Posuzování - Rotvajler - díl III. - Krk, trup, končetiny,ocas
Dříve, než-li se začneme vážně zabývat jmenovanými partiemi rotvajlera, měli bychom si opět připomenout standard.
KRK
Krk: silný, přiměřeně dlouhý, dobře osvalený s lehce vyklenutou horní linií, suchý bez laloku a volné kůže...............
Za vadu je považováno: příliš dlouhý, tenký, slabě osvalený, lalok nebo příliš volné kůže na krku..Pozorný čtenář si zajisté všiml, že v popisu žádaného, tedy standardního stavu této partie, chybí některé detaily. Především zde nenajdete žádnou zmínku o úhlu, který by měl krk ( resp. jeho linie - osa) svírat s linií hřbetu ( resp. kohoutku.).
Rozhodnutí, zda-li se jedná skutečně o krk ještě přiměřený, nebo jž krátký či dlouhý, je opět zcela přeneseno na posuzovatele a jeho cit pro plemeno rotvajler.
Právě u této partie, by žádná “doporučená” délka či doporučený poměr k partii jiné, nic neřešil, neboť krk a jeho proporce se musí posuzovat s velkým ohledem na celkový konstituční typ posuzovaného jedince a jeho pohlaví..Zcela určitě budeme hledat a očekávat jiný krk u psa a jiný u feny. Pes, oproti feně má krk většinou celkově masivnější a o něco delší..Důvod je jednoduchý, neboť krk a jeho anatomické vlastnosti, obvykle bývá přizpůsoben síle kostry a též i masivnosti hlavy.Pokud se u fen obvykle setkáváme s hlavou podstatně jemnější konstituce, oproti psům, nemůžeme po fenách také požadovat masivnost a délku krku, jako tomu je obvyklé u psů. Ale, i tak lze vysledovat z jednotlivě posuzovaných jedinců, bez ohledu na pohlaví, konstituci a (zhruba od 18 měsíců ) věk, určité výchozí parametry, které jsou sice velmi přibližné ale jistou zásadu v nich spatřit lze. Jak se budeme postupně seznamovat se všemi posuzovatelnými a posuzovanými partiemi rotvajlera, zjistíte, že vše má své zákonitosti. Jednotlivé partie rotvajlera - nevyjímaje.
Jak jsem již uvedl, síla a délka krku, nesení krku nevyjímaje, skutečně je závislé na mnoha okolnostech, resp. na stavu dalších partií, mající přímý či nepřímý vztah ke krku a jeho celkovém utváření.Například délku krku může dost výrazně i negativně ovlivnit, m.j. nevýrazný kohoutek potažmo téměř žádný.To samé se dá uvést i v případě ne příliš výrazně utvářené hlavy. Přesněji řečeno, nevýrazně vyznačen obrys lebkovny( konkrétně je myšlen zátylek) , a tedy i neznatelný přechod linie z lebky na krk. Jedná se o tzv. splývající linii hlavy s linií krku..
K výraznému zkreslení partie krku také dochází tehdy, pokud se na spodní části krku setkáváme s volnou kůží či přímo s lalokem. Nejen že se jedná o nežádoucí vady, které se negativně podílí na hodnocení jedince, ale též přímo ovlivňují celkový dojem z této partie.
Orientačně, ale skutečně orientačně, lze vycházet při sledování požadované síly a délky krku z poměru 1 : 1.Síla krku - měřeno posuvným měřítkem ve střední části krku, by se neměla výrazně lišit od délky krku - měřeno od týla ( konec lebkovny ) až po začátek kohoutku. Ale ani tento vzájemný doporučený poměr nemusí být konečný, neboť je třeba si uvědomit, že standard připouští výškový rozdíl psa i feny v kohoutku až 8 cm, což je při kohoutkové výšce 61 - 68 resp. 56 - 63 cm skutečně prostor pro mírné niance. Ale i přesto lze obecně lze z tohoto poměru délka/síla krku 1:1 vycházet, jako z orientačního vzájemného a výchozího poměru..
Na rozhodčím ve finálovém rozhodování je, zda případný nepoměr mezi délkou a sílou označí jako vadnou délku, či vadnou šírku.Ale zkušený rozhodčí, by neměl ani okamžik pochybovat o celkovém vyhodnocení této partie.Daleko přehledněji se posuzuje nasazení a samotné nesení krku..
Aby krk vypadal velice přirozeně a nijak nerušil celkovou harmonii těla, měl by být nesen pod určitým úhlem., Tento úhel je dán anatomickou stavbou těla a stavbou pohybového aparátu. ( v kapitole o pohybu rotvajlera se dozvíte o vlivu krku na samotný pohyb a jeho kvalitu)
Obecně platí, že osa krku ( střed krku) uzavírá vzájemný úhel 45o s osou lopatky.
Pokud je odchylka od tohoto vzájemného postavení ( sevřeného úhle) větší, než-li 5 stupňů, nelze tento stav považovat za výborný, a tedy zcela standardní. Samozřejmě, že toto lze sledovat u jedince v klidu, tedy ve statickém posouzení a pokud možno v ne příliš rozrušeném stavu. Jak si v jiné kapitole uvedeme, v pohybu se výrazně mění nesení krku.Snad by stálo ještě za zmínku, že délka krku má často přímý vztah k nesení krku.
Čím je krk delší, tím je výraznější napřímení, a obráceně.
Lalok a volná kůže na hrdle nemusí pokaždé znamenat totéž. Volná kůže je naprosto jiná a přesně definovatelná vada, oproti laloku, který ne vždy musí být volnou kůží. Zde je třeba velice přesně rozlišit, o kterou vadu jde, a tak ji také pojmenovat a zapsat.
Tento, v poslední době ne příliš často se objevující handicap, je nutné evidovat a s touto informací o postižení jedince sledovat dále.Ale to není již práce rozhodčího, rozhodčí musí tento jev zachytit a posoudit.A zcela na závěr - malá rekapitulace.
V každém případě musí být krk skutečně silný, a síla krku musí být poměrná k celkové konstituci rotvajlera..Ani krátký ani dlouhý, tedy středně dlouhý, s mírným klenutím šíje, resp. mírně zaobleným horním hřbetem krku.Toto zaoblení musí být znatelné, ale ne velmi výrazné. Taková šíje velmi výrazně mění celkový výraz rotvajlera..Co b mělo být zcela jasně zřetelné, je linie šíje, která by měla zcela výrazně a zřetelně vystupovat z krajiny lopatky.Za zcela nepřípustné považuji štíhlý krk, málo osvalený a příliš suchý.
Ve vztahu s nesením krku, je velmi degradující vada, pokud rotvajler nese krk velice vzpřímeně až to připomíná tzv. “labutí krk” nebo také “labutí šíji”
Nízko nesený krk, je jev, se kterým se až tak často nesetkáváme, ale pokud ano, tak většinou nízko nasazený a nesený krk je též i velmi krátký.
Kůže na krku , především na hrdle by neměla být extrémně vypnutá ale ani volná. Měla by být elastická a pružná určitě více, než-li tomu bude na zbývající části těla.
Přesto-že se předpokládá na spodní straně krku ( hrdla) určitá mírná volnost kůže, nelze tolerovat volnost kůže, jako takové.
