Malé zamyšlení nad MVP v Nitře. 

 

Jak jistě víte, 3 - 4. 11 2001 se uskutečnila v Nitře již tradičně mezinárodní výstava psů. Přihlášeno bylo celkem 2.574 psů, což je úctyhodný počet. Celkově lze uznat, velice dobrou organizaci domácích pořadatelů, a nemyslím si, že po organizační stránce jim lze vytknout cosi zásadního.Jako vždy se posuzovalo v halách, a to tak, že pokud to kapacitně bylo možné, tak do jedné haly se soustředila vždy jedna celá skupina FCI. Rotvajler je zařazen do skupiny II. FCI a ta jak je známo, je vždy velice silně zastoupena a nebylo tomu ani zde, a skupina II. Měla asi 800 přihlášených. Nejsem si zcela jist, zda všichni zástupci této skupiny byly posouzeni v hale označené jako " G ", ale měl jsem takový pocit, jako že asi ano. Šetřilo se místem, jak to šlo a tak jsem měl pocit, že jsem na výstavě pouze společenských psů nebo ušlechtilých koček, / s těmi se také asi nemusí běhat) Věděl jsem, že budeme v hale, znal jsem i druh a kvalitu podlahy. Byl jsem na to náležitě připraven. Na co jsem však nebyl připraven, to byl způsob, jak předvést psa v dokonalém pohybu na tří, snad čtyř, metrovém úzkém pruhu koberce. Hned na úvod se musím přiznat že jsem na této výstavě neuspěl, a to přímo tragicky neuspěl. Ale jsem zvyklý v životě prohrávat a především jsem navyklý na to, že rozhodnutí rozhodčího respektuji, ať je takové či onaké. Tedy přesněji , pokud je rozhodnutí výsledkem reálného pohledu na skutečnosti a ve vztahu s přítomnou konkurencí, tedy kvalitou dalších soutěžících. Jsem realista a jsem soudný. Mám objektivní představu o kvalitě jedince, který je v našem vlastnictví, a nikdy si nedělám iluze že je či musí být právě náš rotvajler ten nejlepší. Dokážu se radovat z každého i malého úspěchu, Předesílám, že bych tuto zprávu o průběhu výstavy v Nitře napsal bez ohledu na výsledek můj, tedy jak se umístíme s naším rotvajlerem. Nejde mi o kritiku, jde o fakta, nad kterými asi stojí zapřemýšlet. Podstata tohoto článku není o mě a ani o mém zklamání, ale je to o rotvajlerech a o poněkud jiném pohledu na ně, ne-li přímo odlišném. Přihlášeno na MVP bylo celkem 62 rotvajlerů, což je skutečně úctyhodná účast. Vystavovací prostor byl dle mého odhadu asi tak 10 x 10 m s tím, že místo zapisovatele a jeho stolek svým umístěním výrazně snižoval možný akční rádius předváděného jedince. Z rohu do rohu byl položen asi jeden metr široký koberec, který měl představovat asi jaké-si předváděcí molo. Koberec se pod tíhou rotvajlerů velmi často shrnoval , což klidu předvádějícím psům v žádném případu nepřidalo. Anglický rozhodčí, pan Michael Smith, budil dojem skutečně velkého odborníka a nebudu skrývat ten fakt, že jsem se na určitou konfrontaci i těšil. Tento rozhodčí posuzoval nejen Rotvajlery, ale i americké stafordšírské teriéry, bulteriéry, stafordšírské bulteriéry a mastify. Jeho vystupování bylo velice slušné a to po celou dobu posuzování. Vystavovatelé v tak malém prostoru také dělali co šlo, aby průběh posuzování nebyl ničím narušen. Tak-že boj mohl začít. Po několika počátečních posouzení mi bylo jasné, že styl a způsob jakým vznikají výstavní posudky je mírně řečeno ne až tak příliš pro nás obvyklým . Pan rozhodčí se řídil především svým asi hlavním instinktem, a to "dám na první dojem". Nemám představu, jací jsou v Anglii nyní rotvajleři, ale dle kursu, který pan rozhodčí nasadil, nabyl jsem já a mnoho přihlížejících dojmu, že to musí být spíše lehčí, než silný pes, a musí se přibližovat spíše jeho představám, než-li tomu, co nám říká standard. Posuzovat a posoudit psa, v tak malém a pro Rotvajlera nedůstojném prostoru, je ohromně obtížné, o čemž