díl 7.

ZUBNÍ KÁMEN
(z knihy psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

     Dosti častou stížností chovatele je skutečnost, že psovi páchne z tlamy. Pokud vyloučíme bezprostřední pozření ne zcela čerstvé potravy (pes občas exhumuje na zahradě sousto, které si před časem ukryl a pochutná si na něm), obvykle zjistíme na zubech pacienta matný, hnědavý až šedozelený povlak. Postiženi bývají častěji starší psi, není to však pravidlem, stejně jako příslušnost k určitému plemeni nebo způsob života. Usazování zubního kamene je spíše záležitost čistě individuální.

Zubní kámen je povlak, vznikající mineralizací mikrobiálního povlaku zubů, částeček epitelu sliznice dutiny tlamy, zbytků potravy působením vápenatých solí slin a v pozdějším stadiu i tekutiny, vystupující podél poškozených zubních krčků. Chemicky jde především o uhličitan vápenatý. Zubní kámen se začíná nejprve usazovat v oblasti vývodů velkých slinných žláz, později se rozšíří po všech zubech. Silnější vrstvy bývají na plochách, přiléhajících k tvářím. Nyní se na drsném povrchu zubů zachytávají zbytky potravy a mikroflóra, rozkládají se a působí nepříjemný zápach. Potud jde více méně o kosmetickou záležitost, i když ne zcela neškodnou, neboť zubní kámen podporuje vznik kazů. Zubní kámen se však postupně šíří směrem ke kořenům zubů. Mechanicky odtlačuje dásně a pevně ulpívá na drsnějším povrchu zubních krčků. Mezi dásní a zubem vzniká mezera, do které snadno vnikne potrava i infekční agens. Vznikají píštěle (choboty), které se prohlubují a vlivem lokálního zánětu se plní sekretem - hnisem. Při uzavření ústí chobotu vzniká absces. Postižené místo se stává bolestivým a pes se vyhýbá používání příslušné partie tlamy. Rovněž tyto zánětlivé změny působí odpudivý zápach. Proces, šířící se z krčku zubu podél zubního lůžka, postupně zub uvolňuje. Ten se začíná viklat a posléze samovolně vypadne, nebo si ho pes vylomí sám. Je jasné, že viklající se zub opět psovi brání v normální funkci tlamy. Jak je patrné, přestup procesu tvorby zubního kamene z povrchu zubu na zubní krček přestává být záležitostí kosmetickou a podmíněně patogenní a stává se záležitostí zdravotní s možnými závažnými důsledky, které sice život psa bezprostředně neohrožují, ale ztěžují jej, nehledě na estetické problémy soužití s člověkem.

     Prevencí proti vzniku zubního kamene je především podávání tvrdé potravy Jde o dostatečně velké kosti, které pes nemůže spolknout a jejichž ohryzáváním si otírá povrch zubů. Může jít například o žebra se zbytky mezižeberních svalů nebo dlouhé kosti končetin s kloubními chrupavkami. Zvláště kosti mladých zvířat, například telecí, jsou pro psa zajímavé, neboť postupně okusuje i měkčí části kompakty. Raději se vyvarujeme celých hlav, neboť rozrušením plochých kostí mozkovny mohou vzniknout ostrohranné úlomky. Rovněž přijatelné jsou kosti drůbežích brojlerů, které jsou dostatečně měkké a pes je snadno rozkouše. Větším plemenům se nemusíme bát podat i dlouhé kosti končetin. Vyhýbáme se naopak stejným kostem starších jedinců (slepic, králíků apod.), z nichž opět vznikají ostré štěpiny. Okusováním kostí zesilují žvýkací svaly a potrava se dobře prosliní, což má velmi příznivý vliv na funkci žaludku a zaživadel vůbec. Zpracováváním kosti je pes na dostatečně dlouhou dobu zaměstnán a nenudí se. Kosti jsou rovněž vítaným zdrojem minerálních látek ve stravitelné formě, potřebných pro stavbu těla a u fen pro správný vývin plodů. Pochopitelně čas od času kontrolujeme vnitřek tlamy a povrch zubů, ostatně manipulovatelnost s tlamou je jedna z podmínek korektního předvedení psa na výstavě. Zjistíme-li počátek vzniku zubního kamene, můžeme jej setřít prstem nebo hadříkem s plavenou křídou, která se prodává jako přísada do malířských barev. Na povrchu zubů je kámen poměrně měkký, na rozdíl od tvrdého a pevně lpícího kamene na krčcích zubů. Psi nemají obvykle námitky ani proti nepěnivým zubním pastám nebo zubním práškům.

