O
vzteklině
(z knihy
Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)
Zvíře,
které poraní člověka, musí být dvakrát v rozmezí pěti dnů
vyšetřeno veterinárním lékařem, zda nevykazuje klinické příznaky
vztekliny Je to zcela pochopitelné, neboť vzteklina je nemoc
velice nebezpečná a její propuknutí u člověka téměř bez výjimky
končí špatně. Zároveň není dost dobře možné každého
poraněného člověka vakcinovat. Očkování je spojeno s dosti
dlouhou hospitalizací a série dávek speciální vakcíny také něco
stojí. Proto je tento způsob používán u lidí napadených neznámým
zvířetem a v ostatních případech je nejprve vyšetřován
provinilý tvor. Předpis
zcela logicky nemůže rozlišovat, zda zranění bylo způsobeno
zuby či drápy a zda dotyčné zvíře vůbec mohlo se vzteklinou přijít
do styku. Vzteklina je totiž prakticky přenosná jen pokousáním
vzteklým zvířetem a jiný způsob infekce, např. vniknutí slin
nemocného zvířete do náhodného zranění se pohybuje spíše v
rovině teoretické. Pochopitelně v přírodě. Jinak si člověk,
manipulující holýma rukama se zvířetem, které mohlo na
vzteklinu umřít, o malér přímo koleduje.
Zkrátka, zvíře, které poranilo člověka, je nutné v předepsaných
intervalech vyšetřit, učinit o tom zápis a předat jej příslušnému
zdravotnickému zařízení. Vedle zodpovědných chovatelů s řádně
vakcinovanými zvířaty existují i majitelé lajdáčtí, kteří
psa nemají očkovaného vůbec nebo se dokonce vzpěčují k vyšetření
dostavit. Musí být pak předvedeni rukou zákona, což je zcela na
místě, představíme-li si úzkost poraněného nevinného člověka,
čekajícího, zda nebude muset nastoupit na několik týdnů do
nemocnice. To jsou případy velice nepříjemné, spojené se lhaním
a výmluvami. Naštěstí nepřevažují. Občas se bohudík stane i
případ úsměvný, zvláště, když při něm poraněnému žádné
nebezpečí nehrozí.
Jednou přinesli do
veterinární ordinace zlatého křečka. Probuzený křeček je
tvor nevrlý a neváhá kousnout do ruky, která ho vyrušila. Ač
ten náš prožil celý svůj dosavadní život v láhvi od okurek a
se vzteklinou do styku zaručeně přijít nemohl, byl vyšetřen,
shledán zdravým a objednán na druhou prohlídku. Ve stanovený
termín zvoní telefon. ,Víte, on nám toho křečka sežral
kocour. Máme ho přinést místo něj?"
Jindy přivlečou do čekárny dva statní pánové pět plných zmítajících
se pytlů. Ukáže se, že nejde o úplatek, ale o třicet jedna živých
králíků. Jeden z nich kousl malého chlapečka. Ten ještě
nedovede moc mluvit a není schopen označit pachatele. Tatínek se
strýčkem jsou mužové činu a raději přinesou všechny.
Jiného, většího a hlavně bystrého kluka kousl pes typu ořech
a utekl. Chlapec psa druhý den potkal znovu. Věda, oč běží, různými
lichotkami a kousky vuřta se snažil psa přesvědčit, aby ho následoval.
Podařilo se to tak dokonale, že přemluvil ještě dalšího voříška
a oba nalákal k nim domů. Tam je oba zavřeli do koupelny a
zavolali na veterinární správu, ať si je přijedeme vyzvednout.
V
okresech, v nichž se vyskytovala vzteklina, se vyšetřují na tuto
nemoc všechny ulovené lišky, ostatní divoká zvířata se změněným
chováním a všechna nalezená uhynulá zvířata. Někdy je lovci
liščího kožichu líto a snaží se nařízení obejít. Tak i
pan Navrátil. Statného lišáka stáhl, kůži odnesl příteli kožešníkovi
a tělo zakopal. Jenže jak praví moudrý pan kolega: "Dříve
nebo později, ale uzrajou všichni." Pan Navrátil po několika
bezesných nocích nevydržel, mrtvolu exhumoval a s mnoha omluvami
odevzdal k laboratornímu vyšetření. Co čert nechtěl, bylo
pozitivní. Pan Navrátil putoval do špitálu, kam ho následoval
nic netušící kožešník, který navíc přestal být jeho přítelem.
Náruživý nimrod pan
Praveček našel v lese mrtvou srnu. Náhodou a božím dopuštěním
se tak stalo na hranici dvou revírů, lépe řečeno, malý kousek
za hranicí revíru páně Pravečkova, ale přece jen už na cizím.
Jak tak stál nad nebožkou a meditoval, cože ji připravilo o život,
byl přistižen dvěma konkurenčními myslivci a obviněn z pytláctví.
Marně se dovolával spravedlnosti a ohledů. Byl i se srnou odvlečen
na tehdejší stanici VB a tam vystaven ústrkům. Strana žalující
srnu různě obracela a natahovala, aby našla stopy po střele,
strana žalovaná naopak ruče ukazovala, že domnělý vstřel
existuje jen ve fantazii žalobců. Když vřava a devastace služebny
dosáhly vrcholu, zasáhli příslušníci, oválenou srnu zabavili
a poslali pro mysliveckého hospodáře. Ten se zastavil mezi dveřmi
a prohlásil: "Co kdyby . . . jako . . . vzteklina."
teprve teď všem
aktérům došlo, cože to tam prováděli. Ale bylo pozdě. Srna
nejprve skončila ve Státním veterinárním ústavu, ostatní po ní
v nemocnici. Služebny se zmocnila dezinfekční četa. Vyvázl jen
rozšafný hospodář.
Připravila:
Klementová
Hana