mne pan Smith také po celou dobu jeho posuzování dokonale přesvědčil. Hlavně aby rotvajler nebyl příliš silný, jinak mu spousta nedostatků unikala. Postavení končetin, pálení a znaky, vtažené slabiny či velmi slabá kostra a o konstituci ani nemluvě, to ho nechávalo klidným až spokojeným. Některé odchylky od standardu byly značné, ale opomíjené. Zda-li byla na vině nedostatečná osvětlenost haly či osobní styl posuzovatele nevím, ale pravdou bylo, že z pohledu posuzovatele šlo o významnou společenskou událost s hlavním zaměřením na estetičnost . Výstava by měla především vedle těchto již uvedených atributů hodnotit výsledky náročné chovatelské práce, a to se až na vyjímky nestalo. Co říci např., na to, že mu byla předvedena fena, která evidentně byla nad hranicí horní výšky, tedy slušně řečeno přerostlá a potažmo nestandardní ? Standard je bible, a pro posuzovatele obzvláště. Většina posouzených jedinců, kteří zvítězili, tak skutečně zvítězili zaslouženě, o tom bych nerad polemizoval, ale typ rotvajlera, kterého zde často prosazoval tento anglický odborník, ten je na hony vzdálen současnému trendu v zemích, které určují co rotvajlerovi by mělo právě slušet nejvíce. Ani jedno deko navíc, jinak zde nemá takový rotvajler co pohledávat, to bylo motto pana Smitha. Ale kde je u rotvajlera hranice potřebné váhy, potažmo konstituce toho kterého psa , to pan Smith jen velice obtížně určoval. Jak jinak si vysvětlil, že na předních postech se objevil vedle jedince až velmi slabého jedinec až téměř těžký. První dojem jak ze psa, tak i z vystavovatele byl pro pan Smitha zcela zásadním a prioritním. Všiml jsem si, že nebyl příliš nadšen, když vystavovatel či předvádějící byl oblečen ve sportovním. Tedy oblíbené sportovní soupravy( tzv. šusťáky) mu nic neříkaly, protože my našinci, máme v podvědomí výstavu zařazenou a vedenou jako určitou sportovní nebo lépe řečeno chovatelsko-sportovní akci , která často na vystavovatelích vyžaduje ke správnému a dostatečnému presentování svého psa slušný sportovní výkon, který nelze provádět ve společenském obleku. Rotvajler je pane Smith déle než jedno století považován za klusáka, ato za klusáka velice dobrého. Pohyb je jeho konstituci velice blízký, a nelze si představit, že bych měl posoudit rotvajlera bez možnosti pohybu a jeho předvedení. Jsou některá plemena, která se mohou předvést bez pohybu, ale těm pohyb nic neříká a nic by se z něj stejně nic nepoznalo. To si velice dobře uvědomili ( oproti mě) majitelé ještě typičtějšího klusáka, než-li je náš rotvajler . a to německého ovčáka. Ti vědí, že více než o vytvoření dostatečných podmínek k vystavování jednotlivých plemen, jde pořadatelům o to, naplnit komerční a tím pádem i pochopitelné komerční zájmy. A tak se mezinárodní výstavy zúčastnilo resp. se přihlásilo 12 slovy dvanáct německých ovčáků. Stejnou plochu , ne-li větší mělo 24 anglických buldoků, a že to jsou psíci, kteří tomu pohybu dávají co proto. S rotvajlerem se očekává i dostatečný výkon jeho vodiče a ten nelze předvést v dobře střiženém obleku doplněného košilí a kravatou, včetně společenské obuvi. Tedy v tom druhu oblečení, které panu posuzovateli z Anglie vysloveně ladil do oka a jeho vkusu. Jiný kraj, jiný mrav. Že Anglie není Česko je fakt,stejně jako to, že rotvajler není společenské plemeno, které lze předvádět v prostoru velikosti většího obývacího pokoje, o tom není pochyby. Právě tento fakt nedával příliš možností panu posuzovateli se předvést a realizovat své znalosti a přehled o plemenu rotvajler. Jenom-že pozorné sledování způsobu a stylu a především v jeho podvědomí zakódovaný typ rotvajlera, mě cosi napovídalo