díl 8.

ZÁNĚTY VNĚJŠÍHO ZVUKOVODU
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

     Uvádíme toto onemocnění množným číslem, neboť záněty lze rozlišit druhem původce a charakterem změn na výstelce zvukovodu včetně typu zánětlivého sekretu. Souhrnně jde o nemoc, která, není-li včas rozpoznána neboje-li zanedbána, může ohrozit život pacienta.
Zánět vnějšího zvukovodu, odborně nazývaný otitis externa, může vyvolat jakékoli infekční agens. Nejobvyklejší jsou bakteriální infekce, zvláště úporné jsou otitidy, vyvolané plísněmi nebo kvasinkami, vzácně se vyskytují záněty, způsobené parazity (Octodectes cynotis). Vnitřek ucha je pro rozvoj infekce velmi příznivým prostředím - ve zvukovodu je stále přítomen ušní maz, je tam stálá, dosti vysoká teplota a především u psů s klopenýma ušima, nedostatečné větrání. Lehký katar může postupně přerůst v těžké postižení výstelky, spojené s hlubokým zánětem, sekrecí hnisu a narůstáním květákovitých novotvarů, které zvukovod úplně uzavřou. Jako obvykle je lépe nemoci předcházet, než ji léčit. Nejjednodušší prevencí je psovi uši dva až třikrát měsíčně prohlédnout a při kořeni prohmatat. Důvodem k podezření na zánět zvukovodu je zarudnutí výstelky ucha, sekrece, zvýšená citlivost a teplota při kořeni ucha. Pes třepe hlavou, ucho si škrábe, otírá nebo nabízí k podrbání. Uši rovněž kontrolujeme při každé příežitosti, kdy mohla do zvukovodu vniknout voda při koupeli nebo zemina při hrabání či norování. V těchto případech uši opatrně vyčistíme tamponem, navlhčeným borovou vodou, slabým roztokem peroxidu vodíku nebo např. dětským heřmánkovým olejem. Pochopitelně se nesmí tampon svléknout a zůstat v uchu. Některé příručky doporučují vytrhávat chlupy, rostoucí v ústí zvukovodu. Domníváme se, že tento zákrok je pro psa nepříjemný a bolestivý a že vhodnější je chlupy opatrně vystříhat. U psů s klopenýma ušima je na místě zajistit větrání zvukovodu pravidelným sepnutím uší na temeni hlavy, např. kolíčkem na prádlo. Některá plemena psů mají uši tak dlouhé, že si je máčí v předloženém krmivu (např. baset). Samozřejmostí musí být omytí uší po každém krmení, pokud opět znečištění nepředcházíme vyvázáním uší nahoru.

     Podezření na zánět zvukovodu musí být impulsem k návštěvě veterinárního lékaře. Škála vhodných léčiv je dosti široká, je však nezbytné přesně dodržovat návod nebo rady zvěrolékaře. Musí být především zachována délka léčebné kúry, neboť její přerušení při přechodném zlepšení vede ke vzniku rezistence zárodků. Léčivo pak přestane být účinné a stav zvukovodu se může podstatně zhoršit. Majitel psa, u něhož se zánět zvukovodu opakuje, by měl na tuto skutečnost veterinárního lékaře upozornit. Laboratorním vyšetřením tamponu s výtěrem obsahu ucha je možno zjistit původce onemocnění a nejvhodnější léčivo. Tato metodu je však možno použít pouze tam, kde není nebezpečí z prodlení nebo kde selhalo léčivo s nejlepšími dosavadními výsledky.

Z uvedených faktů vyplývá, jak důležitá je kontrola uší, eventuálně návštěva veterinárního lékaře při prvních příznacích onemocnění. Zanedbané záněty se léčí dlouho a obtížně a pokud došlo k proliferaci výstelky a vzniku výrůstků, lze psovi pouze ulevit operací v celkové narkóze. Takové postižení zpravidla již úplně vyléčit nelze a majitel může mluvit o štěstí, že infekcí, putující podél ušních nervů, nebyl zachvácen mozek a nedošlo k úhynu psa.

 

Nebyla to vzteklina!

     Do veterinární ordinace vchází, lépe řečeno je vtažen statný ovčák. Nyní stojí mezi dveřmi, přední nohy široce roztažené, tlamu u země a slintá. Proud vazkých slin mu stéká z koutku tlamy na zem, další čůrky mu vroubí pysky jako miniaturní krápníková jeskyně. Vzteklina, bleskne mi hlavou. To by bylo nadělení? Plná čekárna lidí a v ní vzteklý pes! Okamžitě začnu vyslýchat majitele. Naštěstí tento pán středního věku hned pochopí, o co mi jde, a jeho odpovědi jsou logické a věcné. Také má s sebou očkovací průkaz, z něhož vyplývá, že pes byl vždy řádně a bez prodlení proti vzteklině vakcinován. Rovněž jeho životní styl vylučuje setkání s jakýmkoli vzteklým zvířetem. Ovčák bydlí ve středu města a ven chodí pouze se svým pánem do blízkého parku nebo s jeho dětmi na cvičák. Tam také došlo k něčemu, co způsobilo dnešní psí trápení, on sám však netuší, co by to mohlo být. Rozhodně však vylučuje přítomnost lišky nebo jiného podezřelého zvířete. V duchu s pánem musím souhlasit, navíc cvičiště znám. Louka velikosti fotbalového hřiště je oplocená a především ze všech stran obklopená panelovým sídlištěm. Tam by se liška opravdu těžko zatoulala. Přesto je opatrnost více než na místě. Každoročně je do některé veterinární ošetřovny doveden pes, nemocný vzteklinou a občas se stane, že je i léčen, než zvěrolékař rozpozná, o co vlastně jde. Není to nic divného. V posledním případě, o němž jsem slyšel, měl pes zlomenou nohu. Kolega kost srovnal, zafixoval a pozval psa za týden na kontrolu. Při ní ho zaujalo podivné psí chování a teprve potom majitelé přiznali kontakt s liškou, na který se jich celkem pochopitelně při první návštěvě nikdo neptal. Lidé si neuvědomují obrovské nebezpečí pro sebe i širé okolí, když tuto informaci zatají nebo alespoň nedají do správné souvislosti.

