díl 17.

Nebezpečí v lese
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

     Je teplý letní podvečer. Slunce měkce rámuje kontury zalesněných kopců. Ve vzduchu voní pryskyřice. Rozlehlou paseku dělí lesní cesta na dvě nestejně velké části. Houští maliní, ozdobené červenými plody, se střídá s fialovými květy vrbiny, žlutými skvrnami starčků a bílými trsy kopretin. Vedle cesty pod splývavými listy devětsilu leží nevelký had. Klikatá čára na hřbetě a především štěrbinovitá zřítelnice prozrazují zmiji. Had se ani nepohne, ostatně nemá proč. Teplo doznívajícího dne je příjemné a v žaludku tlačí tučný hraboš.
Zmije se za ním musela vypravit do podzemního bludiště nor, což je úkon, který nedělá ráda, ale tentokrát nebylo zbytí. Horké počasí uplynulých dnů urychlilo trávení poslední kořisti a na povrchu se nic vhodného od té doby neobjevilo. Bystré myšky s vykulenýma černýma očima přebíhaly příliš rychle na neohrabaného hada. Cesta pod zem ovšem nebyla bez rizika. V úzké štěrbině se zmije neotočí a objeví-li se jí v zádech drzá myš, může ji ohlodávat od ocasu zcela beztrestně. Pak zmiji nezbude nic jiného než potupný útěk a může být ještě ráda, dostane-li se nahoru živá. Tentokrát lov dopadl uspokojivě. První uštknutý hraboš sice stačil utéci neznámo kam, ale druhého zastihla v doupěti, které nemělo jiný východ. Pak už stačilo jenom počkat, až kořist znehybní.
Po mírně stoupající cestě kráčí lidská dvojice, okolo níž pobíhá zlatý kokršpaněl. Pozorně očichává trsy trávy a kameny. U devětsilové houštinky se nerozhodně zastaví. Cítí neznámého tvora, jehož nedokáže identifikovat. Také zmije se nehýbá. Chvění půdy ji dávno prozradilo přibližujícího se vetřelce, příliš velkého jako potencionální potrava, o níž v dané chvíli stejně nemá zájem. Docela dobře ale může jít o nepřítele. Takový jezevec slupne hada bez ohledu na jeho jed jako malinu. A tak se zmije přitiskne mezi suché spodní listy a leží, neboť je naděje, že ji neznámé zvíře přehlédne. Nepřehlédlo, ale neví si s ní rady. Prostrčí čenich mezi listy a hlasitě vtáhne vzduch. Znepokojený had nadzdvihne hlavu a zasyčí. Pes couvne, ale zvědavost mu nedá. Krátce štěkne a přiloží vlhký, černý čumák až k podivnému tvorovi. Zmije tím nabude dojem, že jí jde o život a vyrazí. Hadí výpad není tak rychlý, aby divoké zvíře nedokázalo uhnout. Nebo alespoň jako jezevec sklonit hlavu a nastavit štětinatý zátylek s tlustou kůží. Pes však zůstane překvapeně stát a jeden hadí zub se mu zasekne přímo do čenichu. Hned potom se zmije otočí a prchá, pokud jí plný žaludek a moment překvapení dovolí. Pes vykvikne, poodskočí a začne si čenich, na kterém vyrazila krůpěj krve, otírat o trávu. Jeho počínání neuniklo lidské pozornosti. Dvě starší paní přerušily zajímavý rozhovor a prohlížejí psa; nic ale vidět není. Krvácení z drobné ranky ustalo a had je pryč. "Asi se o něco píchl," usoudí jedna z žen.

     Po čtvrthodině si všimnou, že psovi nějak natéká čenich a také jeho nadšené pobíhání ztratilo obvyklou jiskru. Psík se sotva vleče a co chvíli se dýchavičně zastaví a odpočívá. "Už má té procházky dost," míní paní v pestré halence. "Raději se vrátíme."Zpáteční cesta je nekonečná. Kokršpaněl už nemůže ani jít a posledních několik set metrů ho nesou v náručí. Čenich otekl tak, že z očí zůstaly dvě škvírky. Nakonec se přece jen všichni dostanou na chatu, jenže v osadě není telefon, sousední domky jsou prázdné a poslední autobus do městečka už také odjel.
Naštěstí ženy nepodlehnou panice. Majitelka psa uloží do stinného kouta kuchyně a na čenich mu dá studený obklad. Když se prohřeje, vymění ho. Druhá zatím uvaří kávu, vydatně ji osladí a po vychladnutí nalije psovi několik lžiček do tlamy. Kokršpaněl namáhavě polyká a pokládá hlavu na podlahu.