o tom,že ani dostatečně velké výstavní prostory by tohoto posuzovatele neoprostili od jeho zřejmě konzervativních názorů na to, jak by měl ideální rotvajler vypadat. Nikdy bych si nedovolil tímto způsobem hodnotit posuzovatele ze zahraničí, pokud bych v posledních letech nenavštívil řadu právě zahraničních výstav a to převážně v těch zemích, které určují trend vývoje tohoto plemene. Ten fakt, že se na žádné důležitější výstavě rotvajlerů žádný britský rotvajler neobjevuje, hovoří samo za sebe a tím mi i dává pádnou odpověď na mou otázku - proč takový styl posuzování a proč takový ideál rotvajlera. Určitě mnozí namítnete, že angličtí chovatelé jsou izolováni od zbytku chovatelského světa přísnými veterinárními předpisy, ale ty jsou již několik let daleko volnější a dávají tak možnost i anglickým chovatelům ukázat výsledky své chovatelské práce nám - zbytku Evropy. Výsledky jsem žádné neměl možnost vidět, za to jsem měl tu čest a to in nature a online vidět anglický pohled na rotvajlera. De facto představu o ideálu. Vážený pane Smith, dnešní Evropa se na dnešního Rotvajlera dívá jinýma očima a to zdůrazňuji že tomu tak je naštěstí pro nás, tedy pro Ty, kdož uznává zemi původu a cíle chovu v této zemi. Pan Smith měl k "dispozici" špičkového tlumočníka, který nejen že ovládal bravůrně jazyk, tak měl i blízko ke kynologii. To připomínám záměrně, neboť některé posudky napovídaly tomu, že se jedná o naprosté nepochopení rozhodčího, během popisování jednotlivých partií zapisovatelem. Pro příklad uvádím posudek, který vypracoval na mou fenu: Velmi silná súčka, dobrá hlava, tvar krku, predhrudie, mierne ťažká, správny zhryz, ťažká v oblasti ramien,nedostatočne vyvážená. Tolik posudek jedince, který se může presentovat již druhým místem ve své třídě na jiné MVP a res. CAC. Pan Smith nekompromisně rozhodl o známce dobrá což respektuji, ale nemohu s tím souhlasit. Bez rozdílu, zda-li se jedná o jedince mě blízkého či nikoliv. On tento verdikt totiž nebyl jediným fó-pá, kterého jsem byl ten den svědkem. Pozornému divákovi totiž nemohlo uniknout to, že když v závěrečném rozdělování pořadí, a tedy určování vítěze, pan Smith skutečně vždy vybral zřejmě z těchto finálových soupeřů z nich nejlepšího jedince, ale jenom proto, že se mu sešlo několik různých a mnohdy i velmi odlišných typů, které se zásadně a to velmi rozcházely. Nejmarkantněji o jeho citu pro typ vypovídala závěrečné klání o titul CACIB a res. CACIB a o titulu BOB ani nemluvě. Pokud to zlehčíme, tak by asi nejlépe znělo přirovnání - Každý pes, jiná ves. Pan Smith jistě ve své zemi patří bezesporu k předním odborníkům na plemeno Rotvajler, ale mne a mnohé přihlížející o svých kvalitách nepřesvědčil. Vše nakonec potvrdil zcela na závěr, resp. po výstavě, kdy za ním do výstavního kruhu vešla skupinka několika vystavovatelů, a přes tlumočníka, se jej chtěli optat , jak že má vypadat podle něj rotvajler, když jedincům, kteří dosáhly mnoha titulů ( nešlo o mou fenu) on rozdává známku dobrou a velmi dobrou. Bylo po výstavě, tak nic nebránilo tomu, abych se nezaposlouchal i já do tohoto rozhovoru, který pro pana rozhodčího dle jeho chování nebyl vůbec příjemný. Zprostředkuji vám přibližně průběh rozhovoru, resp. podstatnou část…… V.