díl 26.

O vzteklině
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

Zvíře, které poraní člověka, musí být dvakrát v rozmezí pěti dnů vyšetřeno veterinárním lékařem, zda nevykazuje klinické příznaky vztekliny Je to zcela pochopitelné, neboť vzteklina je nemoc velice nebezpečná a její propuknutí u člověka téměř bez výjimky končí špatně. Zároveň není dost dobře možné každého poraněného člověka vakcinovat. Očkování je spojeno s dosti dlouhou hospitalizací a série dávek speciální vakcíny také něco stojí. Proto je tento způsob používán u lidí napadených neznámým zvířetem a v ostatních případech je nejprve vyšetřován provinilý tvor. Předpis zcela logicky nemůže rozlišovat, zda zranění bylo způsobeno zuby či drápy a zda dotyčné zvíře vůbec mohlo se vzteklinou přijít do styku. Vzteklina je totiž prakticky přenosná jen pokousáním vzteklým zvířetem a jiný způsob infekce, např. vniknutí slin nemocného zvířete do náhodného zranění se pohybuje spíše v rovině teoretické. Pochopitelně v přírodě. Jinak si člověk, manipulující holýma rukama se zvířetem, které mohlo na vzteklinu umřít, o malér přímo koleduje.
Zkrátka, zvíře, které poranilo člověka, je nutné v předepsaných intervalech vyšetřit, učinit o tom zápis a předat jej příslušnému zdravotnickému zařízení. Vedle zodpovědných chovatelů s řádně vakcinovanými zvířaty existují i majitelé lajdáčtí, kteří psa nemají očkovaného vůbec nebo se dokonce vzpěčují k vyšetření dostavit. Musí být pak předvedeni rukou zákona, což je zcela na místě, představíme-li si úzkost poraněného nevinného člověka, čekajícího, zda nebude muset nastoupit na několik týdnů do nemocnice. To jsou případy velice nepříjemné, spojené se lhaním a výmluvami. Naštěstí nepřevažují. Občas se bohudík stane i případ úsměvný, zvláště, když při něm poraněnému žádné nebezpečí nehrozí.

Jednou přinesli do veterinární ordinace zlatého křečka. Probuzený křeček je tvor nevrlý a neváhá kousnout do ruky, která ho vyrušila. Ač ten náš prožil celý svůj dosavadní život v láhvi od okurek a se vzteklinou do styku zaručeně přijít nemohl, byl vyšetřen, shledán zdravým a objednán na druhou prohlídku. Ve stanovený termín zvoní telefon. ,Víte, on nám toho křečka sežral kocour. Máme ho přinést místo něj?"
Jindy přivlečou do čekárny dva statní pánové pět plných zmítajících se pytlů. Ukáže se, že nejde o úplatek, ale o třicet jedna živých králíků. Jeden z nich kousl malého chlapečka. Ten ještě nedovede moc mluvit a není schopen označit pachatele. Tatínek se strýčkem jsou mužové činu a raději přinesou všechny.
Jiného, většího a hlavně bystrého kluka kousl pes typu ořech a utekl. Chlapec psa druhý den potkal znovu. Věda, oč běží, různými lichotkami a kousky vuřta se snažil psa přesvědčit, aby ho následoval. Podařilo se to tak dokonale, že přemluvil ještě dalšího voříška a oba nalákal k nim domů. Tam je oba zavřeli do koupelny a zavolali na veterinární správu, ať si je přijedeme vyzvednout.

V okresech, v nichž se vyskytovala vzteklina, se vyšetřují na tuto nemoc všechny ulovené lišky, ostatní divoká zvířata se změněným chováním a všechna nalezená uhynulá zvířata. Někdy je lovci liščího kožichu líto a snaží se nařízení obejít. Tak i pan Navrátil. Statného lišáka stáhl, kůži odnesl příteli kožešníkovi a tělo zakopal. Jenže jak praví moudrý pan kolega: "Dříve nebo později, ale uzrajou všichni." Pan Navrátil po několika bezesných nocích nevydržel, mrtvolu exhumoval a s mnoha omluvami odevzdal k laboratornímu vyšetření. Co čert nechtěl, bylo pozitivní. Pan Navrátil putoval do špitálu, kam ho následoval nic netušící kožešník, který navíc přestal být jeho přítelem. Náruživý nimrod pan Praveček našel v lese mrtvou srnu. Náhodou a božím dopuštěním se tak stalo na hranici dvou revírů, lépe řečeno, malý kousek za hranicí revíru páně Pravečkova, ale přece jen už na cizím. Jak tak stál nad nebožkou a meditoval, cože ji připravilo o život, byl přistižen dvěma konkurenčními myslivci a obviněn z pytláctví. Marně se dovolával spravedlnosti a ohledů. Byl i se srnou odvlečen na tehdejší stanici VB a tam vystaven ústrkům. Strana žalující srnu různě obracela a natahovala, aby našla stopy po střele, strana žalovaná naopak ruče ukazovala, že domnělý vstřel existuje jen ve fantazii žalobců. Když vřava a devastace služebny dosáhly vrcholu, zasáhli příslušníci, oválenou srnu zabavili a poslali pro mysliveckého hospodáře. Ten se zastavil mezi dveřmi a prohlásil: "Co kdyby . . . jako . . . vzteklina." teprve teď všem aktérům došlo, cože to tam prováděli. Ale bylo pozdě. Srna nejprve skončila ve Státním veterinárním ústavu, ostatní po ní v nemocnici. Služebny se zmocnila dezinfekční četa. Vyvázl jen rozšafný hospodář.

 

Připravila: Klementová Hana