ANÁLNÍ
ŽLÁZKY
(z knihy
Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)
Po obou stranách psího konečníku leží dva útvary - anální
žlázky. Naplněné a u velkého plemene dosahují velikosti švestky
či pingpongového míčku. Jsou pravděpodobně pozůstatkem z dob,
kdy předek našeho domácího psa značkoval své území s úmyslem
přivábit jedince opačného pohlaví. Sekret žláz, pro člověka
značně nevábný, je pro psa velice atraktivní a snad je příčinou,
proč se dva cizí psi očichávají nejprve odzadu. Obsah
žlázek se ven dostává v malém množství ulpělý na výkalech
nebo ve větším při náhlém hnutí psí mysli. V tomto druhém případě
se tak občas stává na veterinární ošetřovně. Ustrašený pes
silně stáhne konečník a řídká tekutina se rozstříkne okolo
k velké radosti všech přítomných. Ostatně, stažení příslušné
partie bývá průvodním jevem strachu i u člověka.
Normální obsah análních žlázek je žlutozelený a tekutý až
řídce kašovitý. Při nedostatečném odvodu se zahušťuje a mění
na šedozelený. Napnutá žlázka psa obtěžuje a on se snaží
obsahu zbavit. Olizuje a okusuje si okolí řiti a nedosáhne-li na
ní, ohryzává si stehna obou končetin. Dalším typický příznakem
je "sáňkování” . Pes si sedne, natáhne zadní nohy
dopředu a pomocí předních se posouvá
z místa na místo. Netřeba dodávat, že na drsném podkladu si
citlivou kůži i sliznici odře a poraní. Při naplněných análních
žlázkách zaznamenáváme i svědění na jiných místech, především
ve hřbetní linii, provázené intenzivním drbáním, eventuálně
různé ekzémy.
Nedojde-li ani v tomto stadiu k vyprázdnění žlázek, obsah se dále
zahustí a může se zánětlivě změnit. Okolí řiti, už činností
psa zraňované, prosákne zevnitř zánětlivým výpotkem, je
citlivé na dotek, horké, zarudlé a bolestivé při kálení. Zanícený
obsah žlázek si může prorazit cestu ven i mimo přirozené vývodní
kanálky. V okolí řitního otvoru pak vznikají píštěle, ze
kterých vytéká směs hnisu a sekretu žláz, případně tato
mnohdy krvavá tekutina vytéká i z konečníku. Je
však zbytečné, aby problém došel tak daleko. Stav žlázek je třeba
zkontrolovat při každé větší psí snaze o olizování či
ohryzávání zadní poloviny těla, samozřejmě při vyloučení
dalších příčin, jako jsou blechy nebo přítomnost vnitřních
parazitů. Chovatel může o vysvětlení techniky kontroly požádat
zvěrolékaře např. při očkování psa, může i požádat o předvedení
manuálního vyprázdnění žlázek. Zcela prázdný váček se
naplní za tři až čtyři týdny a eliminace jeho obsahu není
nijak složitá. Rozhodně však doporučuji při provádění
tohoto úkonu přiložit k řitnímu otvoru pacienta silnou vrstvu
buničité vaty, složený gáz nebo hadřík. Po stisknutí žlázky
může obsah vystříknout dosti daleko a není nic příjemného jím
být poznamenán.
Léčení zanícené žlázky je věc dlouhodobá, vyžadující několikerou
návštěvu ordinace včetně vlastních zásahů chovatele, spočívajících
zpravidla v aplikaci mastí, čípků nebo obkladů podle pokynů
veterinárního lékaře. Těžce zasažené váčky se dají
odoperovat, což je výkon dosti složitý, prováděný v celkové
narkóze. Ač by se zdálo, že oblast konečníku je místo celkem
nedůležité a banální, opak je pravdou. V uvedené partii se nalézají
choulostivé orgány, např. svěrač konečníku a oblast je i silně
prokrvena. Také svědění při hojení operační rány může přimět
psa k devastaci této krajiny a k těžko napravitelným škodám.
Rozhodně je lepší této eventualitě pravidelnou kontrolou předejít.
V
poslední době se stává módním zvířátkem fretka, což je
vlastně domestikovaný tchoř. A jak je všeobecně známo, tchoř
dokáže vydatně páchnout.
Zdrojem je pár análních žláz, opatřených svěračem a umožňujících
této šelmičce vystříknout obsah na vzdálenost několika
decimetrů. Sekret je žlutozelený a má výlučně obranný
charakter. Fretka
vlastní uvedené žlázky také a i tekutina z nich má správnou
razanci. Je to ale zvířátko dobromyslné a neznám případ, kdy
by svého majitele postříkalo. Přesto si často žádají
chovatelé fretek vyoperování pachových váčků svých miláčků
v domnění, že se odstraní jakýkoli zápach, spojený s chovem této
šelmičky. Osobně se domnívám, že jde o zákrok zbytečný a přítomnost
fretky vždy trochu cítit bude, ať jde o živočicha se žlázkami
nebo bez nich. Biologickou
zbraní nedozírné síly disponuje roztomilé černobíle zbarvené
zvířátko - skunk pruhovaný, domovem v Severní Americe. Občas
je v televizi ke shlédnutí přírodopisný snímek, v němž se
potkají obrovský medvěd a maličký skunk. Zdá se, že skunk si
je vědom své nedotknutelnosti. Neutíká, pouze se otočí a
zvedne ocásek. Toto nevinné gesto stačí k tomu, aby medvěd v hrůze
uprchl. Žlázy skunka, který je velký asi jako pekinéz, obsahují
značné množství žlutozelené tekutiny, pachem vzdáleně připomínající
česnek. Při styku, dokonce při pouhém pobytu v jedné místnosti
s tímto sekretem pálí sliznice, slzí oči a dostavuje se celková
nevolnost nehledě na hrozný a těžko odstranitelný zápach, působící
společenskou nepřijatelnost postiženého. Osud člověka, postříkaného
skunkem, lze směle přirovnat k osudu dlaždičského políra
Kalivody, pokáleného Plivníkem v kouzelné knížce Karla
Michala, Bubáci pro všední den. Cituji: "Pro strašný puch
nebyl Kalivoda připuštěn do tramvaje, musel jít pěšky a druhý
den z téhož důvodu přišel pozdě do práce, protože bydlel až
v Kobylisích. Nevěda si rady, ohlásil se nemocen a bloudil po předměstských
smetištích, protože doma ho žena nechtěla a do hospody
nemohl." Riziko použití této časované bomby zřejmě brání
většímu rozšíření skunka jako domácího zvířátka, ač
velikostí i atraktivností vzhledu by k tomu byl přímo předurčen.
Připravila:
Klementová
Hana