díl 33.

Zázrak
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

Do ordinace přiběhl udýchaný pán s černým psíkem v náručí. "Doktore, udělejte s ním něco! Ted'před chvílí ho porazilo auto." S těmito slovy položil zvířátko na stůl. Pes byl zjevně v šoku, proto také zůstal klidně ležet a odhalil pohled na svoji přední packu. Uprostřed předloktí byla přerušená tak, jako když kuchařka krájí mrkev a nedokrojí. Zní to trošku drsně, ale lepší přirovnání mne opravdu nenapadá. Plocha zranění byla přitom čistá, téměř nekrvácela a uprostřed svítil bílý pahýl přelomené kosti. Spodní část končetiny držela u těla asi čtvrtina obvodu měkké tkáně.

Pejsek, který jen tiše zíral, dostal šetrnou injekci narkotika a pán, kterému teprve nyní začal docházet rozsah zranění, dostal volno na nejbližší hodinu. Pro labradora, neboť tohoto plemene byl pes, následovala štědrá infúze různých životu prospěšných roztoků pro zamezení rozvoje šoku. Potom jsme přikročili k nápravě zranění. Vlastně jediný důvod, proč zbytek končetiny rovnou neodstranit, byl fakt, že nijak nestydla. Packa zůstávala stále teplá, přibližně jako celé tělo. A tak jsme nejprve vrtali kost a protahovali jí různé dráty. Oba konce předloktí jsme co nejtěsněji přitáhli k sobě a zafixovali. Potom jsme vyhledali navzájem si odpovídající pahýly šlach a sešili je. Po nich jsme spojili podkoží a kolem dokola kůži. Nakonec následovala lehká drátěná dlaha.
Nebylo možné položit klasickou sádrovou fixaci, neboť by pod ní došlo v oblasti rány k hnilobnému procesu. Celý zákrok se odbýval v duchu - jde to docela hezky, ale to jen proto, že je to celé zbytečné. Ta packa přece nemůže přirůst! - Nakonec však, po průběžných menších opravách, packa skutečně přirostla. A dokonce tak, že pes nekulhal a vlastně ani nebylo vidět, o jaké poranění šlo.

Cílem tohoto povídání není líčení provedení zákroku, neboť jsem si dobře vědom, že šlo o šťastnou shodu náhod. K přerušení končetiny zřejmě došlo přeseknutím ostrou hranou vozidla nebo prudkým řezem nějakým plechem karoserie. I když musely být přerušeny četné, byť důležité cévy, nijak nekrvácely. Jednak asi došlo ke stisknutí obou konců cév, jednak se při podobných velkých zraněních uvolňují chemické látky, způsobující stažení cév. Hlavní cévní kmen, tj. ží1a a tepna, však zůstal nepoškozený, včetně nervu, zajišťujícího pohyblivost později srostlé končetiny. Plocha rány byla velice čistá a přehledná, takže se daly vyhledat části měkkých tkání, patřící k sobě. Díky prudkosti nárazu byly linie poškození rovné a ostré. Protože k nehodě došlo před krátkou chvílí, nestačil povrch rány oschnout ani se smrštit. Šok z bolesti ohrožuje život pacienta, v této výjimečné situaci však sehrál pozitivní roli. Pes klidně ležel a tak nedošlo k poškození rány pokusy o vlastní pohyb. A také vozidlo poranilo pouze a jedině končetinu a vyhnulo se všem důležitým orgánům včetně páteře. Díky všem těmto v podstatě náhodným, leč šťastným okolnostem mohlo dojít k záchraně na pohled beznadějně ztracené končetiny, z čehož vyplývají dvě poučení. Jednak člověk nemá věci vzdávat příliš brzy, jednak příroda dokáže úplné zázraky, nejsou-li lidské zásahy do její kompetence moc všetečné.

Psík labrador bydlel nedaleko ordinace, a tak jsem ho často potkával. Jeho pán se vždy tvářil velice potěšeně a psovi říkal: "Bobíku, pozdrav pana doktora!" Labrador na mne posupně zíral zarputilým okem a pozdravení zjevně spočívalo v tom, že mne nekousl, ač by to s chutí udělal. V tomto směru byl natolik velkorysý, že se vždy raději otočil, aby pokušení nebylo příliš silné. Musím ještě dodat, že šIo o zvíře pevných zásad, neboť jeho postoj ke mně se za léta naší známosti nezměnil ani o píď.

Připravila: Klementová Hana