díl 24.

Přehřátí 
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

Lidé dokáží jen obtížně posoudit situaci psa v létě při vzestupu okolní teploty. Člověk může odložit své svršky, namočit se do chladné vody, dopřát si studené nápoje. Nezávisle na jeho vědomí reaguje organizmus pocením. Odpařování tekutiny je vůbec nejúčinnějším způsobem ochlazování. Pes svůj kožich svléknout nemůže. Ač je letní srst řidší než zimní, jistou izolaci poskytuje stejně. Zpočátku před teplotou prostředí chrání. Když se však tělo prohřeje, brání odchodu tepla z organizmu ven. U psa se tak děje výhradně méně účinným sáláním, protože pes nemá v kůži potní žlázy a potit se nemůže. Koupel a pití má pes pouze v případě, že mu je majitel dopřeje a tak mu zbývá jen hyperventilace - výdej tepla zrychleným dýcháním a odpařováním z otevřené tlamy a vyplazeného jazyka. Ač pes jako savec je vybaven termoregulací, není všemocná. Pokud přívod tepla neustane nebo se zvíře neochladí, organizmus se zhroutí a pes může snadno uhynout.
K přehřátí nemusí dojít pouze při absolutní výši okolní teploty. Pes se prohřeje i při intenzivní svalové námaze v teplotě celkem příznivé právě pro nedostatečnou možnost zbavit se vyrobeného tepla. Jak už bylo řečeno, člověk to těžko posuzuje mimo uvedené důvody i proto, že se jeho trup obvykle pohybuje v jiné rovině než trup psa. Při zemi mezi vegetací je teplota obvykle o několik stupňů vyšší a jeho množství v závislosti na vzdálenosti od země rychle klesá. Pes je tedy vůči člověku v nevýhodě i pouhou tělesnou výškou.

Zdravotní riziko přehřátí u psa skutečně akutně existuje a zodpovědný majitel si ho musí včas uvědomit i v situaci, která se podle lidského měřítka nijak hrozivá nezdá. Platí to především při ponechání psa v omezeném uzavřeném prostoru, ať už jde o místnost, kotec, box na výstavě či dokonce o automobil. Pes musí především mít k dispozici dostatek tekutiny, což platí i o cestách. Na výletech za teplého počasí s sebou vozíme či nosíme láhev vody a misku a přesun čas od času zastavíme a poskytneme psovi možnost se napít, eventuálně mu trochu vody nalijeme na hlavu a hřbet. Ponecháme-li psa, byt s dostatkem vody, bez dozoru, musíme posoudit, zda vodu nemůže vylít. Nádoby proto volíme dostatečně stabilní se širokým dnem.
V naší zemi tečou potoky a potůčky téměř všude a za zvlášť horkých dnů neváháme udělat zastávku, spojenou s ochlazením psa i za cenu, že mokré zvíře není ideálním spolucestujícím (i tak je lepším než pes v hypertermickém kómatu). Nesplnitelným požadavkem by nemělo být poskytnutí stínu, ať už v kotci instalací vhodné stříšky nebo postavení dopravního prostředku na stinné místo. V případě automobilu však může jít o věc ošidnou, neboť s přibývajícím časem se stín posune a vozidlo stojí na plném slunci. Vůbec, v automobilu by pes měl zůstat jen v nejnutnějším případě a na nejkratší možnou dobu. 
Pes se chladí i kontaktem se studenou podložkou. Proto za horkých dnů vyhledávají zvířata různá zákoutí s kamennou podlahou nebo dlaždicemi a pobývají i v průvanu, kterému se jinak důsledně vyhýbají. Nemůžeme-li na cestě psovi poskytnout ochlazení vodou, snažíme se alespoň nalézt stinné, vlhké místo, např. na okraji lesa a dopřejeme tam psovi dostatečný odpočinek. Měřítkem pohody je rychlost psího dechu a ochota podstoupit další transport.

 

Připravila: Klementová Hana