Nehodlám proto riskovat a pokračuji v lustraci majitele. Ne, pes nikoho nezranil ani se o to nepokusil. Je smutný, polehává, nežere, jen se jde občas napít. Tato informace mne mírně uklidní. Zvíře, klinicky nemocné vzteklinou, by pít nemělo. Ochrnuté polykací svaly prostě tuto činnost nedovolí. Než však na psa vložím ruku, udělám ještě malý test. Rozsvítím silné světlo a požádám pána, aby otočil psí obličej proti žárovce. S potěšením vidím, že zorničky reagují a okamžitě se stáhnou do pouhých bodů. Při vzteklině zůstávají rozevřené - je to dokonce jeden z prvních příznaků onemocnění. Teprve nyní začínám uvažovat o dalších možnostech psího stavu. Mohutné slintání může znamenat cizí předmět, zaklíněný v tlamě, ulomený zub, akutní onemocnění slinných žláz, poraněný jazyk nebo dásně. Majitel souhlasí, dodává však, že mezi psí čelisti už osobně nahlížel a nespatřil nic zvláštního. Požádám ho, aby ovčákovi tlamu otevřel a opět rozsvítím světlo. Psovi je úkon zjevně nepříjemný, ale nebrání se a odevzdaně zírá před sebe. Jsem moc rád, že oba tak pěkně spolupracují. Je spousta lidí, kteří se bojí otevřít vlastnímu psovi tlamu s argumentem, že je pokouše. Další se o to pokusí a výsledkem je zápolení s vrčícím a chňapajícím zvířetem. Otevřená tlama je plná slin a také mírně páchne. Vyhrnu kalnou tekutinu rouškou a rychle obhlížím vnitřek. Zuby jsou celé, na dásních nic zvláštního vidět není, rovněž měkké patro a hltan nejsou zarudlé. Psi totiž, stejně jako lidé, mají mandle a mohou dostat angínu. I jazyk, jímž ovčák zoufale kroutí, je pěkně růžový. Vtom zahlédnu vlevo pod jazykem temně rudé, až fialové místečko, ústí píštěle, z níž vytéká stopa nazelenalého hnisu. Tam je zřejmě příčina potíží, která bude vyžadovat podrobnější vyšetření. Při vědomí půjde udělat jen těžko. Navrhuji majiteli narkózu a ten souhlasí. Psa přivezl autem, takže mu doprava domů nebude dělat problémy.
Zakrátko leží bezvládný pes na stole a já zvědavě odhrnuji ochablý jazyk. Skutečně, pod jazykem je otvor a také mezisaničí je mírně oteklé a teplejší než okolní tkáň. Vsunu do pístěle sondu, která téměř okamžitě narazí na něco tvrdého. Vyměním ji za klíšťky a po několika vteřinách tápání neznámý předmět uchopím a vytáhnu ven. Na světě je pořádný klacek, dobře dvanáct centimetrů dlouhý a centimetr silný Z otvoru se vyhrne něco páchnoucího sekretu. Rychle propátrám obsah píštěle, ale nic dalšího už dutina neobsahuje. Důkladně ji vypláchnu vlažným peroxidem. Psí hlavu nechám přitom viset přes okraj stolu, aby nemohl tekutinu vdechnout. Peroxid vyplaví i drobné úlomky dřeva, které by mohly bránit zahojení rány. Ještě injekci depotního antibiotika a přivolávám majitele. Ten přivádí dceru, dosud sedící v čekárně, aby byla ušetřena silných zážitků. Děvče nám objasní rozuzlení celé historie.
Před dvěma dny se ovčák nemohl nabažit přinášení aportu. Když mu přestala házet činku, iniciativně si našel velikou větev a vláčel ji s sebou. Nedívala se zrovna po něm, ale slyšela, jak pes zakvikl a přiběhl už bez větve a bez nálady k další hře. Krev mu z tlamy určitě netekla. Je to možné - tkáň uvnitř tlamy je pružná a okamžitě se za úlomkem dřeva stáhla. Psovi se zřejmě větev někde zadrhla a jak tělo setrvačností pokračovalo dopředu, napíchl se na ostrý výčnělek, který se ulomil. Děvče mezi touto drobnou příhodou a pozdějším onemocněním nevidělo žádnou souvislost, ostatně pes slintal a byl smutný až druhý den ráno.

Přesně stejnou příhodu mi vyprávěl kolega. Také u něho byl ovčák, který měl v tlamě zlomený kus dřeva, také jemu se to stalo na cvičáku a také kolega se v první chvíli bál vztekliny.
Zalomený konec větve nemusí být pouze v tlamě. Před lety jsem ho vyndával z boku psovi, který předtím vesele pobíhal po lese. Ostrý hrot prorazil kůži, prošel podél žeber a ulomil se daleko od místa vpichu. To se pochopitelně nechtělo zacelit. Také jsme dlouho pátrali v nehojící se píštěli na krku koně, než jsme na jejím dně našli, dobrých patnáct centimetrů hluboko, pořádnou třísku. Ve všech případech se rána po odstranění cizího tělesa rychle vyhojila.

Zpracovala: Klementová Hana