díl 21. 

Vlci a drahé kameny
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

Kanadský přírodovědec Farley Mowat začal svoji dráhu profesionálního biologa pozorováním arktických vlků. Akci vyvolala četná hlášení o řádění vlků mezi soby karibú, vedoucí k pronikavému snížení jejich stavů. Lovci kožešin líčili vlky jako krvelačné bestie, hubící soby po stovkách, před nimiž si není žádný živý tvor včetně člověka jistý životem. Farley Mowat strávil mezi vlky rok a dospěl k závěrům poněkud jiným, což později popsal ve znamenité knížce "Nedělejte poplach".
Když s pozorováním začínal, vláčel s sebou pod dojmem krvežíznivých historek náruč pušek jako ochranu před napadením lítými šelmami. Časem zjistit, že s vlky se dá vyjít i po dobrém, a když se vlčí rodina přesvědčila o jeho mírumilovných úmyslech, dovolila mu bez odporu pohlédnout i do nejintimnějších okamžiků svého života. Velice roztomile líčí pan Mowat jedno z prvních setkání s vůdčím samcem vlčí rodiny při problému, jak zabezpečit tábor před návštěvami vlků. 

"Teritorium, které náleželo mé vlčí rodině, měřilo víc než sto čtverečních mil. Na jedné straně bylo ohraničeno řekou, ale jinak bylo geograficky neomezené. A přece mělo to území hranice jasně označené vlčím způsobem. Každý, kdo pozoroval psa, jak pobíhá po okolí a nechává své osobní značky na kdejakém vhodném místě, uhodl, jak označovali vlci své teritorium. Přibližně jednou týdně obíhal klan své území a obnovoval své hraniční kameny. Bylo to jakési vlčí vymezování hranic. Tato pečlivá pozornost k vlastnickým právům byla asi nutná, protože v okolí žily další dvě vlčí rodiny a jejich pozemek hraničil s naším. Nikdy jsem však nezažil nějaké hádky či neshody mezi majiteli dvou sousedících usedlostí. Myslím si tedy, že to byl spíše nějaký obřad. Jakmile jsem zjistil, že vlci mají vyvinutý smysl pro vlastnická práva, rozhodl jsem se, že je konečně přinutím uznat mou existenci. Jednoho večera, když odešli na svůj obvyklý noční lov, ohraničil jsem si svůj vlastní pozemek, zabírající asi tři akry se stanem uprostřed a zahrnující sto yardů vlčí cesty.
Ukázalo se, že ohraničit pozemek je těžší úkol, než jsem předpokládal. Abych si byl jist, že mé nároky nebudou přehlédnuty, zanechal jsem vlastnické značky na kamenech, trsech mechu a rostlinách každých patnáct stop na obvodu mého panství. Potřeboval jsem na to téměř celou noc a musel jsem se několikrát vrátit ke stanu a vlil do sebe velké dávky čaje; ale než se za úsvitu lovci navrátili z lovu, úkol jsem splnil a ulehl jsem, poněkud vyčerpán, abych pozoroval výsledky.
Nemusel jsem čekat dlouho. V 8. 14 hodin - podle mého vlčího deníku - se vůdce klanu objevil za hřebenem za mnou a ubíral se domů, zamyšlen jako obvykle. Ani ho nenapadlo podívat se na stan; když však došel k místu, kde hranice mého pozemku protínala jeho cestu, zastavil se tak prudce, jako by narazil na neviditelnou zeď. Byl ode mne vzdálen jen padesát yardů a dalekohledem jsem mohl velmi jasně vidět výraz jeho očí. Únava jako by z něho spadla. Zpozorněl. Opatrně natáhl čenich a čich ke keři, který jsem označil. Nevěděl, co si má myslet a co má dělat. Po minutě naprosté nerozhodnosti se vrátil o několik yardů a posadil se. A pak se konečně podíval přímo na stan a na mne. Byl to dlouhý, zadumaný a přemýšlivý pohled. Když jsem dosáhl cíle - přinutit konečně jednoho z vlků uznat mou existenci - začal jsem přemýšlet, zda jsem nevědomky nepřekročil jakýsi neznámý důležitý vlčí zákon a zda nebudu muset za svou opovážlivost platit. Zamrzelo mne, že nemám zbraň, neboť pohled se prodlužoval, byl zamyšlenější a upřenější. Zneklidněl jsem. Nemám rád upřené pohledy, zejména ne v tomto případě, kdy jsem se střetl s pánem, jehož žlutý pohled se stával tím hrozivější, čím více jsem se snažil přemoci ho svým pohledem. Už to dál nešlo. Abych skončil tuto trapnou scénu, hlasitě jsem si odkašlal a obrátil jsem se zády k vlkovi (na desetinu vteřiny), abych mu naznačil co nejrozhodněji, že jeho další pohledy jsou nezdvořilé, ba urážlivé. Zdálo se, že pochopil. Vstal, znovu si čichl k mé značce a bylo na něm vidět, že se rozhodl. Rychle a energicky odvrátil pozornost ode mne a vydal se na obchůzku kolem plochy, kterou jsem označil za své teritorium. Když došel k mé značce, pokaždé k ní jednou nebo dvakrát přičichl a pak pozorně umístil svou značku vně chomáče trávy nebo kamene. Když jsem ho pozoroval, poučil jsem se, kde jsem ve své nevědomosti chyboval. Dělal své značky tak úsporně, že dokázal dokončit celý okruh, aniž musel znovu nabíjet nebo, abych se vyjádřil přesněji, udělal to všechno na jediné tankování. Když skončil ten úkol - a netrvalo mu to déle než patnáct minut - pokračoval v cestě v místě, kde končilo mé panství a klusal k domovu - zanechav mi hojnou látku k přemýšlení.