Na první pohled musí kůže naprosto přesně opisovat tvar krku, nesmí tvořit záhyby a vytvářet partie, které vystupují výrazně nad předpokládaný tvar a povrch krku.
Za zcela nepřípustný, lze považovat takový stav, kdy kůže se při pohybu rotvajlera, uvádí sama v pohyb.Je zcela jedno, zda-li se jedná o klus či náhlou a prudkou změnu polohy hlavy či těla.
V praxi při posuzování se lze skutečně setkat se stavem a délkou kůže na hrdle, kdy se pohybem psa tato partie různě houpe či třese.
Je třeba, jak jsem již připomněl, rozlišit, kdy se jedná o volnou či uvolněnou kůži, a kdy se jedná přímo o lalok, který může být i důsledek přílišné masy volné kůže, ale také to může být příznak lymfatičnosti posuzovaného rotvajlera.
Příznaky lymfatického krku, obvykle nebývají pouze jediným znakem pro tuto ne až tak častou vadu, ale bývají přidružené i další vady ( znaky), které celkovou nebo částečnou lymfatičnost potvrzují.Trend současného chovu rotvajlera se snaží o délku krku skutečně na střední úrovni.Ale abych byl zcela upřímný ,pod slovem střední délka si můžeme tolerance a odchylky od středu vykládat skutečně všelijak. Podle mých zkušeností a podle hodnocení rtw na zahraničních výstavách, je mírně preferován krk, jehož délka je sice střední, ale má mírnou tendenci ke krátké střední délce.
Považuji krk za partii, kterou má toto plemeno velmi ustálenou, a až skutečně na vyjímky se nesetkáváme s extrémy či výraznějšími vadami objevujících se na této partii.
TRUP
Hned na začátek opět si připomeneme, co nám říká standard.
Hřbet: přímý, silný, pevný. Bederní partie krátká, silná a hluboká.
Záď: široká,středně dlouhá, lehce zaoblená, ani rovná ani ostře skloněná
Hruď: prostorná, široká a hluboká ( asi 50% kohoutkové výšky), s dobře vyvinutým předhrudím a dobře zaoblenými žebry
Břicho: slabiny nevtaženéVady dle standardu:
Trup: příliš dlouhý, příliš krátký, úzký
Hrudník: plochý hrudní koš, sudovitý, úzký
Hřbet: příliš dlouhý, slabý, prohnutý, kapří
Záď: spadající záď, příliš krátká, příliš rovná nebo příliš dlouháTolik uvádí standard.
Abychom si zcela vysvětlili a pochopili všechny souvislosti, je k tomu třeba znát celkový popis těla rotvajlera, ale především je nejdůležitější znalost, nejen kde se která partie těla nachází, ale také jejich ohraničení. Např. nám musí být jasné, že bedra začínají zde a končí zde, nebo linie hřbetu začíná a končí v tom a v tom bodě.
To je nesmírně důležité vědět, neboť jen tehdy lze zcela pochopit systém hodnocení při posuzování. Tyto znalosti by v žádném případě neměli mít pouze posuzovatelé, ale také chovatelé, a i to je důvod, který mne vedl k napsání tohoto seriálu.Zcela na úvod vám předkládám některé ilustrace, které by vám měly usnadnit orientaci v dané problematice.
Obr.č. 1 Kostra a její popis
1. Lebka ( skull ), 2. Spodní čelist ( mandibula ), 3. 1. krční obratel - nosič ( atlas ), 4. 2.krční obratel - čepovec ( axis ), 5. 7 krčních obratlů ( vertebra cervicalis ), 6. 13 hrudních obratlů (vertebra thoracica ), 7. 7 bederních obratlů ( vertebra lumbalis ), 8. 3. srostlé křížové obratle ( ost sacrum ), 9. 18 -22 obratlů ocasních ( vertebrae caudales), 10. Kost pánevní ( os coxae ), 11. Kost sedací ( os ischium ), 12. Kost stehenní ( os femoris ), 13. Kloub holenní ( ossa sesamoidea ), 14. Kost lýtková ( fibula ), 15. Kost patní ( calcaneus ), 16. Kost nártní ( os tarsi centrale ), 17. Kosti nártní ( os tarsale ), 18. Prsty(4) ( digiti) 1 prst = 3 články, 19. Kost bércová ( corpus tibiae ), 20. Čéška ( patella ), 21. Kost stehenní ( corpus ossis femoris ), 22. Kloub kyčelní ( os pubis ), 23. Jedenácté žebro ( costa XI ), 24. Žebra - 13 párů ( costa I - XIII ), 25. Kost loketní ( corpus ulnae ), 26. Zápěstí ( ossa carpi ), 27. Kosti nártní ( ossa metacarpalia ), 28. Prsty ( ossa digitorum ), 29. Kost vřetenní( corpus radii ), 30.Kost ramenní ( tuberositas teres major), 31. Kost hrudní ( sternum ), 32. Lopatka ( os scapulae ), 33. Kosti nártní ( os tarsale I - IV), 34. Horní čelist( maxilla )
Obr. č. 2 Rotvajler - popis částí těla
1. Čenich , 2. Obličejová část - pysky - morda, 3. Tváře - líce - čelist, 4. Čelo - stop , 5. Lebkovna, 6. Ucho, 7. Zevní týlní hrbol, 8. Hrdlo, 9. Krk, 10. Výběžek hrudní kosti - předhrudí, 11. Kohoutek, 12. Hřbet, 13. Bedra, 14. Záď - sedací kost, 15. Slabina, 16. Břicho, 17. Spodní část hrudníku - podhrudí, 18. Bok - boční část hrudníku, 19. Rameno - krajina plece, 20. Stehno, 21. Holeň, 22. Hleznový kloub - hlezno, 23. Nárt, 24. Zadní tlapka, 25. Paspárek, 26. Loket, 27. Předloktí, 28. Zápěstí, 29. Nadprstí, 30. Přední tlapka, 31. Ocas
Obr. č. 3 Rotvajler - měřené parametry
Používaný druh měřidla
A . Kohoutková výška Posuvné měřítko - tzv. “šupléra”
B - Dělka trupu - tělesná délka psa Posuvné měřítko
C - Hloubka hrudníku Posuvné měřítko
C - Obvod hrudníku Textilní měřící páska - tzv.” krejčovská míra”
D - Výška v kříži Posuvné měřítko
Obr. č. 4 Rotvajler a exteriérové vady
Nevýrazné předhrudí Přestavěná záď / pronesený hřbet / ( úmyslne extrémně zvýrazněné) Spadající záď Nevýrazný až téměř chybějící kohoutek Kapří hřbet Mělký trup / vysokonohý rotvajler Hluboký trup / krátkonohý rotvajler Vtažené břicho / vtažené slabiny / nesouběžná spodní linie s horní Bedra , dlouhá / klenutá Bedra, krátká / nevýrazná Krk , dobře nesený/ správně nasazený Krk , nízko nasazený a nesený / krátký Krk , vysoko nasazený a nesený / dlouhý Abych se přiznal, nejsem si zcela jistý, kde a čím začít tuto partii těla - TRUP.
Pokud bude mít čtenář pocit, že na sebe jednotlivé popisované partie nebudou navazovat chronologicky, bude mít pocit skutečný. Neboť, abych se mohl zmínit o všem, musím takto postupovat.
