházela jsem od něj pozpátku a on to
pochopil. Časem jsem hrdě odcházela zády k psovi a kdo potřeboval kolem něj projít,
prosil, abych ho šla pohlídat. Nosila jsem mu na přilepšení nějaké jídlo, pak už
stejně nic jiného od domácích nedostával, takže čtvrtkilové pytlíky s granulemi
byly málo a mně nezbylo než MHD vozit hrnce ještě horkého žrádla. Za pár týdnů
jsem ho zkusila vzít na vodítko, šel vzorně, ale ignoroval mé povely, když jsem
snažila o jistou důslednost a povel jsem opakovala se "šťouchnutím",
oháněl se a protestoval. Pak sám zjistil, že chce-li chodit ven, bude lepší, když
jako ze své vůle poslechne, než abychom mezi sebou měli konflikt. Když jsem ho pak
pustila prvně z vodítka, kupodivu přišel na první zavolání.
Pomalu, den co
den, jsme se jeden i druhý učili, Argo se navíc učil vycházet i s mým koněm, což
bylo časově náročnější - vysvětlit mu, že kůň pořád necválá, že chodí i v
kroku a že se proto na něj neútočí. Za nějakou dobu to pochopil nebo vzdal a já
mohla zabít dvě mouchy jednou ranou = brát oba najednou ven a včas odjet domů, což
Argo nerad viděl. O to radši mě viděl druhý den přicházet, zdaleka mě vítal,
zdravil. Taky jsme si vybojovali nový kotec , který jsem denně uklízela, zároveň
jsem se snažila stihnout uklidit i ostatní,bylo mi psů líto (šlo v jednom případě
konkrétně o starého rtw, už zkaženého a zlého, později jsem ho taky vypouštěla
ven, ale nedalo se mu už věřit - chudák prožil tam to nejhorší, tahal za sebou nohy
a špatně viděl, když si člověk moc nevšímal - neublížil, ale každý špatný
pohyb byl rizikem).
S Argem jsme udělali
velký kus práce a najednou přišel den, kdy jsem měla dvůr s koněm opustit, právě
kvůli zoufalému dění na něm a já se nedokázala se psem rozloučit. Odvezla jsem ho
načerno. S jeho majitelkou jsem později vše domluvila a vyrovnaly jsme se, ale Argovi
papíry (které jsem pár dní před tím viděla) prý nemohla najít, spolehla jsem se
na to, že je časem najde, ale nenašla. Byla jsem šťastná, že vše proběhlo
relativně v klidu a Argo je můj.
V novém prostředí si pod mým vedením zvykal i na ostatní
lidi, cvičili jsme české povely, Argo měl svůj kotec s boudou a pravidelně měl a
má plnou mísu granulí, chodili jsme všichni tři, s koněm, na dlouhé vyjížďky do
lesa.
Následovalo další stěhování, tentokrát se mi podařilo
Arga umístit u sousedů v kotci, kteří se mi o něj starali přes den, pouštěli ho na
zahradu, přesto, že měli své tři vlčáky a já po všech každodenních povinnostech
přišla večer a brala jsem ho na procházky. Všechno už Argo dobře snášel, snažila
jsem se mu věnovat veškerý svůj volný čas, ale nemohla jsem s ním být pořád,
nejspíš to tak cítil a bral, nebyly s ním už žádné problémy. Jenom na ostatní
psi byl agresivní. O víkendech jsem ho brala domů na zahradu, byl tam čím dál
častěji až u nás nakonec zůstal i přesto, že jsme měli další tři psi, s
kterými se nesnesl - žárlil a doplatil na to můj nejoblíbenější, malý pejsek ,
kterého mi Argo zakousl.
Přesto je z něj dnes vzorný, spolehlivý, přátelský pes,
nikomu neublíží, chodí denně mezi lidi, běhá s koněm, s každým se mazlí, hraje
si a vyžaduje pozornost všech a přitom poslechne, dá se říct, na slovo.
Jediným problémem zůstaly ztracené papíry (kromě
zdravotního průkazu, ten mám původní z Německa) které mi znemožnily Argovu
prezentaci a účast na výstavách, kde by, podle mého, uspěl. Bohužel nemá
tetování a komunikace s německým majitelem by byla asi složitá. Možná pro tyto
účely existuje nějaká mezinárodní organizace, o které ale nevím.
Přesto mám krásný pocit z toho, co jsme spolu dokázali, jak
se Argo dokázal změnit, mám v něm skutečně věrného přítele, který dal nám
lidem ještě jednu, poslední, šanci.
D.Holubová, E-mail: Denisa.Holubova@ff.cuni.cz