díl 23.

Pes se nám zbláznil 
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

Jako ke každému z pánů kolegů, kteří se zabývají malou praxí, se i ke mně občas hlásí zcela neznámí lidé. Žádají, abych si vzpomněl na jejich psa nebo kočku a na zákrok, který zvířátko před několika lety absolvovalo. Obvykle se poctivě snažím a někdy se mi to i podaří. Také tentokrát mne oslovil pán středního věku: "Doktore, tak toho psa mám pořád. A nikdy to už neudělal." "Jakého psa? A co měl udělat?" vyděsil jsem se. Muž se podivil mé nechápavosti. "Ale toho kokršpaněla, co se před dvěma lety zbláznil."Už mi svitlo. Tehdy šlo skutečně o neobvyklý případ.

Jednoho odpoledne zazvonil v zoologické zahradě telefon a v něm se ozval naléhavý mužský hlas. "Pane doktore, nám se zbláznil pes. Chce nás všechny pokousat, tak jsme ho zavřeli do ložnice. Přijeďte s ním něco udělat."Inkriminované obydlí nebylo daleko a za pár minut jsme stáli před domem. Přemluvil jsem totiž Pepíka, inspektora ze zoo, aby mi s podběrákem pomohl. Podběrák je kovový kruh na tyči, opatřený pytlem ze síťoviny. V zoologické zahradě se do něj běžně chytají menší zvířata a osvědčil se i při odchytech psů a koček. Sám jsem si vzal foukačku, i když jsem nepředpokládal, že ji budu potřebovat. Otevřeme dveře, psík vyběhne a Pepík ho chytí, čímž bude problém vyřešen. Leč skutečnost se ukázala jiná. V ložnici bylo ticho. Pootevřel jsem dveře na úzkou škvíru a uviděl nevrle, leč ostražitě vyhlížejícího kokršpaněla. Psík na mne několik vteřin zíral. Pak se vrhl ke dveřím a snažil se protlačit mezerou ven. Když to nešlo, zahryzl se alespoň do kraje dveří. Poté vyplivl třísky a se vzteklým mručením zmizel někde v místnosti. Stav dveří dokazoval, že se ani zdaleka nejednalo o první pokus.
Chování psa se mi nelíbilo ani trochu. Zjevně byl schopen a ochoten pokousat kohokoli. Pokud ho vypustíme, a Pepík ho nechytí na první pokus, bude nám zle-nedobře, jak říkával jeden sportovní reportér. Bylo třeba psíka zpacifikovat na jeho půdě. Naplnil jsem střelu do foukačky narkotikem a tentokrát dveře pootevřel Pepík. Když se pes vrhl k otvoru, foukl jsem mu šipku seshora do širokého hřbetu. Kokršpaněl vykvikl a zmizel. Zase takový blázen nebyl, aby necítil píchnutí, což nebyl zanedbatelný poznatek. Zvířeti postiženému vzteklinou by asi injekce nevadila. Bylo třeba totiž také zjistit, proč se pes právě chová tímto způsobem. Tady se nepodařilo vypátrat vůbec nic. Šestiletý pes byl řádně a pravidelně očkován proti vzteklině. Dům, kde bydlel, ležel uprostřed stotisícového města. Majitelé psa nevlastnili ani chatu, ani chalupu a do lesa nechodili. Pes nic nesežral nebo alespoň oni o tom nevědí. Odnikud nespadl ani ho nepřejelo auto. Žádné viditelné zranění neměl nejméně rok. Toho dne nebylo ani horko ani zima. Zkrátka, nestalo se vůbec nic mimořádného až na to, že když pán přišel jako první domů a vítal se s psíkem, ten ho kousl do ruky. Protože se tvářil, že zlý skutek bez váhání zopakuje, muž ho zavřel do tou dobou postradatelné ložnice a varoval postupně přicházející členy domácnosti. Mezitím se pokusil se psem komunikovat, leč neúspěšně. Nehodné zvíře odmítalo mírové návrhy, cenilo chrup a ohryzávalo alespoň futra.
Od úspěšného zásahu už uplynulo deset minut. Pes by měl spát. Přesto se nám s Pepíkem otevřít dveře příliš nechtělo. Šipka do foukačky je průhledná a její vyprázdnění je vidět. V našem případě však kokršpaněl utekl dříve, než jsme se o tom mohli přesvědčit. Třeba střelu ztratil a teď lstivě a potichu číhá za rohem. Až otevřeme, vyběhne si to s námi vyřídit. Ale něco jsme udělat museli. Tak jsem si alespoň vypůjčil smeták. Nebylo ho nakonec jako zbraně třeba. Kokršpaněl ležel pod postelí a jen odfukoval. Vedle něho prázdná šipka. Pro několik nejbližších hodin tedy nic nehrozilo. Protože jsem nedokázal odhadnout, co stav psa vyvolalo, netroufal jsem si ani předpovědět jeho chování po probuzení. Nebylo vyloučeno, že nevyskočí a nezačne kousat znovu. Celá rodina včetně kousnutého pána si přála kokršpaněla nechat. Tak jsem jim alespoň ukázal, jak se psovi zavazuje čumák a ponechal je svému osudu. Jak to dopadlo, už víte. Psík se prospal a bylo z něj opět vlídné a přívětivé zvíře.

Teprve dlouho po této události i setkání s majitelem jsem v literatuře objevil popis onemocnění nazývaného syndrom zuřivosti nebo nevysvětlitelné kousavosti kokršpanělů. Prý je častější u jednobarevných zvířat a určitých linií. Může se u jednoho psa projevit i několikrát za rok. Takže z tohoto pohledu skončila naše příhoda mimořádně šťastně.

Připravila: Klementová Hana