Následující den otok viditelně splaskl a pes už není tak netečný. Zvedá hlavu a občas zavrtí ocáskem. V poledne se sám zvedne a nejistým krokem se vypraví k misce s vodou. Večer už loudí o jídlo. Také obě paní již vědí, že kokršpanělovo zakviknutí předešlé odpoledne nesignalizovalo nevinné píchnutí, ale zřejmě něco horšího. Tak nějak může dojít ke kontaktu psa s naším jediným jedovatým hadem. Pes buď zmiji vypátrá a chce ji prozkoumat, nebo se náhodně dostane do její blízkosti. Had se cítí ohrožen a brání se. Na jeho obhajobu nutno podotknout, že zmije skutečně uštkne až v nouzi nejvyšší a vůbec ji nenapadne někoho pronásledovat, jak se také traduje. Naopak se snaží co nejrychleji zmizet. Obvykle utíká ještě dříve, než cizí tvor dorazí až k ní. Někdy to nestihne – buď je druhé zvíře příliš rychlé, nebo je zmije čerstvě nažraná či mírně podchlazená.
     Pes z našeho příběhu měl štěstí. U kokršpaněla by pravděpodobně obsah plných jedových žláz vyvolal smrtelnou otravu, zmije je však plné neměla. Použila část jedu na hraboše a trvá několik dnů, než se zásoba jedu obnoví. Jedové zuby jsou párový orgán, každý se svou vlastní žlázou. Had zasáhl psa jen jedním zubem, takže vstřikl jen polovinu momentální zásoby jedu. Obě ženy zachovaly rozvahu, což je velice důležité. Panika majitele se velmi snadno přenese i na psa, zvláště není-li zdravotně v po- řádku. Když jim okolnosti zabránily vyhledat kvalifikovanou pomoc, ponechaly psa v klidu. Studené obklady bránily rozvoji otoku, který mohl eventuálně ohrozit průchodnost dýchacích cest a černá káva příznivě působila na oběhový systém. Pochopitelně, stane-li se podobná nehoda v dosahu veterinárního pracoviště, pak je co nejrychlejší vyhledání odborné pomoci samozřejmostí. 1 kdyby zvěrolékař neměl v zásobě specifické sérum, může jinými léky rozhodujícím způsobem ovlivnit naději psa na přežití, zvláště pokud jde o menší plemeno. Pes o hmotnosti kolem 10 kg je uštknutím zmije obecně bezprostředně ohrožen. U velkých plemen je riziko podstatně menší. Naše zmije prostě nedisponuje tak velkým množstvím jedu. Zanedbatelné ovšem není nebezpečí alergické reakce, kterou jed jako biologická látka může vyvolat bez ohledu na velikost psa. Kromě včasné návštěvy veterinární ordinace může chovatel pozitivně ovlivnit psovu šanci vhodnou první pomocí. Má-li jistotu, že pachatelem byla zmije, lze ranku vysát nebo zvětšit naříznutím tak, aby vytékající krev jed vyplavila. Je-li postižena končetina, je možné přiložit nad kousnutí škrtidlo, které však musí být každou hodinu na několik minut uvolněno - jinak hrozí odumření zaškrcené části těla.
Kromě hadího jedu může psa ohrozit i jed některého našeho hmyzu - včel, vos, sršňů a muchniček. Při masovém pobodání absolutním množstvím jedu, při jednotlivém píchnutí alergickou reakcí. Otok obzvláště hrozí psům, kteří chytají vosy do tlamy. Vymluvit si to nenechal ani můj vlastní boxer. Po prvních zkušenostech, kdy vosu chytil a držel, míval tváře nateklé do několikanásobné tloušťky. S vosami si začíná neustále, ale novou technikou - po vose chňapne a okamžitě ji vyplivne. Pak na ní chvíli civí a hýbe-li se ještě, udělá to znovu. Nehybná vosa ho nezajímá. Dokonce se vypracoval tak, že poslední rok už žádné žihadlo nedostal.

Zpracovala: Klementová Hana