díl 41. - poslední

Neobvyklý případ
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

Statný pes se ve svém pelechu nervózně zavrtěl. Neměl dobrou náladu a neměl ani důvod ji mít. Zradila ho smečka. Jak jinak označit jednání jejích lidských příslušníků, kteří se usnesli, že pes je příliš velký, nečistokrevný a zbytečně mnoho sežere. Rozhodnutí vyvrcholilo naložením psa do auta a za podvečerního šera vyhozením na vzdáleném předměstí - ke psí smůle - v konglomerátu ohrad, skladů, dílen a fabrik, pochopitelně v noci opuštěných.
Pes překvapením kvikl, několikrát se na silnici překulil a než vstal, auto zmizelo. Čin byl poněkud netradiční a rozhodně ne nejpříjemnější, ale zatím se nic nedělo. Smečka ví, co dělá, a když ho nechala v takovém vystrkově, jistě to má svůj důvod. Prostě počká, až se pro něj vrátí. Pes několikrát přešel podél vykotlaného plotu a zalezl pod černý bez, živořící v sešlém zákoutí. Nespal, čekal na smečku. S ránem vylezl ven. Kolem občas přešel cizí člověk Když uviděl velkého psa, zaváhal a obloukem ho obešel. Pes nerozhodně přešlapoval po krajnici. Napil se z louže, jídlo nenašel žádné a večer opět zalezl pod svůj keř". Po několika dnech mu začalo docházet, že je sám. Smečka ho z důvodů, které nedokázal pochopit, vyhnala.
Na místě pod keřem také už zůstat nemohl - trápila ho žízeň a hlad. Louže vyschla a na průmyslovém předměstí nic k jídlu nenašel. Pes se vydal po silnici. Několikrát se zastavil a ohlédl. Silnice však byla opuštěná. Jakoby se v něm něco zlomilo, pes se náhle rozběhl pryč.

Silnice psa dovedla mezi oprýskané, sešlé činžáky. Tady stály popelnice a okolo nich občas něco k snědku. Pes se nasytil a začal hledat vodu. Nerozhodně pobíhal prázdnými ulicemi, až narazil na předměstský parčík. Parčíkem protékal potůček s mírně páchnoucí vodou. Pes se napil a po krátkém průzkumu zalezl do hustého křoví. Ležel v něm pahýl vykotlaného stromu, skáceného vichřicí. Pod zbytkem kmene vznikla suchá dutina s trochou listí na dně. Tady vydrží nějakou dobu, než si najde novou smečku.

Pan Košťál byl muž středního věku, který na sebe nechával působit veřejné sdělovací prostředky. Kupoval zdravé potraviny, nekouřil, a když si přečetl, že pohyb je zdravý, zakoupil tepláky a vyrážel k rekreačnímu běhu do nedalekého parčíku. Počáteční vrávoravé pohyby, jen vzdáleně připomínající klus, se časem koordinovaly a pan Košťál se dostával do slušné formy. Bez potíží několikrát oběhl parčík a jednotvárný pohyb si zpestřoval různými poskoky.
Pes o panu Košťálovi pochopitelně věděl. Zpočátku ho chtěl zahnat. Začal totiž považovat parčík za svoje teritorium a posunem hodnot sebe za hlavu nové smečky, byť zatím o jednom členu. Zdálo se mu totiž, že cválající muž v parčíku loví, což nehodlal ve svém revíru trpět. Několikrát se za ním i vydal, ale ať sebepečlivěji očichával místo po místečku, nenašel stopy po stržené kořisti. Usoudil, že nejde o lov, ale o jednu z lidských podivností a nechal věc plavat.
Soužití by trvalo dlouho, kdyby pan Košťál nepozřel jednou uzenku nevalné chuti, s níž zjevně nechtěly mít jeho útroby nic společného. Chvíli váhal, zda má i za těchto okolností běžet, ale pak zvítězil zvyk i pochybný názor, že mu pohyb na zdravém vzduchu udělá dobře. Pan Košťál těžce doběhl do parčíku a zjistil, že nutně potřebuje soukromí. Obezřetně se rozhlédl, vlezl do křoví a s ulehčením stáhl tepláky. Náhoda chtěla, že běžec vnikl do křoví, ve kterém bydlel pes. Tohle už byl jasný pokus zmocnit se samého centra psího území. Pes tiše vstal, trochu se naježil a tiše dřepícího muže obešel. Přes zjevnost prohřešku ho nechtěl zranit, pouze upozornit, kde se octl. Když se psí zuby dotkly provinilé hýždě, pan Košťál se ukrutně lekl. Prudce se otočil a spatřil před sebou kostnaté, nepřívětivě se tvářící zvíře. Táhle zavyl, vyskočil a dal se na útěk. Doma pak za použití zrcadla prozkoumal postiženou část těla. Promodralý šrám dosvědčil, že se nejednalo o zlý sen, ale tvrdou realitu. Jak už bylo řečeno, pan Košťál byl člověk sečtělý. Hlavou mu rázem prolétla myšlenka na vzteklinu. Dokonce se mu před vnitřním zrakem promítl obrázek ze stařičké knížky, na němž vousatí mužíci, pokousaní vzteklým vlkem, prosí o pomoc samého pana Pasteura. Už neváhal ani vteřinu. Sedl k telefonu a oznámil místní policii útok na svoji osobu, provedený neznámým čtyřnohým pachatelem. Čímž se nám příběh dostává do další roviny.