Začněme asi tím základním, tedy tělesným rámcem. Poměr výšky a délky nás bude nyní zajímat. Proč právě nás zajímá tělesný formát nejvíce?
Právě z této zjištěné veličiny - poměru, se vychází při celkovém hodnocení všech atributů a jednotlivých částí trupu.Výška / délka je nutno považovat za základní a výchozí bod, či základní veličinu pro hodnocení..
Není obvyklé, že by se vystavovaní jedinci na výstavách měřili. Rozhodčí musí a většinou skutečně má zafixován správný a požadovaný poměr, mezi výškou a délkou.
Ale, i tak se můžeme i na výstavě setkat se situací, kdy si rozhodčí chce svůj odhad potvrdit, či vyvrátit pochybnosti, které mohou vyplynout z určité vzniklé situace. např. nepřiměřená reakce majitele posuzovaného psa na náš verdikt resp. ostatních vystavovatelů a pod./
Můj odhad není schopen rozpoznat výšku či délku řádově v milimetrech. Ale jsem schopen bezpečně rozpoznat, zda-li posuzovaný jedinec je v toleranci výšky, a následně zda-li se pohybuje v toleranci délky.
Pokud ale mám pocit, že výška je někde na spodní či horní hranici povolené výšky, jedince si vždy přeměřím. Z chovatelského hlediska v tom momentě se na první pohled nic neřeší, ale jde o pocit skutečně jen zdánlivý, neboť nelze ocenit jedince, kteří v kterémkoliv parametru nesplňují reglement a výklad standardu, délku a především výšku nevyjímaje.Výška je zcela jasná, a je přesně standardem definována do čtyř základních kategorií.
Malý - střední - vysoký - zvlášť vysoký.Standard definuje délku těla takto:
Délka trupu měřená od výběžku hrudní kosti až k výběžku sedací kosti, by neměla přesahovat výšku o více jak 15%........... To je sice definice oproti jiným partiím vcelku přesná, ale již nám neříká, jaká tolerance je pro naprosto správný poměr výška/ délka ten pravý a správný.
Odborná literatura uvádí za naprosto ideální poměr výška/délka - 9 : 10 Tento poměr je skutečně ideální veličinou a výchozím faktorem, při tomto posuzování.
9 . 10 lze sice považovat za konstantní, bez další možnosti posunu, ale opět musí být přihlédnuto k anatomické odlišnosti a potažmo i anatomické potřebě v závislosti na dané pohlaví jedince v délce těla, která je mírně odlišná u psa a u feny.
Délka trupu u feny bývá (vyjádřeno v procentech) o proti psovi, vždy nepatrně delší, v poměru z její výškou. To je důvod, který mne vedl k určitému posunu od poměru 9:10 v tabulce, kterou vám předkládám k nahlédnutí. Právě z tohoto důvodu se zde setkáváte se dvěma polohami ideálního poměru. A to zvlášť pro psy a zvlášť pro feny.Správný formát - poměr V/D u psa je, pokud délka přesahuje výšku o 10 - 11%, u feny je tomu tehdy, pokud se jedná o 11 - 12%.
Za ideální lze považovat u obou pohlaví však 11%. Z matematického hlediska je to faktická skutečnost.
Z anatomického hlediska se u psa tolerance správného a ideálního poměru může posunout o 1% t.j. na 10% a u feny také o 1% t.j na 12%.Pokud je spodní výsledná hodnota - poměr V/D pod hranicí 7%, lze to považovat za krátký tělesný rámec - formát.
To samé platí i u horní výsledné hodnoty - pokud je výsledná hodnota poměru vyšší, než-li 15%, hovoříme o dlouhé tělesné stavbě - dlouhém tělesném rámci.
Rotvajler není pes, který by měl mít kvadratický tvar. I když se s tímto názorem ještě dnes můžete setkat a já se i dnes skutečně s tímto názorem setkávám,..
Z části je tento názor způsoben neznalostí standardu, a nebo možná i přáním některých chovatelů, aby tomu tak bylo. Ale pravdou je, že se v některé literatuře setkáváme s tímto názorem. Ale jedná se naštěstí o literaturu většinou staršího data vydání..Kvadratický rotvajler byl žádán v roce 1901 - 1921.
Hřbet - je nedílnou součástí tzv. hřbetní linie, kterou lze také označit jako linii horní či linii zad.. Hřbet je považován za bezchybný (již od roku 1913) tehdy, pokud je rovný, pevný a silný.
Od roku 1921 již se kvadratický formát nepovažoval za správný a požadovaný.
O tom, že názory na délku v historii plemene byly vždy různé, nemůže být pochyby. Problém požadované délky či chcete-li poměru V/D byl často diskutovaný, ale nakonec se ukázalo, že kvadratický formát není žádoucí, a přistoupilo se k formování poměru dnešnímu.
Standard již nikdy neměnil požadovaný tvar těla, pouze výklad byl různý.
V roce 1960 například standard používal velice šalamounsky výklad, který by se dal nazvat také jako “terminus technicus” či jako šalamounské rozhodnutí - trup ...... ne příliš krátký..... V roce 1970 již to bylo daleko popisnější a konkrétnější - lehce protažený ( 10 - 15% )Linie zad, či přesněji řečeno horní linie je v podstatě na sebe navazující tyto tělesné partie:
Kohoutek - hřbet - bedra - záď - ocas. To vše se podílí na utváření celé horní linie zad.
Kohoutek - má být výrazný až velmi výrazný, a musí zřetelně oddělovat krk od hřbetu.
Nevýrazný kohoutek není až tak častá a obvyklá vada, se kterou se rotvajleři potýkají.
Ale pokud se vyskytne tato vada, nikdy není jedinou odchylkou od standardu v oblasti hřbetní linie, a téměř vždy bývá neznatelný či zcela chybějící kohoutek součástí dalších, na sebe navazujících dalších nedostatků a vad.
Chybějící kohoutek výrazným způsobem mění vzhled celé hřbetní linie a výrazným způsobem narušuje kompaktnost a ladnost takto postiženého jedince.
Základem kohoutku je vrchní okraj lopatek, spojený mohutnou svalovinou, která uvádí v pohyb krk a hrudní končetiny.
Dále je tvořen trnovými výběžky 4. a 5. hrudního obratle, jejichž horní konce se u rotvajlera nachází ve stejné úrovni s horním okrajem lopatek.
Volné lopatky bez mohutné svaloviny jsou samozřejmě vadou. Hřbet je vpředu ohraničen kohoutkem, vzadu bedry a po stranách žebry. Poměr hřbetu k délce krku by měl být 1,3 : 1. ( hřbet : krk )
Hřbet rotvajlera by měl být pružný ( nazaměňovat s volným!!!), neboť jeho ohýbání či narovnávání pomáhá výrazným způsobem při cvalu či trysku. Již vzpomínaná pevnost hřbetu závisí na osvalení, tvaru páteře, jeho délce a šírce. Dlouhý hřbet z větší části podmiňuje dlouhý a klenutý hrudní koš.
Logické je, že pevný a krátký hřbet nacházíme u rotvajlerů s kratší stavbou těla, a to rozhodně častěji, než-li u jedinců s opačnými parametry této partie těla.Správně vyvinutý a požadovaný tvar a stav hřbetu, by měl být velmi mírně vyklenutý až rovný..