(vystavovatelka) Jak je možné, že pes který má za sebou již řadu titulů, je pro vás nevyhovující a zralý na vyřazení z chovu? R ( rozhodčí ) Ironický úsměv doprovázel jeho odpověď. Byla jste dámo s tímto psem také jinde než tady na výstavě? ( myšleno Slovensko) V: samozřejmě, jezdím do zahraničí a to pravidelně a úspěchy mám i tam. R: prosím Vás a co to je za země? V: Rakousko, Polsko, Německo, Švýcarsko…………. R: úsměv V: Tak mi to pane rozhodčí vysvětlete, proč jste tak rozhodl. Vždyť vy jste toto zvíře označil za nestandardní ale posudek vámi vystavený tomu nenapovídá.?? R: pan Smith náhle ztrácí svůj anglický klid a jeho následná odpověď mne přirazila k zemi. Vážená dámo, já jsem odchoval více než 40 šampiónů, a co Vy? a svými gesty, které následovaly jednoznačně naznačil, že se nemá s nimi o čem dále bavit. Nemyslím si, že dotazy na něj, lze jednoznačně nazvat atakem či dokonce slovním útokem na jeho osobu. Rozhovor probíhal velmi klidně a bez emocí. Bohužel jsem se jako přihlížející nic nedozvěděl, co by mne obohatilo o nějakou zkušenost, kterých není nikdy dostatek a obzvláště od odborníka ze země, která je pro nás z hlediska chovu tohoto plemene exotická a pro mne i nadále zůstává, neboť jestli-že je ten typ rotvajlera , který pan Smith prosazuje prioritním i v Anglii, potom se raději v případě zájmu si pořídit rotvajlera ze zahraničního chovu raději poohlédnu tam, kde se trend řídí standardem a podřizuje se současnému vývoji plemene. Ale přesto, jsem vděčný za tuto lekci, příště musíme lépe svou fenu připravit, a odstranit včas ty nedostatky, které jsou pro jiné posuzovatele přednostmi, a naopak. Přesto přeze všechno se mi výstava velice líbila, viděl jsem řadu skvělých jedinců plemene rotvajler. Je vidět, že polští. Maďarští a slovenští chovatelé zvolili dobrou cestu a chovatelský systém, neboť kvalita některých jedinců dosahuje velkých kvalit a to je skutečně jen ta pověstná špička ledovce. U polských jedinců je velkým jejich aktivem, velká tělesná vyrovnanost, dobře na sebe navazující jednotlivé proporce. Jedinci jsou spíše jemní než hrubí. Velmi se blíží ideálu. Rezervy bych viděl ve znacích, resp. v jejich umístění, ploše a dostatečné barvy. Ale jak mám možnost sledovat trend, je to pro ně otázka času. Maďarští chovatelé, se v chovu soustředili spíše na importy, a to především ze země původu, tak-že tam lze v menší míře spatřit menší snahu o zapojení i tuzemských, tedy svých odchovaných jedinců, než-li tomu je u polských chovatelů. Totéž lze říci i o slovenských chovatelích. Slovenští chovatelé přišli na tu skutečnost, že je čeští rotvajleři nemohou spasit. A tak se začali i oni dívat dál než jenom k nám, a některé importy se skutečně vydařili a ba co víc, dnes už slovenští přátelé ví, že i osvědčili. Zcela na závěr bych chtěl připomenout, a nečiní to se žádnou radostí, ba právě s trochou smutku, že mimo Leska z Křižanova,( mezitřída V1, CAC ) který je sice po české matce, ale po německém psu a Bartu Drotár ve tř. šampiónů ( V3) z celkového počtu 4 zůčastněných ve třídě, který je zase po českém psu ale po německé matce, jsme žádného významnějšího výsledku nedosáhly. Navíc jsem nechápal, jaké pohnutky vedly majitele Barta Drotár k tomu, aby jej vystavil za každou cenu, neboť pejsek měl ohromné potíže s předními končetinami a jeho silné a zřejmě i bolestivé kulhání nešlo přehlédnout. Jediný, kdo si toho asi nevšiml byl asi pan rozhodčí. Tak-že český chov se pomalu ale jistě vytrácí a řekl bych přímo, že ztrácíme kontakt a to je škoda. Ten, kdo si poradit umí, tak ten si poradí, ale co Ti, kteří nevědí jak? Otázka zní ale jinak. Co se všechno ještě bude muset stát, a jaké nedostatečné výsledky někoho odpovědného přesvědčí natolik, že začne přemýšlet o tom, že asi neděláme něco dostatečně dobře?????? Na to, že máme v česku rotvajlery takové, jaké máme, přišel i pan Smith, i s jeho scestným ideálem skutečného rotvajlera. 

Zdraví a pěkný den přeje František Šmíd, který se zase jednou vžil do role vystavovatele.

Zpracovala: Klementová Hana