Můj ostrůvek ve vlčím území zůstal nedotknutelný, jakmile jsem jej formálně obsadil a jakmile jeho existenci vlci ratifikovali. Žádný vlk už nevstoupil na mé území. Příležitostně, když šel kolem, zastavil se některý z nich, aby obnovil pomezní značky na své straně linie a já, abych nebyl pozadu v obřadu, jsem je následoval. Otázka mé osobní bezpečnosti byla vyřešena a mohl jsem se svobodně věnovat studiu zvířat."

Potud nic nového pod sluncem, vyjma upozornění na skvělou knížku, která kromě líčení arktické přírody může být učebnicí etologie, tj. nauky o chování zvířat.
Pachové značky stejnou technikou pokládá i každý pes a žádný chovatel se tomu nijak nediví, tedy do okamžiku, než se psovi uvedená technologie přestane dařit. Nebohý psík pak stojí, poulí oči, tváří se utrápeně a výsledkem není nic víc než několik kapek, ve kterých je možno občas zahlédnout stopy krve. Úsilí nešťastného zvířete se dá těžko přehlédnout a tak výsledkem je cesta do veterinární ordinace. Tam je pes obhlédnut a prohmatán. Dodá-li majitel i trochu moči, což je velice záslužné, pak lze pomocí této tekutiny diagnózu značně upřesnit. Společným úsilím pana doktora i chovatele se některé nemoci vyloučí, podezření na jiné zesílí a posléze je pes objednán na detailní vyšetření svého organizmu v určenou hodinu a nalačno. Při této návštěvě je pes uspán a zkoumán pomocí různých sond jakož i rentgenu. Výsledkem může být konečná diagnóza - močový kámen. Odhalení tohoto předmětu v psích útrobách není důvodem k žádné velké radosti u všech zúčastněných stran. Stupeň naléhavosti řešení závisí na místě, kde se kámen nalézá nebo kde uvízl. Je-li v močové rouře, pak je nezbytná operace okamžitá, leží-li ještě v močovém měchýři, dá se zákrok odložit, ale ne příliš. Ostrohranný kámen měchýř uvnitř zraňuje a kromě bolesti vyvolává ložiska budoucí infekce. Zablokovaný kámen v močové rouře je takřka výhradně záležitost psích pánů, jednak díky značné délce tohoto orgánu, jednak díky přítomnosti penisové kosti, která mechanicky brání průchodu větších předmětů. Močová roura feny je naopak krátká a široce roztažitelná. Operace uvízlého kamene je výkon delikátní a nimravý, vyžadující dobrou orientaci i přesnou práci. Znám několik veterinárních lékařů, kteří takový kámen vyndat dovedou, ale žádný z nich to nedělá rád. Kámen v močovém měchýři už není pouze výsadou psů, tedy samců. Nacházíme ho i u fen, i když pravděpodobně méně často; zřejmě menší kameny spontánně odejdou s močí, aniž si toho chovatel musel všimnout. S pomocí rentgenového snímku jde obvykle chirurg pro kámen do močového měchýře najisto. Živý organizmus je však nekonečně variabilní a tak ani tady není překvapení vyloučeno. Vzpomínám, jak jsem vyndával kámen menšímu psíkovi neurčitého plemene, či spíše směsi mnoha plemen. Kámen byl na svém místě, ale co už rentgen nezobrazil, byla výduť velikosti švestky, jejíž povrch tvořila tenoučká blanka z posledního zbytečku tkáně stěny měchýře. Ostrý kámen se uvnitř tak vrtěl, že prořezal poměrně silnou stěnu tohoto orgánu a chybělo málo k úplné perforaci zřejmě s fatálními následky. Tehdy pejsek dopadl dobře, ale případ zároveň ilustruje požadavek operaci příliš neodkládat.

Jednou do veterinární ordinace přišel pes s neurčitými zdravotními problémy. Podle sdělení majitelů mezi ně močení nepatřilo. Vyšetřili jsme psíka s kolegou a oba vypalpovali v polovině břišní dutiny jakýsi tvrdý a kulatý předmět velikosti husího vejce. Oba jsme útvar považovali za nádor, překážející rozměry a umístěním spíše mechanicky. Po otevření břišní dutiny se předmět ukázal být močovým měchýřem, zcela naplněným kameny a pravděpodobně jejich hmotností vytažený daleko dopředu. Kameny tvořily kompaktní útvar, podobný prostorové skládačce "puzzle"-tam kde měl jeden výstupek, se u druhého nacházela prohlubeň, do které výstupek přesně zapadal. Rozebrat a odstranit konglomerát dalo mnoho práce, neboť kameny byly doslova propleteny. Pochopitelně v tak naplněném měchýři nezbývalo místo pro moč a ta musela z ledvin pouze protékat. Majitelé psíka posléze připustili, že nejsou o jeho životních pochodech zcela informováni, neb pes pobývá na zahradě a měřítkem jeho prosperity je prázdná miska a ochota pány vítat. Nyní miska zůstala plná a pes zalezlý a tak se vypravili do ordinace. Ještě, že to udělali. Z tohoto případu mimo jiné vyplývá poučení, jak důležitá je přesná anamnéza pro stanovení konečné diagnózy.

Připravila: Klementová Hana