Samozřejmě že platí, čím rovnější tím lépe.Nesmí být prohnutý ( ani nahoru ani dolů ).
V přechodu linie hřbetu v linii beder, se nachází mírná jamka, která je vytvořena nižší polohou bráničního obratle. Tato jamka, by ale v žádném případě neměla být výrazná natolik, že by narušovala plynulost/návaznost) těchto dvou linií - hřbetu a beder.
Proláklý či měkký hřbet ( nezaměňovat s volným hřbetem ) je většinou způsoben lidským faktorem, a jen zřídka má dědičný základ - původ. Tato vada a její prapůvod začíná nesprávným odchovem u samého chovatele, kdy na vině bývá například ne příliš vhodné chovatelské podmínky, které nedávají záruky pro zajištění všeho potřebného, pro zdárný vývoj zdravého a plnohodnotného mladého jedince.Je to celá řada faktorů, které se mohou na utváření podílet. Například výživa, trénink, nevhodná fyzická příprava a pod, jejímž výsledkem bývá mnohdy celková slabost či ochablost svaloviny.. Jak jsem upozornil na úvod, je tato vada v menší míře i dědičná. Získat se dá i v pozdním věku ( staří psi a zasloužilé matky )
Zcela jistě k této vadě inklinují více ti rotvajleři, kteří mají sklon k obezitě, či pokud jejich majitelé jim dopřávají více krmiva než-li je skutečná potřeba zvířete, a nebo je krmivo podáváno v nevhodnou dobu.( např. před výcvikem a nadměrným pohybem vůbec )Volný hřbet je další a dá se říci že i častěji viditelná vada, se kterou se rotvajler potýká.
Dovolím se tvrdit, že s tímto problémem se potýká 30 - 40 % vystavovaných jedinců.Stupeň postižení je různý, a většinou se nejedná až tak o nezměnitelnou situaci a v drtivé většině případů se nejedná o nezvratný stav,..
Volný hřbet je velmi často jako vada zlehčován a neklade se volnému hřbetu takový význam, jaký by si ve skutečnosti zasloužil. Celková nepevnost hřbetu je markantní především v pohybu psa . klusu.
Případné ohýbání hřbetu psa ( jak vertikálně, tak horizontálně ), podle stupně postižení ( volnosti) hřbetu, více či méně narušuje celkovou ladnost pohybu a především psovi způsobuje rychlou únavu, což zvyšuje fyzické opotřebení a vyšší vnímavost k únave. To, je vedle estetické stránky věci, hlavní důvod, proč je volný hřbet u rotvajlera považován za nežádoucí a nechtěnou vlastnost.Bedra - lze posuzovat v několika rovinách a vzhledem k jejich spojení se hřbetem a zádí, přičemž se musí zohlednit jejich délka, šírka a tvar.
Bedra považujeme za standardní a normální, pokud pozvolna přechází od hřbetu k zádi a tvoří přitom mírnou až nepatrnou klenbu. Musí být pružná, široká, vyplněná suchou, avšak mohutnou svalovinou.
Obzvláště musíme brát zřetel na pevnost beder při pohybu psa, protože bedra jsou jakýmsi předávacím zařízením, mající v pohybovém aparátu dosti významný úkol. Předávají popudy pánevních končetin páteři. Prohnutá bedra jsou nežádoucí a jsou často spojena s přeúhlením pánevních končetin.Rotvajler má mít bedra spíše kratší, než delší. A to v poměru ke hřbetu 1 . 0.75 až 1 : 0.8. Právě tento poměr svědčí a dokazuje jejich náramnou pevnost.
Bederní obratle totiž nemají opěrný bod, ale jsou pouze navzájem skloubeny.Dovedu si představit, že bych mohl omluvit u krásného jedince mírně prodloužený ( v toleranci ) hřbet, ale nedovedu si představit, že bych mohl omluvit a přehlédnout dlouhá bedra, což považuji za velmi zásadní vadu, kdy takto postižený jedinec u mne nemá šanci na vynikající ohodnocení.
Záda - nebo také tuto partii můžeme označit jako záď. Záď je tvořena kostí křížovou, kyčelní a sedací, na něž se upínají velké a silné svaly pánevních končetin.Při posouzení zádě je nutno hodnotit tvar zádě, dále šírku, délku a především sklon.
Pravidelná a požadovaná záď, musí být dobře osvalená, bez náhlých a nápadných přechodů a to až po ocas.
Sklon pánve by měl být v rozmezí 20 - 30 stupňů. vše souvisí se vším, a za vším je třeba vidět nějakou příčinu. U zádě rotvajlera tomu není jinak.
Rovná záď bývá u rotvajlera často spojována s vysoko nasazeným ocasem a především se strmějším až strmým postavením pánevních končetin.
Příliš skloněná záď může být i způsobena optickým klamem, který vyplívá z nízko nasazeným ocasem a též tvarem zádě.
Snad nemusím připomínat, že je zde ze strany rozhodčí potřeba velkého citu a soustředění, aby se zohlednili všechny zjištěné poznatky o okolních a návazných partiích. Sražená záď je zpravidla způsobena nestandardním postojem pánevních končetin a sklonem pánve pod 30 stupňů.
Krátká záď nemá nic společného s délkou pánevních kostí, ale i v tomto případě se dosti často jedná o vizuální pohled na záď, a schopnost rozhodčího posoudit a téměř okamžitě vyhodnotit zjištěné poměry a návaznost této partie na partie návazné a příslušné. I v tomto případě se může vizuálně podílet na hodnocení nevhodně (vysoko ) nasazený ocas.Je třeba naprosto přesně odlišit, zda-li je chybně nasazený ocas, či není v pořádku záď.
Asi bude nošením dřeva do lesa, když si dovolím podotknout, že záď a kříž se významně podílí na kvalitě pohybu. Proto je třeba velice pečlivě sledovat vše, co sledovat lze u této partie .Hrudní koš - hrudník
musí být z mnoha důvodů velice prostorný, a to do všech stran / šírka, hloubka / Důvod k dostatečné šírce je jasný. Právě v této části těla se nachází dýchací orgány, srdce (hlavní cévy,) což jsou orgány velké a vyžadující dostatečný prostor pro své uložení a dostatečný prostor pro zdárný vývoj a tím i možný výkon .V hrudním koši musí ale být místo nejen pro již zmíněné vnitřní orgány, ale i pro orgány pohybového aparátu.Prostornost a tvar hrudního koše velmi výrazně ovlivňuje kvalitu pohybu.
Úzká hru´d a kolmo postavené lopatky způsobují např. nepravidelný postoj hrudních končetin, a tím se nepříznivě podílí na způsobu pohybu..U partie hrudního koše se zaměřujeme při posuzování na šírku, hloubku a celkovou prostornost. Tvar hrudníku ( při pohledu ze předu ) nám zároveń ukazuje i tvar (průřez) trupu.Tento tvar by se měl co nejvíce blížit čtverci, ale měl by být spíše obdelníkem, kdy delší strana obdelníku, je hloubkou hrudního koše, kratší je jeho šírkou.
