To už nejsou zdravé kyčle náhle tak důležité ?
(přeložil jsem já, takže se omlouvám za chyby a nesmysly)
Toto jsou neustále se vyskytující otázky, které by měly být na tomto místě
krátce zodpovězeny.
Samozřejmě je HD stále důležitým problémem chovu RTW ADRK a ani to že jsou jedinci
s lehkou HD nyní znovu pouštěni do chovu na věci nic nemění. Cílem každého chovu
je, u všech potomku zlepšovat jejich vlastnosti a když už není co zlepšovat, tak
tyto výborné vlastnosti udržet. Vybírají se ti nejlepší rodiče - selekce - a
spojují se. Mladí by potom v průměru měli být lepší než průměr předchozí
generace.
Tak se postupuje i v případě HD. Pouze ta lepší zvířata (HD-Frei nebo HD +/-) jsou dneska pouštěna do chovu, ostatní pak padají selekci za oběť. Avšak po mnoha letech rentgenování a velkého úsilí musíme uznat že již nedochází ke zlepšování kyčlí u naší rotvajleří populace.
Hlavní důvodem je, že rozdělování kyčlí na dobré a špatné je velmi nepřesné odhadování genetických kvalit toho určitého zvířete. Zvířata která jsou zařazena jako "čistá" mohou být díky svým geneticky daným předpokladům horší než zvířata která byla ohodnocena hůře.
Rozdíl mezi (viditelným) zařazením, Phanotypem, a genetickou kvalitou je právě v tom, že stav kyčle není ovlivňován pouze geny, ale také velmi silně okolím. Pod pojmem okolím se z chovatelského hlediska rozumí všechny vlivy, které nejsou genetického původu, přičemž jistě velký význam má výživa a tělesná zátěž.
Takže se může stát, že vlastně zvíře s dobrými kyčlemi díky (v souhrnu) negativním ostatním vlivům na rentgenových snímcích vypadá špatně, či opačně. Tím byla do chovu, z pohledu genetického hlediska, brána horší zvířata (a dobrá vynechávána.), což nyní nový předpis vylučuje.
Odhadování kvality chovu nám přináší významné vylepšení. Díky tomu, že se nezohledňují pouze rentgenové snímky samotného zvířete, ale také všechny dostupné informace o příbuzných, dostáváme podstatně přesnější obraz o genetické situací daného zvířete, který se pak vyjadřuje chovatelskou hodnotou. Představuje relativní hodnotu, která kolísá kolem střední hodnoty 100.
Větší číslo představuje silnější vyjádření vlastností, nižší číselná hodnota znamená jejich nižší vyjádření.
Záleží od určité vlastnosti, zda je požadována větší či menší chovná hodnota. U vlastností jako HD, chceme mít co nejméně, proto se snažíme dosáhnout co nejmenší chovatelské hodnoty. Naproti tomu u síly kostí chceme dosáhnout spíše více, a proto si tady přejme spíše vyšší chovatelskou hodnotu.
Máme dvě možnosti, jak v praxi používat tyto odhadnuté chovatelské hodnoty. Ta první znamená určit pevné hranice a všechna zvířata která mají odhadnuté hodnoty horší jak tyto ustanovené hranice z chovu vyloučit.
Proti tomu mluví dvě věci: Odhadnutá hodnot není konečná, a může se během času díky dalším informací změnit. Kromě toho boudou díky tomu, podle toho jak je postavena hranice, více či méně jinak možná velmi dobrá s jejich hodnotnými geny z chovu vylučována.
Oproti tomu se nabízí jiná možnost, při které se chovné požadavky nekladou na jednotlivé zvíře ale kladou se na jeho potomky, neboť oni mají být na konec lepší než jejich rodiče.
Očekávání pro potomky je průměr z rodičovských chovných hodnot. Je to statistická hodnota, která nenastává v jednotlivém případě, ale jako průměr je správná.
Pro očekávání se nyní stanovují určité hranice a nezávisle na tom, jak dobrý nebo špatný rodič je, je možné ho spářit s jiným, pokud se najde takový s nímž skombinované hodnoty jsou lepší jak stanovená hranice.
Výhoda je v tom, že podstatně méně zvířatům se uděluje zákaz chovu a že se při páření musí podstatně více zohledňovat kvalita potomstva.
Nejde tedy o to, nabrat do chovu špatná zvířata, ale o změnu pohledu. Následující generace je důležitá a ta záleží na kombinaci těch určitých rodičovských zvířat. Bodem diskuse je tady vždy pozice hranic. Z pohledu chovatelských předpisů nemohou tyto hranice být nastaveny nikdy dostatečně úzce. Avšak s ohledem na výše uvedené zachování genetické rozmanitosti s velkým počtem chovných zvířat je třeba udělat kompromisy. K tomu přistupuje, že se v ADRK hranice musí stanovit hned u tří nezávislých vlastností (HD, ED a skus). Pokud stanovíme hranice moc úzké, padne velmi mnoho zvířat za oběť selekci.
Proto platí i zde stará chovatelská moudrost, že chov je vlastně kompromis a hranice jsou nastaveny na 105 u HD a 110 pro ED a Skus.
