díl 14.

ANÁLNÍ ŽLÁZKY
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

     Po obou stranách psího konečníku leží dva útvary - anální žlázky. Naplněné a u velkého plemene dosahují velikosti švestky či pingpongového míčku. Jsou pravděpodobně pozůstatkem z dob, kdy předek našeho domácího psa značkoval své území s úmyslem přivábit jedince opačného pohlaví. Sekret žláz, pro člověka značně nevábný, je pro psa velice atraktivní a snad je příčinou, proč se dva cizí psi očichávají nejprve odzadu. Obsah žlázek se ven dostává v malém množství ulpělý na výkalech nebo ve větším při náhlém hnutí psí mysli. V tomto druhém případě se tak občas stává na veterinární ošetřovně. Ustrašený pes silně stáhne konečník a řídká tekutina se rozstříkne okolo k velké radosti všech přítomných. Ostatně, stažení příslušné partie bývá průvodním jevem strachu i u člověka.
Normální obsah análních žlázek je žlutozelený a tekutý až řídce kašovitý. Při nedostatečném odvodu se zahušťuje a mění na šedozelený. Napnutá žlázka psa obtěžuje a on se snaží obsahu zbavit. Olizuje a okusuje si okolí řiti a nedosáhne-li na ní, ohryzává si stehna obou končetin. Dalším typický příznakem je "sáňkování” . Pes si sedne, natáhne zadní nohy dopředu a pomocí předních se posouvá z místa na místo. Netřeba dodávat, že na drsném podkladu si citlivou kůži i sliznici odře a poraní. Při naplněných análních žlázkách zaznamenáváme i svědění na jiných místech, především ve hřbetní linii, provázené intenzivním drbáním, eventuálně různé ekzémy.
Nedojde-li ani v tomto stadiu k vyprázdnění žlázek, obsah se dále zahustí a může se zánětlivě změnit. Okolí řiti, už činností psa zraňované, prosákne zevnitř zánětlivým výpotkem, je citlivé na dotek, horké, zarudlé a bolestivé při kálení. Zanícený obsah žlázek si může prorazit cestu ven i mimo přirozené vývodní kanálky. V okolí řitního otvoru pak vznikají píštěle, ze kterých vytéká směs hnisu a sekretu žláz, případně tato mnohdy krvavá tekutina vytéká i z konečníku. Je však zbytečné, aby problém došel tak daleko. Stav žlázek je třeba zkontrolovat při každé větší psí snaze o olizování či ohryzávání zadní poloviny těla, samozřejmě při vyloučení dalších příčin, jako jsou blechy nebo přítomnost vnitřních parazitů. Chovatel může o vysvětlení techniky kontroly požádat zvěrolékaře např. při očkování psa, může i požádat o předvedení manuálního vyprázdnění žlázek. Zcela prázdný váček se naplní za tři až čtyři týdny a eliminace jeho obsahu není nijak složitá. Rozhodně však doporučuji při provádění tohoto úkonu přiložit k řitnímu otvoru pacienta silnou vrstvu buničité vaty, složený gáz nebo hadřík. Po stisknutí žlázky může obsah vystříknout dosti daleko a není nic příjemného jím být poznamenán.

     Léčení zanícené žlázky je věc dlouhodobá, vyžadující několikerou návštěvu ordinace včetně vlastních zásahů chovatele, spočívajících zpravidla v aplikaci mastí, čípků nebo obkladů podle pokynů veterinárního lékaře. Těžce zasažené váčky se dají odoperovat, což je výkon dosti složitý, prováděný v celkové narkóze. Ač by se zdálo, že oblast konečníku je místo celkem nedůležité a banální, opak je pravdou. V uvedené partii se nalézají choulostivé orgány, např. svěrač konečníku a oblast je i silně prokrvena. Také svědění při hojení operační rány může přimět psa k devastaci této krajiny a k těžko napravitelným škodám. Rozhodně je lepší této eventualitě pravidelnou kontrolou předejít.

     V poslední době se stává módním zvířátkem fretka, což je vlastně domestikovaný tchoř. A jak je všeobecně známo, tchoř dokáže vydatně páchnout. Zdrojem je pár análních žláz, opatřených svěračem a umožňujících této šelmičce vystříknout obsah na vzdálenost několika decimetrů. Sekret je žlutozelený a má výlučně obranný charakter. Fretka vlastní uvedené žlázky také a i tekutina z nich má správnou razanci. Je to ale zvířátko dobromyslné a neznám případ, kdy by svého majitele postříkalo. Přesto si často žádají chovatelé fretek vyoperování pachových váčků svých miláčků v domnění, že se odstraní jakýkoli zápach, spojený s chovem této šelmičky. Osobně se domnívám, že jde o zákrok zbytečný a přítomnost fretky vždy trochu cítit bude, ať jde o živočicha se žlázkami nebo bez nich. Biologickou zbraní nedozírné síly disponuje roztomilé černobíle zbarvené zvířátko - skunk pruhovaný, domovem v Severní Americe. Občas je v televizi ke shlédnutí přírodopisný snímek, v němž se potkají obrovský medvěd a maličký skunk. Zdá se, že skunk si je vědom své nedotknutelnosti. Neutíká, pouze se otočí a zvedne ocásek. Toto nevinné gesto stačí k tomu, aby medvěd v hrůze uprchl. Žlázy skunka, který je velký asi jako pekinéz, obsahují značné množství žlutozelené tekutiny, pachem vzdáleně připomínající česnek. Při styku, dokonce při pouhém pobytu v jedné místnosti s tímto sekretem pálí sliznice, slzí oči a dostavuje se celková nevolnost nehledě na hrozný a těžko odstranitelný zápach, působící společenskou nepřijatelnost postiženého. Osud člověka, postříkaného skunkem, lze směle přirovnat k osudu dlaždičského políra Kalivody, pokáleného Plivníkem v kouzelné knížce Karla Michala, Bubáci pro všední den. Cituji: "Pro strašný puch nebyl Kalivoda připuštěn do tramvaje, musel jít pěšky a druhý den z téhož důvodu přišel pozdě do práce, protože bydlel až v Kobylisích. Nevěda si rady, ohlásil se nemocen a bloudil po předměstských smetištích, protože doma ho žena nechtěla a do hospody nemohl." Riziko použití této časované bomby zřejmě brání většímu rozšíření skunka jako domácího zvířátka, ač velikostí i atraktivností vzhledu by k tomu byl přímo předurčen.

Připravila: Klementová Hana