Pokud se zahledíme na hrudník z boku, mělo by nás zaujmout výrazné předhrudí - zvýrazněná a vystouplá hrudní kost. A to jak ve stoje, kdy je toto předhrudí výraznější, tak i v sedu psa, kdy je také, pokud je výrazné - též znatelné a viditelné.Za velkou a zásadní vadu považujeme úzký,nevýrazný a mělký hrudník, včetně nevýrazného či zcela chybějícího předhrudí, což není až tak nevyskytující se jev.
Pokud chceme, aby výčet vad byl dokonalý, nesmíme zapomínat ani na tvar hrudníku, který bývá též různý.Zcela na závěr bych se ještě rád vrátil ke kapitole, která pojednává o trupu, jako takovém.
Zmiňoval jsem výraz horní linie, což je linie, kterou uzavírá několik partií společně. Souběžně s touto linií je třeba ale také vidět i linii spodní. Kterou tvoří spodní část hrudníku - břicho - slabiny ( částečně).
Tato linie by měla být rovná, a mírně se zužující směrem od hrudníku do slabiny. Opakuji mírně se zužující se směrem do zadu.
Pokud se na trup rotvajlera pozorně díváme z boku, musíme mít pocit z určité souběžnosti a souměrnosti obou linií. Nesmí se jedna či druhá linie výrazně přibližovat k protější linii.
Pokud je stav, (poloha, sbíhavost a souběžnost ) obou linií optimální, můžeme říct, že obě linie “spolu běží.”. Sice takovéto označení nemá se spisovným jazykem a odborným názvoslovím mnoho společného, ale je to velmi přesné a výstižné označení, pro souběžnost horní a spodní linie těla rotvajlera.Končetiny
Standard :
Přední končetiny - hrudní končetiny
Všeobecně: přední končetiny při pohledu ze předu jsou rovné, nejsou úzce postavené. Předloktí je při pohledu ze strany rovné. lopatka svírá s vodorovnou rovinou úhel asi 45 stupňů.
Plec: dobře uložena
Rameno: silně vyvinuté a osvalené
Nadprstí. lehce pérující , silné nikoliv strmé
Polštářky: tvrdé drápy, krátké, černé a silné
Vady: úzce postavené, nebo křivé, strmé lopatky, vybočené nebo vbočené lokty, příliš krátké nebo strmé nadprstí, rozevřené tlapy, příliš ploché nebo příliš klenuté pty, křivé prsty, světlé drápy.
Zadní končetiny - pánevní končetiny
Všeobecně: při pohledu zezadu jsou zadní nohy rovné, nejsou úzce postavené. V nenuceném postoji svírá stehno s kostí pánevní, stehno s bárcem a bérec s nártem tupý úhel.
stehno. středně dlouhé, široce a silně osvalené
Bérce. dlouhé , silně a široce osvalené, šlachovite přechází do silného hlezenního kloubu, který je dobře zaúhlený a není strmý.
Tlapy. poněkud delší než přední tlapy, stejně tak dobře uzavřené se silnými prsty, bez paspárků. .Vady: nedostatečně osvalené, kravský nebo sudovitý postoj, paspárky, strmé úhlení nebo přeúhlené , málo zaúhlené.
Tolik standard - opět se Vám standard pokusím přeložit a mnohé vysvětlit.Hrudní končetiny - postavení nohou z hlediska šírky, musí být dostatečně široké. Právě šírka postavení hrudních končetin je přímo závislá na šíri hrudníku..
Postavení hrudních končetin ale nehodnotíme pouze z hlediska vzájemné šíre, ale také hodnotíme tvar a způsob jakým rotvajler tyto nohy klade, a to jak při postoji ( v klidu), tak i při pohybu.Vedle postoje správného, tedy dostatečně širokého a především rovného, se setkáváme ale také s postoji, které již tak požadované nejsou. Předně si všímáme, zda-li při postoji ale i pohybu, nevytáčí či nevtáčí pes lokty. Taktéž si všímáme, zda-li to samé se neobjevuje na tlapkách, kde se tento jev objevuje určitě častěji, než.li u loktů.. vytáčení tlapky můžeme sledovat například pouze v klidu, někdy zase pouze v pohybu. .Pokud je pokřivení tlapek značné, není možné toto postižení přehlédnout. Pokud je nepatrné, je někdy složité a obtížné tuto vadu odhalit.
Zásadně ale sledujeme tyto základní vady a nedostatky: strmost lopatky, rozevřené tlapky, měkké nebo strmé nadprstí, vytočené tlapky, úzce postavené končetiny, vbočené a vybočené lokty, krátké nebo strmé předloktí, sudovitý postoj , zkřivené končetiny, ploché, křivé, zakrnělé nebo příliš klenuté prsty, světlé nebo z části světlé drápy, Pokud by jsme chtěli shrnout popis hrudních končetin do několika málo vět, je to možné, neboť není třeba na končetinách vůbec, hledat složitost při jejich hodnocení a posuzování.
Hrudní končetiny jsou při pohledu ze všech stran ( ne jenom ze předu) rovné a nejsou v žádném případě úzce postavené. lopatka je dlouhá, dobře uložená, rameno dobře přiléhájící k trupu. Předloktí je dobře vyvinuté a osvalené. Nadprstí je silné, lehce pérující ale ne strmé. Polštářky jsou tvrdé, drápy krátké a silné, černé barvy. tlapy jsou kulaté, dobře uzavřené s klenutými prsty.
Úhel sevřený osou lopatky s vodorovnou přímkou je asi 45 stupňů. Úhel, který svírá osa lopatky s kostí ramenní je asi 115 stupňů.Lopatka - ze způsobu uložení lopatky vychází další parametry ostatních částí hrudní končetiny. Dobře uložená lopatka je zárukou k dobré práci (funkčnosti) hrudních končetin při pohybu..
Nejenom uložení lopatky, ale o bezchybném pohybu rozhoduje i délka lopatky a stav a vývin svaloviny, která lopatku obklopuje.
Uložení lopatky určuje směr střední linie, procházející středem ramenního kloubu.
Směr lopatky k horizontální rovině se považuje za normální při úhlu 45 až 55 stupňů-
Podle středu horní části lopatky posuzujeme její uložení v kohoutku. U rotvajlera nacházíme tuto polohu mezi 3. až 4. hrudním obratlem.Ramenní kost musí být dlouhá a šikmo postavená. Jen takto utvářená ramenní kost zajiš´tuje rotvajlerovi dlouhý krok.
Kost ramenní by měla vždy být delší než lopatka, zpravidla 1 : 1,25.
Lopatka a ramenní kloub tvoří lopatkový ramenní úhel, který se rovná 90 - 100 stupňů.
Nemusím připomínat, že čím víc se toto zaůhlení blíží pravému úhlu, tím pro klusáka,jako je rotvajler - lépe.
Při extrémě strmém úhlení (lopatky versus rameno) se hodnota sevřeného úhlu blíží 120 stupňům.Strmé úhlení se velmi negatovně podílí na kvalitě pohybu. Toto strmé postavení totiž způsobuje zkrácení kroku psa.Pokud je rameno ostře zaúhleno , resp. rameno s ostrým ramenním úhlem je posunuté dopředu, tak tento stav sice dovoluje psovi značný ohyb ramenního kloubu, ale také vyžaduje i vynaložení značně větší síly.