     Jsou-li nánosy kamene větší, nezbývá než vyhledat veterinárního lékaře. Ten odstraní zubní kámen pomocí zubolékařských nástrojů a doporučí další ošetřování. Zákrok se provádí v celkové narkóze, bez které je těžko možné snesení kamene ze zubů třenových a stoliček. V humánní medicíně se začíná užívat rozrušení zubního kamene ultrazvukem, ve fázi výzkumů jsou různé roztoky zubní kámen rozpouštějící. Dojde-li k zachvácení zubních krčků a k viklání zubů, nezbývá než extrakce. Při ztrátě většího počtu zubů musíme pak vhodně upravit formu potravy.
Je-li postižen pes v době výměny zubů psinkou, projeví se onemocnění na trvalém chrupu. Sklovina je nahnědlá až načernalá s hrbolatým povrchem (psinkový chrup) a je náchylná k tvorbě zubního kazu. Stejně se mohou projevit i další infekční nemoci, případně použití tetracyklinů v době výměny zubů, které mohou nechat nahnědlé zbarvení skloviny v okolí krčků. Pochopitelně nelze mít proti tetracyklinům námitek, jde-li o léky zachraňující život pacienta. Toto zbarvení se nedá odstranit, rovněž jako je zbytečné pokoušet se odstraňovat slabý červenohnědý, lesklý a hladký povlak, vznikající usazováním hemosiderinu z přebytku železa (železitá voda). Toto zbarvení je zcela neškodné a je pouze vadou krásy.

 

NEDOSTATEK AUTORITY

Za několik minut mi skončí ve veterinární ambulanci služba, když se ozve telefon: "Náš pes má něco v hubě, " říká mi ustrašený ženský hlas. "Šli jsme s ním na procházku, on si něco našel a než jsme mu to stačili vzít, sežral to. "Tak mu to z té huby vyndejte, " povídám. "To nejde," užasle praví neznámá paní. "My jsme to zkoušeli a on nás všechny pokousal." Ted' žasnu zase já, i když jen chvilku. Znám několik případů, kde v rodině poroučí pes. Dělá si, co chce, když se mu něco nezdá, zavrčí a neváhá ani kousnout. Ne do krve - jen tak, jako by napomínal jiného, podřízeného psa. Neváhá si vzít ze stolu jídlo a spí v posteli, někdy k nelibosti jejích právoplatných uživatelů. Jenže ti se ho neodváží vystrčit ven. Téměř bez výjimky začíná taková výchova u štěněte. "Ono je strašně bezmocné a moc se mu stýská, tak ho necháme. Až vyroste, pochopitelně mu to trpět nebudeme,"říkají majitelé štěňátka a pak se diví, že je na zákaz něčeho pozdě. Nicméně zpět k telefonu. "Když vás pes pokousal, to mne pokouše taky, "říkám. "Já jsem myslela, že na to máte nějaký grif," udiveně opáčí paní. Rezignuji. Zeptám se ještě na několik příznaků, z nichž skutečně vyplývá, že pes by něco v hubě mít mohl a slíbím, že na ně v ambulanci počkám. Dorazí za čtvrt hodiny - ustaraná paní středního věku, mladě a sebevědomě se tvářící, poněkud otylý kokršpaněl. Obvykle se psi v ordinaci bojí. Stojí a toužebně se koukají na dveře. Tento ne. Nenuceně se projde po místnosti a očichá několik kusů nábytku. Jen si ho neoznačí, nemá čas. Vždy, když se zastaví, zvedne k tlamě tlapku a něco z ní dobývá ven. Připomíná pána, který si nerozuměl s vánočním kaprem a teď má v krku kostičku. Anamnéza nepochybně nelhala. Natáhnu do stříkačky trochu narkotika. Jen tolik, abychom psa zklidnili. Zbývá mu ho píchnout. Majitelé kokršpaněla s sebou košík nepřinesli a ani k podržení se pří1iš nemají. Nakonec se domluvíme - oni psa správně nasměrují a já mu na čenich navléknu smyčku obvazu. Konce zavážu za ušima. Je to spolehlivý způsob fixace čelistí. Pes se najednou ani nehne, jen kulí oči. Ona mají zvířata stejné typy psychické reaktivity jako lidé. Zvířecí cholerik se snadno rozčílí, pouští hrůzu, ale odvaha ho brzy přejde. Flegmatikovi trvá dlouho, než ho něco popudí, ale pak se brání dlouho a urputně. Náš kokršpaněl je zřejmě psí cholerik.

