POLLYNKA

"Přivezeme Ti čubinku!" Slíbili jsme Brianovi. Jelikož jej občas nějaká rotvajleří dámská návštěva poctila, velmi dobře znal význam posledního slova a náležitě se začal těšit. Když jsme pak v noci po mnoha hodinách jízdy vynesli z auta štěňátko, živelné nadšení rázem vystřídal výraz naprostého odporu a Brian s němou výčitkou zalezl do boudy. Pollynka se otřepala a nadšeně se vrhla za ním.Temné vrčení v boudě mne přesvědčilo, že seznamování už bylo pro dnešek dost a odnesla jsem Pollynku domů. Štěňátko si s vervou sobě vlastní doma všechno prohlédlo a utřeli jsme první loužičku. Nedopatřením zůstal na zemi hrnec s horkou vodou z kamen a Pollynka měla po cestě autem žízeň - jaujau, to byl tanec! Kňukání jsem utišila a Pollynka usnula v novém domově. Přijala nás všechny okamžitě, jen jídlo nebyla její silná stránka. Pokaždé se v nejvoňavějším masíčku, rybičkách a já nevím v čem ještě,tak dloubala, že jsem jídlo nakonec odnesla slepicím. Než by však lakomá Pollynka nechala něco někomu jinému, slupla tosama. A tak se naše krmení se odehrávalo u slepiček - Pollynka se zabořeným čenichem v misce, zuby vyceněné a s odporem polykala. Chudinky zneužité slepice okolo v uctivé vzdálenosti pokukovaly jedním okem, jestli jim ten zuřivý pes něco nechá. Nenechal...

Briánek ji stále považoval za cosi odporného, asi tak na úrovni žab a neusmířil jej ani Pollynkou nabízený pískací slon (on si na ně stejně nikdy nepotrpěl), ani pešek. Až čas vztahy urovnal. Když Pollynka dospěla ve psí slečnu, Brian na ní začal nacházet i lepší stránky...

Zatímco starší pes byl ve výcviku už "starý mazák", Pollynka se vše učila od začátku. Byla to doba ústupu vojenského drilu na stahovacích obojcích a nástupu motivace balonky a hračkami. A tak můj batoh na cvičiště připomínal spíš dealera hračkářského obchodu, ale Pollynka je milovala - pískačky, panenky, balónky. Brian lehával ve stínu pod vrbou a moudře nás pozoroval.Přišlo mi ho líto - celý život cvičil se mnou jen on a najednou se musí cítit "na druhé koleji". Necítil. Když jsem pro něj došla, aby si taky pocvičil, zavile koukal do země, odmítl se zvednout s výrazem "Už jsem dost starý na to, abych chodil po cvičáku tam a zase zpátky." A tak přenechal poslušnost plně Pollynce. Ta ji naopak milovala - představa, že dostane zapískat na hračku jí přiváděla do transu. Byla radost z takovým psem cvičit. Do transu ji vůbec uvádělo leccos, třeba stopy. V začátcích spíš hluboká orba - vpředu Pollynka. Jednou jsem jí uvázala na stopách s Brianem k jedné větvi. Šlapu stopu, otočím se a - Pollyna letí jak o závod za mnou, za sebou vleče urvanou větev a za větví na konci vodítka brzdí Brian. Okolo zodpovědného Briana jste mohli udělat křídou kruh a neopustil by ho. Naproti tomu Pollynky životní heslo bylo - účel světí prostředky!

Pollynka, jako jediný rotvajler, jakého znám, milovala výstavy. Zapřela se do předváděčky, byla schopna neúnavně klusat kolem kruhu - zatímco ze mne tekl pot proudem. Postavila se kdekoliv na jakkoliv dlouho. Strašně jí dělalo dobře, že je středem pozornosti, věděla, že jí pískací hračka nemine. Vždy, když hecuji její otrávené následovníky, aby se trochu předvedli, doceňuji její nadšení.

Prošly jsme spolu spoustou zkoušek i výstav, dala nám čtyři vrhy štěňátek (i když nijak vzorná matka nebyla - pokakaná miminka se jí nezamlouvala. Takový typ moderní matky - zkontrolovat, nakrmit a starejte se Vy). Mnohá jsou nevýznamnými, o to však milovanějšími členy lidských smeček (Benji, Bart,Deil...), některá nastoupila službu u Policie (Albi, Bask), Cay se může každé ráno proběhnout po francouzském břehu Atlantiku, mnohá pokračují v předávání kousku jedinečné Pollynky dál (Agra,Alfa,Comma,Bresi...). Ale to, co Pollynce dal Bůh na radosti ze života, to jí ubral na zdraví. Přesto díky své vitalitě všechno překonala. Uzdravila se z nervové psinky, srostla jí zhřebovaná tlapka, utržený kolenní vaz, přeplakaly jsme torzi, vybojovaly jsme vítězství nad encefalitidou. Zůstaneme navždy vděčni spoustě veterinárních lékařů, kteří jí pomohli (MVDr.Fiala, MVDr. Gojda,MVDr. Schánilec a řada dalších).

Přestože v rodokmenu měla "Birma z Krtů", říkali jsme jí Polly. Polly byla už dávno před tím, než se narodila. Podle hrdinky australského filmu - skromné, pracovité, šťastné, nezlomné. Byla stejná. Jen ve svých jedenácti letech už neměla sílu bojovat se zhoubnými nádory... Loučení je strašně, strašně těžké. Najednou jste toho tolik nedopověděli, nedopohladili... Pro mne, Pollynko, žiješ dál, nikdy nezapomenu!!

 

autor: Zavoralová Lucie

Zpracovala: Klementová Hana