Ostře zaúhlené rameno, bývá spojeno se slabou svalovinou hrudního pletence. Takto postižený rotvajler bývá v předu obyčejně nižší, a s výrazně vadným postavením hrudních končetin. Naštěstí tento stav (defekt) nebývá u rotvajlera dnešního typu až tak častým jevem.Loket je výběžek kosti loketní. Musí směřovat rovně dozadu, aniž by těsně přiléhal k hrudníku.
Ale pozor, pokud jsou lokty vybočené ven, bývají končetiny vtočené dovnitř. Tato vada nejen že silně narušuje pravidelnost pohybu psa, ale také je často spojována se sudovitým tvarem hrudníku.
Při vbočení loktu k žebrům, jsou hrudní končetiny vytočeny ven. Tato vada je velmi častá u psů s výrazně slabou hrudí a zúženým postojem hrudních konč
etin. Loketní úhel - tvoří ramenní kost s předloktím a obyčejně svírá 120 - 130 stupňů.Předloktí se nazývá úsek hrudní končetiny od lokte k zápěstí.
Předloktí musí být rovné, široké a při pohledu zpředu musí svírat s vodorovnou rovinou pravý úhel..
Šírka předloktí by měla být dostatečně silná, přiměřeně ke stavu kostry a celkové konstituci rotvajlera. V žádném případě nesmí být příliš slabá a ani extrémně silná.
Směr předloktí musí být vždy kolmý, proto-že jakékoliv odchylky od této požadované vertikální linie, narušují úcelnost podpěry trupu, neboť hmotnost těla pak zachycují hlavně svaly a vazy.Loket a jeho délka bývá v poměru k lopatce 1 : 1,3.Zápěstí má být u rotvajlera suché a široké, aby při pohledu zepředu byly jeho rozměry větší, než-li u dolního konce předloktí. Směr zápěstí musí být v jedné rovině s předloktím.
Nadprstí musí být objemné a jeho obvod určuje do značné míry i sílu končetiny. Šírka nadprstí musí být široká a to po celé jeho délce. Rotvajler nesmí mít v žádném případě strmé nadprstí.
Rychlí a vytrvalí psi mají nadprstí poměrně dlouhé, a to v poměru k délce lopatky 1 : 0,6.
Požadovaný sklon nadprstí je někde okolo 80 - 85 stupňů.
Strmé nadprstí je charakteristickým znakem plemen psů, kteří nejsou klusáky..Právě z tohoto poznatku, lte vyvodit, že strmé nadprstí rotvajlerovi zamezuje v přirozeném a uvolněném klusu, který se od rotvajlera žádá a očekává.Pánevní končetiny dávají silné popudy k pohybu, proto u nich vyžadujeme silnější a mohutnější svalovinu.
Stehno má být dlouhé, s mohutnou svalovinou, při pohledu ze zadu má být širší než záď.
Koleno musí být oválné, znatelné a má se nacházet ve stejné výšce s loktem. Kolenní úhel tvoří kost stehenní a holenní a považuje se za pravidelný, je-li v rozmezí 120 - 135 stupňů.
Holeň je tvořena kostí lýtkovou a holenní. Holeň se posuzuje z hlediska délky a jejího směru. Dostatečně dlouhá holeň podmiňuje velikost záběru při pohybu nohy vpřed. U rotvajlera by měla být délka holeně v poměru ke stehenní kosti 1 : 1.4
Svalovina, na zevní straně holeně ostře vyniká. Šírku holeně charakterizuje tloušťka i mohutnost kostí a svaloviny..Holeň by měla mít sklon k horizontální rovině 130 až 140 stupňů.
Hleznový kloub se posuzuje podle tvaru, suchosti a šírky. Jeho tvar podmiňuje směr nártu a holeně a směr kosti patní. Má být suchý a výrazný. Pod tenkou a elastickou kůží se musí jasně rýsovat všechny obrysy kostí a vazů.
Patní kost, kterí nese největší námahu při skocích, musí být dlouhá a směřovat dozadu. Úhel hleznového kloubu je mezi 125 až 130 stupni.
Nárt musí být dlouhý, silný, široký a téměř kolmo postavený, Jen takový nárt dokáže rotvajlerovi zabezpečit pevnou a trvalou oporu v pohybu. Pokus spustíme rotvajlerovi pomyslnou kolmici ze sedacího hrbolu směrem dolů, a má - li nohy u sebe, potom tato kolmice by měla procházet nártem.Snad nejzávažnější vadou, z hlediska pohybu, je strmost stehna a holeně.
A pokud již vše víme, můžeme se pustit směle do virtuálního posuzování i této partie.
Při pohledu ze zadu jsou zadní nohy rovné, nejsou úzce postavené. V nenuceném (přirozeném) postoji svírá stehno s kostí pánevní, stehno s bércem a bérec s nártem - tupý úhel. Sklon kosti kyčelní je asi 20 - 30 stupňů. Stehno je poměrně dlouhé, široké a mohutně osvalené. Dlouhý, silný a osvalený bérec přechází šlachovite v silné, dobře zaúhlené hlezno. Tlapky jsou o něco delší, než u hrudních končetin, ale stejně dobře uzavřené, se silnými klenutými prsty a bez paspárků.Při posuzování pánevních končetin, je prioritou především úhlení a postoj.
Při nenuceném postoji sledujeme, zda-li je pánevní končetina (y) správně a především dostatečně zaúhlena (é).
Rotvajler nemá se správným a požadovaným zaúhlením většinou žádné potíže. Pokud se objeví vada v zaúhlení, tak se většinou jedná o strmé postavení končetin, než-li přeúhlené končetiny.
Posledně jmenovaný stav zaúhlení je u rotvajlera jev, velmi zřídka se vyskytující .
Pokud máme zkontrolované zaúhlení, můžeme se začít věnovat síle, délce a osvalení stehna. Předně se zaměříme na šírku stehna, která je také někdy označována jako hloubka. Stehno by mělo být skutečně dostatečně široké. Bez dostatečně širokého stehna nemůže být ani dokonalé zaúhlení kosti pánevní s kostí stehenní a kosti stehenní s kostí holenní.Dále se zaměříme na holeň a hlezno.Zde sledujeme především dostatečnou sílu a potřebnou masivnost těchto dvou partií .Kost holenní by měla mít sklon, resp. by měla svírat s horizontální přímkou (osou) 130 až 140 stupňů.
Kost holenní s kostí nártní by pak měla uzavírat 125 - 130 stupňů.
Kost nártní by měla být téměř kolmá k horizontální přímce a souběžná s vertikální přímkou.
Velmi podrobně se zabývám i bližší kontrolou síly a kompaktnosti hleznového kloubu, u kterého se občas setkávám s nedostatečnou sílou a pružností.. Někdy se vytrácí mohutnost této partie, která je pro dokonalý pohyb nesmírně důležitá.Kontrola tlapek, jejich tvaru a sevření, je samozřejmě rutinní záležitost. Většinou mívá současný rotvajler tuto partii v pořádku. Tím nechci tvrdit, že se nesetkávám s některými problémy na této partii, jako například je otevřená tlapka, strmé nadprstí, příliš klenuté nebo naopak zcela rovné prsty. Tyto vady uvádím ne náhodně, proto-že pokud je rotvajler postižen některou či více takovými-to vadami, není většinou schopen plnohodnotného a bezchybného pohybu.