Policisté byli mužové zkušení. Z jiných případů znali, že psa je nutno polapit a odevzdat na odborné vyšetření, nemá-li poškozený skončit na infekčním oddělení nemocnice. Mnohdy psa sami chytili a odvezli do veterinární ambulance. Nyní váhali. Popisovaný útočník měl být velikosti zvící telete, s krví podlitýma očima a několikapalcovými tesáky. Na takovou příšeru se jim s holýma rukama nechtělo. Sedli a zavolali do zoologické zahrady. Nehledali odborníka na krocení divé zvěře, ale věděli, že v zoo je narkotizační puška.

Sešli jsme se s policisty a panem Košťálem u brány parčíku. Přítomnost mužů zákona měla legalizovat akci, pan Košťál identifikovat pachatele a já ho zneškodnit. Podařilo se splnit jen část předsevzetí. Ke křoví jsme měli ještě pořádný kus cesty, když z něj vyrazil velký německý ovčák "To je on!" zvolala velikým hlasem jeho oběť. Pes přeběhl trávník, přeskočil potůček a zmizel. Pan Košťál hlasitě zaúpěl. Pravidla byla jasně stanovená - pokud pes uteče, on skončí ve špitále.
Rychle jsem se vrátil k autu. Věděl jsem, že jedna z ulic obtáčí parčík v místech, kde jsme psa viděli naposledy a byla reálná šance ho tam zastihnout. Zabočil jsem za roh a na kraji vozovky stál statný, vlkošedý pes a rozhlížel se. Jak je obvyklé, mne v autě si nevšímal. Opatrně jsem stočil okénko, odjistil pušku a vystřelil. Hliníkový váleček se zaleskl na pozadí psího stehna. Ten nadskočil a rozeběhl se po cestě, vedoucí mezi rodinné domky. Pomalu jsem jel za ním. Navzdory dobrodružným filmům žádné narkotikum nepůsobí okamžitě a mně šlo o to psa nevyplašit a nezahnat pří1iš daleko. Několikrát jsem ho ztratil a opět našel, až rozuzlení nastalo na prázdné parcele. Od okamžiku zásahu uplynulo deset minut a pes se sotva držel na nohou. Brzy mu přestaly sloužit úplně a pes se svalil do nízké trávy. Ještě chvíli jsem počkal a pak se ho pokusil naložit do kufru auta. Bezvládný pes byl hrozně těžký. Musel jsem požádat o pomoc kolemjdoucího mladíka, který chvíli váhal, zda má utéci hned nebo až po prvním projevu nepřátelství. Psa jsem odvezl na Okresní veterinární správu a umístil do klece, postavené právě za účelem pozorování neznámých zvířat, která poranila člověka. Ze psa se vyklubalo nedůvěřivé, ale poměrně přátelské a nepříliš staré zvíře. Vyšetření ukázala bezpředmětnost podezření na onemocnění vzteklinou. Pan Košťál neskončil na infekci, ovšem zda ještě běhá, nevím. I pes našel své místo. Vzala ho mezi sebe nová smečka a on teď hlídá své teritorium -zahradu zemědělské usedlosti poblíž našeho města.

Připravila: Klementová Hana