     Za několik minut zavrávorá a nohy se mu rozjedou. Leží na břiše a hlava se mu kymácí ze strany na stranu. Na nohy se už nezvedne a na kousání nemá také ani pomyšlení. Nastává správný okamžik. Sundám mu z čenichu smyčku a rozdělím ji na dvě části. Každou část obvazu zaklesnu za špičáky jedné čelisti. S mladíkem pak snadno tlamu otevřeme.
Se zájmem nahlédnu dovnitř. Spodní čelist nic, mezi zuby žádný cizí předmět, jazyk čistý, ani pod ním žádná chorobná změna. Na první pohled ani na horní čelisti není vidět nic mimořádného. Rovněž krk je čistý, bez stopy zarudnutí. Pak se však podívám poněkud z podhledu a uvidím příčinu celé patálie - mezi stoličkami horní čelisti, napříč tlamou, je vzpříčená kost. Kokršpaněl si našel pravděpodobně telecí žebro, kus z něj ukousl a ten mu uvázl mezi zuby. Sám by se ho určitě nezbavil. Pomocí zubařských kleští kost snadno vyjmu a zákrok je u konce.
Zvířatům občas v tlamě něco uvázne, nejčastěji mezi jednotlivými zuby nebo zapíchnuté do dásně podél zubů. Znám dva případy, kdy pes nesl aport, narazil na překážku a kus dřeva si zarazil dost hluboko do krku. V obou případech majitelé nic netušili a přišli se sdělením, že pes nemůže pořádně žrát a polykat. Kuriózní nehoda se povedla kočce, která si na vlastní špičák napíchla rovněž vlastní jazyk a nedokázala ho sundat.

Podobné příhody nejsou cizí ani exotickým zvířatům. Uspával jsem tygra, který ukrutně slintal a nejedl. Měl na špičáku navlečený kus tvrdé gumy. Ač guma šla celkem snadno sejmout, tygrovi se to nepovedlo. Mladému mandrilovi, hezké africké opici, vyrostl pod okem dosti velký nádor. Choroba byla o to podivnější, že mandril jedl, skotačil s ostatními a vůbec se radoval ze života. Ale málo platné, boule k opici nepatří, a tak jsme milého mandrila chytili. Když jsem se nádoru dotkl, zatrnulo mi. Útvar byl kompaktní a úplně tvrdý, jako bývají kostní nádory- osteomy. Než jsem stačil vymyslet, co s ním udělám, nádor se mi pod prsty pohnul. Rázem mi svitlo. Tlakem na tvář jsem předmět vmanévroval do opičí tlamy a z ní rychle ven. Na dlani se mi objevil ostrohranný kámen téměř velikosti krabičky zápalek. Kdovíjak a proč si ho mandril do tlamy vecpal - tento druh opic nemá lícní torby a potravu v tlamě nepřechovává. Zajímavé je, že se ho opice se svojí dokonalou rukou nedokázala zbavit.

Připravila: Klementová Hana