Pokud hledám příčinu nekvalitního předvedení v pohybu - přicházím vždy snadno na příčinu, pokud pochází z kategorie těchto zmíněných odchylek od normálu.
Stav drápů a polštářků by měl být kontrolován, a jejich stav by měl být totožný s výkladem standardu. Krátký černý dráp, a tvrdá bříška.Postoj zadních končetin posuzujeme většinou ze zadního pohledu. Setkáváme se skutečně s celou škálou různých postojů ale pouze jeden je správný a požadovaný. Postoj zadních končetin by měl být dostatečně široký, ne úzký ne rozjetý.
Z postoje musí být zřejmá stabilita a pevnost postoje. Rotvajler musí mít možnost i z výstavního postoje uskutečnit jakýkoliv plynulý pohyb resp. přechod do pohybu musí být plynulý.
Rotvajler není plemeno, u kterého požadujeme více zaúhlené pánevní končetiny, naž-li je anatomicky potřebné a pro toto plemeno i prospěšné, a z toho vycházejme při výstavním postoji, ať již se rotvajler staví sám, či za naší pomoci a režie.
Postoj zadních končetin:
A - správné postavení
B - kravský postoj
C - sbíhavý postoj
D - vytočené tlapky
E - široký postoj
F - úzký postoj
G - rozbíhavý postoj
Obr.č.6 Končetiny a jejich úhlení, nesení krku
Hrudní končetiny: a - osa horizontální přímky - lopatka 45 stupňů, b - lopatka - kost ramenní 90 - 100 stupňů ( lopatkový / ramenní úhel ), c - kost ramenní - kost loketní 120 - 130 stupńů ( loketní úhel )Pánevní končetiny d - kost pánevní - kost stehenní svírá tupý úhel ( pánevní úhel ), e - kost stehenní - kost holenní 120 - 135 stupňů ( kolenní úhel ), f - kost holenní - horizontální přímka 130 - 140 stupňů, g - kost holenní - kost nártní 125 - 130 stupňů, Kost nártní by měla být téměř kolmá k horizontální přímce
Ocas
Toto je partie, která je nyní velmi diskutovaná, neboť nový standard nepřipouští jinou variantu, než-li tu, že ocas je ponechán v přírodní podobě. Tedy, že ocas se již nekupíruje - nezkracuje.
Pokud se ocas zkracoval, tak víme, že sice standard hovořil o dvou článcích, které bývaly ponechány, ale ne již tak to bývalo skutečně v praxi.
Posuzoval jsem rotvajlery, kteří měli skutečně v místě určeném pro ocas jaká si torza, a často tento neodborně okupírovaný ocas byl pro i krásného rotvajlera velkým handicapem.
Ale nejen dlouhé pahýly zdobí a zdobili zádě našich rotvajlerů. Ne zřídka kdy rotvajler nemá a neměl žádnou památku po své ozdobě. Chovatel, ve snaze vyhnout se dlouhým pahýlům, se uchýlil k úplnému odstranění ocasu, tedy k amputaci jak se patří a sluší ....
Jako rozhodčí respektuji změnu standardu, a tak se jím budu řídit. Ocasy ponechané v přírodním stavu se u rotvajlera objevují již dostatečně dlouhou dobu (severní Evropa) a tak jsem měl možnost sledovat tuto problematiku a vím, co tato změna přináší a co nám skutečně přinese.A to jak z pohledu posuzujícího, vystavovatele a potažmo i chovatele.
Přiznám se, že osobně mám určité výhrady k ponechání ocasu u plemene, které celé jedno století, kdy bylo cíleně a úcelove chováno a šlechteno, žilo bez ocasu a vytvořilo si jistý image, Ale respektuji rozhodnutí země původu plemene rotvajler a budu se jím i řídit.
Ale ruku na srdce, vážení. Je nám všem jasné, co se bude po psech chtít?
Co bude považováno za žádoucí a co nikoliv? Co ještě bude pouze vadou a co již hrubou vadou? Co bude možné uznat jako sice vadné, ale k chovné použitelnosti možné, a co již bude diskvalifikační záležitost?
Kde bude hranice mezi dobrem a zlem, mezi černou a bílou?
A co na to genetika a její zákony?
Uvědomujete si ( uvědomují si ti odpovědní( , že pokud se bude důsledně posuzovat a především selektovat postižení jedinci, že může dojít k absurdním situacím, neboť může být postižen i ten dosud nejlepší chov a chovní jedinci, nebo´t my nemáme žádné informace o dědičnosti té které vady v nesení a tvaru ocasu, proto-že nikdo neměl možnost sledovat vývoj a stav ocasu , a to nejen u jedinců současných , ale také, a to je důležité, mnoho generací napět!!!!!!!!!!!!!
Jak já to vidím a chápu, bude muset být všem posuzovaným jedincům, bez rozdílu důležitosti té které akce - měřeno stejně. Tedy, naprosto stejně.
Pokud se bude přehlížet ta či ona odchylka ( a že jich bude), potom to zase nemá nic společného s dodržováním chovatelské etiky. Nehledě k tomu faktu, že by se záměrně porušoval standard plemene.
Pokud ale se bude striktně a přesně posuzovat pro nás nově utvářená partie, bude náhle mnoho obětí.Když se kácí les, tak lítají třísky, říkával můj dědeček, a určitě nevěděl, jak bude mít jednou v tomto případě pravdu. Nyní záleží na tom, jak až budeme chtít kácet ten pomyslný les a hlavně kdo a čím!!!!!!!!!!!!!!!
Ale přesto pře ze všechno se pokusím vysvětlit a přiblížit posuzování partie ocasu, ač je toto posuzování stejně tak nové pro mne, jako pro každého z vás........
Představme si novelovaný standard a co nám o této partii ukládá:
Ocas - ponechán v přírozené podobě, nesen vodorovně v prodloužení hřbetu - v klidu také visící.
Vady - příliš vysoko nebo příliš nízko nasazený
Diskvalifikační vady - zalomený, zatočený, nesený silně ke straně nebo ke hřbetní linii.
V žádném případě se nechci pasovat do role věčného oponenta všeho, s čím se setkám. Ale nemohu se ubránit pocitu, že tato specifikace pro tuto partii, je vzhledem k faktu, že chybí zkušenosti a jde o zcela nově posuzovanou partii - je skutečně nedostatečná.
Je mi jasné, že u posuzovatelů se předpokládá zkušenost, citlivý přístup a svým dílem i profesionalita. Potud v pořádku..Rozhodčí a různí posuzovatelé na nižší úrovni (poradci chovu na svodech dorostu) se s tímto problémem “poperou” každý zřejmě svým způsobem a po svém. Ale co na to plemeno???
Když se zamyslíte nad výkladem standardu, který pojednává o ocasu, tak za vadu je považováno
pouze, pokud je ocas nízko či vysoko nasazený.Já jsem přesvědčen, že vad, které by stály za zaznamenání , se na této partii vyskytne a bude se vyskytovat skutečně mnoho a různého charakteru.
Mám na mysli např. takové vady, které korenspondují s vadami diskvalifikačními, ale nejsou v takovém rozsahu, jak o tom hovoří standard ve vztahu k diskvalifikaci.
