díl 1.

CHOVANÍ PSA V ORDINACI
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

     Do veterinární ordinace chodí psové různí. Psi sebevědomí, kteří se chovají nenuceně, rozhlédnou se, očmuchají dosažitelné předměty a neváhají u stolu zvednout nožičku. S takovými zvířaty nebývá problém navázat kontakt, podaří-li se je udržet na místě. Vyšetřování přihlížejí spíše zvědavě a vůbec dávají najevo, že jsou nad věcí. Na zvěrolékaře se dívají blahosklonně a kousnout se ho snaží jen výjimečně. Mám rád boxery Jsou to veselí a vlídní psi, s nimiž nebývá problém najít společnou řeč. Po několika slovech začnou vrtět celým psem a pak se už návštěva ordinace odbývá ve vzájemné shodě. Jednou vstoupil do místnosti starší boxer a tázavě se na mne zadíval. Když jsem k němu zahovořil, zdrženlivě zavrtěl ocasem. Považoval jsem tím seznámení za dokončené a sáhl směrem k jakési bouli, označené majitelem za útvar ke psovi nepatřící. Vtom po mně boxer čiperně chňapl. Stačil jsem uhnout a vyčítavě jsem se podíval na rozzářeného pána, který se vůbec nesnažil psovi v akci zabránit. "On to vždycky dělá, pravil ten dobrý muž se smíchem. Zřejmě celou záležitost považoval za test, jak dobře má pan doktor vyvinutý pud sebezáchovy.
Jiní psi se ordinace tak bojí, že musí být přivlečeni nebo přineseni. Blíží-li se hmotnost psa hmotnosti majitele, nemusí se to podařit, a jednodušší úkony, například očkování, se pak odbývají v čekárně nebo dokonce před ní. Stává se totiž až nečekaně často, že subtilní dívenka vlastní sedmdesátikilovou dogu, se kterou si neví rady. Stejně časté jsou opačné případy, kdy muž s postavou zápasníka těžké váhy přinese čivavu či trpasličího jezevčíka; ti nedělají zpravidla potíže. V paměti mně utkvěla žádost droboučké dívky, abych naočkoval psa, kterého tatínek drží před ordinací, neb se ho nedaří dostat dovnitř. Vyšel jsem před budovu, kde se statným ovčákem zápolil drobný pán. "Ještě ne, doktore, varoval a jal se energicky kroutit obojkem. Ovčák se ještě chvíli zmítal, než začal viditelně vadnout. "Ted'!" zavelel muž. "A rychle, už ho dlouho neudržím!

     Převážná většina psů je prostředím ordinace zaražená. Chovají se nejistě a vyčítavě poulí oko na svého pána, kam je to přivedl a zda je tam nechce nechat. Stav jejich sebevědomí může být ještě umocněn náhubkem, na který psi nebývají zvyklí a jehož nasazení berou jako degradaci osobnosti. Pokud ovšem nedojde k situaci, která se v ordinacích zhusta přihodí: pán či paní postaví psíka na vyšetřovací stůl, odepnou mu obojek, sejmou košík, poodstoupí o krok a zálibně si hotové dílo prohlédnou. Pak vyčkávavě upřou oči na pana doktora . . .
Náhubek na psím čumáku v ordinaci vítáme. Rozhodně usnadní první kontakt. Je-li chování psa vstřícné nebo vyžaduje-li to vyšetření, vždy ho můžeme nechat sundat, což je snazší varianta než případ, kdy pes nespolupracuje a majitel náhubek s sebou nemá. Nezbývá, než z obvazu vyrobit smyčku a s její pomocí tlamu zajistit. Problémem může být, když to chovatel neumí a veterináře chce pes kousnout. Postup je následující: oko z obvazu navlékneme psovi na čenich tak, že jednoduchý uzel je pod bradou. Dotáhneme, aby pes nemohl otevřít tlamu a za ušima zavážeme. Udržet tlamu zavřenou, k tomu není zapotřebí žádné velké síly. Horší je opačný případ, kdy je třeba udržet alespoň chvíli tlamu dokořán. Pokud to chovatel nesvede domluvou a rukama, dělá se to pomocí dvou smyček, zaklesnutých za špičáky spodní a horní čelisti. U velkých psů však tento úkon vyžaduje dobrý fyzický fond majitele.

Občas je potřeba vyšetřit zvíře i zespodu a psík si odmítá lehnout. Opět musí zakročit chovatel pomocí jednoduchého hmatu. Postaví se či poklesne k boku stojícího psa. Poté uchopí přes záda psa nohy, které má blíž k sobě. Tahem rukou a tlakem předloktí zvrhne psa zády na sebe. Výsledkem je pes ležící hřbetem k majiteli. Jeho jedna ruka drží spodní hrudní končetinu a loktem fixuje hlavu. Druhá ruka drží spodní pánevní končetinu a loket fixuje zadní polovinu břicha. Nejčastěji však postačí k drobným zákrokům, například píchnutí injekce, velkého psa zamanévrovat do rohu místnosti tak, aby nemohl couvat a mezi koleny mu přidržet krk. Ruce zůstávají volné pro eventuální fixaci hlavy. Malé psíky je vhodné vzít do náruče. Těsný kontakt s majitelem je uklidní a tlapky nemají ve vzduchu oporu.
Nejjednodušší je situace, kdy mezi chovatelem a psem panuje ovzduší vzájemné důvěry. Potom postačí kontakt doprovázený vlídnou domluvou a návštěva veterinární ordinace se ve většině případů odbude rychle a ke spokojenosti všech zúčastněných stran.

Připravila: Klementová Hana