V praxi se např. setkáme s mírně vychýleným ocasem do strany. tento stav bude trvalý, ne momentální indispozice psa. Ocas není nesen zpříma, jak ukládá standard, ale také není silně nesen ke straně, jak uvádí diskvalifikační podmínka.
Co s tím? Podle mne je to také vada, ale podle standardu zřejmě ne.
Kdo určí, o kolik cm, či stupňů musí být ocas vybočen od osy /páteře), aby se již jednalo o diskvalifikační vadu, či pouze vadu, či by to byl standardní stav.....?????
A co tvar ocasu? Co když nebude ocas ani zalomený, ani vybočený v žádném směru, ale přesto tvar ocasu bude jiný a zvláštní ( nepravidelný)
Jak budeme posuzovat sílu ocasu? Posle standardu je každá síla vyhovující!
Dle zkušeností, které mají např. dánští chovatelé rotvajlerů a se kterými jsem některé záležitosti konzultoval, setkávají se skutečně s různými tvary ocasů a také s různou sílou ocasů.
A to jsem se ještě vůbec nezmínil o délce ocasu. Kam by měl ocas při nataženém stavu dosahovat?
Co když bude končit těsně nad hleznem, a nebo se jeho konec bude dotýkat až tlapky?
Mnohý z vás může namítnout, a jak to mají jiná, rotvajlerům podobná plemena? Tak se jim v této partii přiblížíme.
Vážení, tato “ocasatá” plemena, to mají přesně specifikované a dané.
A rotvajler již není plemeno (podle platného standardu) kterému se ocas kupíruje, a tak je dnes již také zařazeno mezi “ocasatá” plemena.
Proto by měl mít přesně specifikováno vše, co souvisí s touto partií, obzvláště a především proto, že chybí zkušenost a nemáme žádné praktické poznatky.
Pokud byl takto výklad standardu vypracován záměrně, s úmyslem prosadit tolerantnost a překonat určité období přechodu od jedinců kupírovaných k těm přirozeným, potud je vše v pořádku. Pokud se jedná o přechodné období, tak to může být přechodné skutečně velmi dlouhou dobu. I několik generací rotvajleřího rodu.
Přistoupit na okamžitou a tvrdou selekci, jedinců, kteří mají různým způsobem tuto partii postiženou, se mi jeví jako necitlivé a především neetické z chovatelského hlediska.
Obzvláště, když je v naší zemi přijat nepochopitelný kompromis, který nejen že odporuje platnému standardu,ale také svým způsobem diskriminuje ty chovatele, kteří se rozhodnou přizpůsobit svého rotvajlera platnému standardu a jeho výkladu.
V praxi by to mohlo znamenat takové situace, že se chovatel A a chovatel B rozhodnou odebrat štene z jednoho vrhu. Chovatel A ještě před narozením štenete požádá chovatele, že si přeje štene s ponechaným ocasem. Chovatel B si zase bude přát štene , kterému bude ocas zkrácen - okupírován.
Chovatelovi A štene vyroste v krásného jedince, ale ocas má pes např. zalomen ke straně. Stejně, jako všechna štenata z tohoto vrhu. Chovatel B nemá zdaleka tak vydařené štene, ale zase nemá ocas, na kterém by zcela jistě byla vada , jakou je postižen zbývající část vrhu - tedy sourozenců.. Právě v tom vidím absurditu v rozhodnutí , že by se mohlo jednat o ani rybu ani raka, Vidím v tom určité zbavování se odpovědnosti a vyhýbání se nutnosti rozhodnout o nepopulárních a nepříjemných záležitostech, Nikoho konkrétního neobviňuji, protože chápu složitost náhle vzniklého stavu, ale jsem přesvědčen, že se neučinilo vše pro to, aby se chovatelé lépe vyrovnaly s touto náhlou změnou standardu a pro mnohé chovatele skutečně nečekanou.
Jsem také přesvědčen, že se na tuto možnost chovatelská veřejnost mohla připravit a to v poměrně v dlouhodobém časovém horizontu. Signály k tomu zde byly. Za prvé to byly právě severské státy, které jako první s touto novinkou přišly, a dlouhá a věcná diskuze, která k tomuto tématu probíhala nejen ve všecj německy mluvících zemích a především v zemi původu plemene rotvajler - v Německu.
Z dostupných odborných periodik ( zahraničních) bylo jasné, že nic neoddálí přijetí této novely standardu týkající se změny ocasu - resp. jeho ponechání v přírodním stavu. U nás se tím nikdo nezabýval, ale náhle nás to zaskočilo se všemi důsledky.
Národní kluby se s touto změnou vyrovnávaly různě, ale většinou s pochopením a bez emocí.
Náš národní klub mě připomínal děj z jedné národní pohádky.
Nařizuji, co jsem nařídil, vlastně odvolávám co jsem nařídil, co to povídám odvolávám co jsem odvolal a nařizuji co jsem slíbil.....
Navíc jsem se později dozvěděl z “válečné” korenspondence, že za všechno vlastně může populární dvojka Přikryl/Schánilec.
Já bych zde zakopaného psa( pardon vlastně zakopaného rotvajlera ) vůbec nehledal.
Přiznejme si, zase a opět jsme někde zaspali. (A proto-že ve slově zaspali je na konci měkké i, tak všichni. )
Nikoho neobviňuji a obviňovat nechci, mě stačí když o tom, co jsem zde napsal bude alespoň někdo kompetentní přemýšlet.Vážení přátelé, zcela na závěr bych chtěl na vás apelovat, až uvidíte, a vy je skutečně budete vídat, na výstavách či různých chovatelských akcích rotvajlery, kde každý pes bude jiná ves, vlastně každý ocas jiná pes, vlastně ves ..... no prostě nebudete si moci vybrat který, tak si vzpomeňte na toto mé malé zamyšlení, které jsem původně vůbec nezamýšlel k této kapitole připojit, ale nějak mi to nedalo a stalo se........................................
Obr. č.7 Ocas
Standardní stav / kupírovaný ocas ( standard umožňoval do r.2000) Standardní stav / ocas ponechán v přírodním stavu ( standard současný ) Ocas nesený v rozmezí vodorovné a svislé polohy(není považováno za vadu) Vodorovně nesený ( ne nad linii hřbetu - není považováno za vadu ) Ocas vysoko nasazený (jest považováno za vadu) Ocas nízko nasazený ( jest považováno za vadu ) Ocas zalomený / horizontálně i vertikálně ( diskvalifikační vada ) Ocas nesený ke hřbetní linii / diskvalifikační vada ) Pozn. autora: .......za zalomený ocas je považováno to, pokud ocas vybočuje ze své osy, a to horizontálně či vertikálně takovým způsobem, že je narušena plynulost přímky ocasní linie v jednom, či více bodech této přímky - osy ocasu. Za přímku, resp. osu ocasu považujeme pokračující páteřní linii psa.
Ocas nesený mimo hřbetní linii a zatočený / diskvalifikační vada / ....... jedná se o dvě vady, které většinou jsou spojené, ale není to pravidlem!!!
Bez písemného souhlasu autora, nesmí být žádná část z tohoto materiálu reprodukována , rozšiřována a to jakýmkoliv způsobem . Vyjímku má server pro přátele a milovníky rotvajlera - www.rtw.cz.
Připravil: František Šmíd
Zpracovala: Klementová Hana
