Posuzování a rotvajler - díl II

Hlava
Na začátek této kapitoly si připomeňme, co o této partii rotvajlera říká standard.

Lebeční část:
Středně dlouhá, lebka je mezi ušima široká, čelní obrys při pohledu ze strany mírně klenutý. Týlní hrbol je dobře vyznačený, aniž by silně vystupoval. Čelní sklon ( stop je výrazný.

Obličejová část lebky:

Nos: hřbet nosu je rovný, široce nasazený a mírně se zužuje.

Čenich je dobře vyvinutý, spíše širší než kulatý, s poměrně velkými nosními otvory, vždy černé barvy

Tlama: ve srovnání s lebeční částí nemá působit dojmem ani krátkým ani dlouhým

Pysky: černé, pevně přiléhající koutky, uzavřené dásně co nejtmavší

Čelist: silná, široká horní i spodní čelist

Líce: kost jařmová má být výrazná

Chrup. silný a úplný (42 zubů), horní řezáky se dotýkají dolních nůžkovým způsobem

Oči: středně velké, mandlového tvaru, temně hnědé barvy. víčka dobře přiléhající

Uši: středně velké, sklopené, trojúhelníkového tvaru, daleko od sebe a vysoko nasazené. Dobře položené a přiléhající uši zdánlivě rozšiřují temeno.

Tolik standard.Pozorný čtenář a především začínající a ne dosud zkušení chovatelé, si jistě všimnou, že standard v jednotlivých bodech není až tak přesný. Resp. je velmi liberální a jeho “mantinely” jsou skutečně velmi široké.

Takto pojatý standard si může skutečně v některých bodech vykládat mnohý chovatel a příznivec plemene rotvajler skutečně různým způsobem.
V žádném případě nechci polemizovat o tom, zda-li je či není standard rotvajlera a jeho výklad v pořádku. Jsem přesvědčen o jeho správnosti, ale některé body by skutečně mohly být vypracovanější, a konkrétnější. Vím, že je absurdní, aby se veškeré partie uváděly v poměrech, procentech a milimetrech. Ale přesto Vás přesvědčím, že by tomu u některých částí rotvajlera tak skutečně mělo být.. Pokud jako rozhodčí, bych měl posuzovat rotvajlera, pouze podle výkladu standardu, bez dalších vědomostí a poznatků, asi by posuzovaní jedinci a jejich majitelé příliš spokojeni nebyli.

Na první pohled mne musí tvar, jednotlivé partie a celkový výraz hlavy přesvědčit o pohlaví, věku resp. o stupni dosavadního vývoje posuzovaného jedince.

Rozdíl mezi hlavou psa a feny, musí mít vždy přesvědčivý výraz. Neexistuje neutrální výraz, tedy takový typ hlavy, který by byl vhodný jak pro psa, tak pro fenu.
Můžeme se setkat s výrazem samčí hlavy pro psa, či s výrazem samičí hlavy pro fenu.
Jiná správná možnost již není, potom se setkáváme s opačným vzhledem hlavy. Kdy pes má výraz samičí hlavy a fena má výraznou samčí hlavu. Takovéto odchylky od standardu se skutečně občas vyskytují, ale naštěstí skutečně jenom občas. Plemeno je touto případnou anomálií velmi degradováno.Z chovatelského hlediska je hodnota takového-to jedince velmi nízká a o použitelnosti v chovu ani nemluvě. Obzvláště u psů - samců je chovné využití nulové.
Právě i z tohoto hlediska přistupuji k posuzování této partie, tak jak popisuji. Tedy vždy přísně.

Hlavu posuzuji ze všech možných pohledů a náhledů. Jen tak lze zodpovědně a objektivně vyřknout celkový posudek. samozřejmě, že pohled za předu a z boku je rozhodující směr prohlídky. Ale abychom zohlednili všechny atributy (přednosti a nedostatky) je třeba měnit i vzdálenost od posuzovaného psa, tedy měnit azimut pohledu.Některé niance nelze vidět z dálky, jiné naopak zase z blízka.

Jsem přesvědčen o tom, že žádná jiná partie se neposuzuje tak složitě a dlouho, jako právě celá hlava.

Ale jaká vlastně ta hlava má být???

Co to znamená že má být středně dlouhá, mezi ušima široká, či jiná partie že má být mírně klenutá a druhá zase má mít výrazný stop.Nebo co je myšleno tím, že nemá cosi být ani dlouhý a ani krátký
Tak, na to vše se pokusíme nalézt odpověď.

Jak jsme si již v této kapitole připomněli, setkat se můžeme s ohromnou škálou typu hlavy u předváděných jedinců. Je jen a jen na rozhodčím, aby správným posouzením toho kterého rotvajlera nepoškodil, či naopak nepřehlédl některý výrazný nedostatek.
Mnohé nám napoví, první pohled na posuzovaného jedince. Já, jako rozhodčí, nemám k dispozici jiné informace o tomto jedinci, než-li věk a pohlaví. To je pro mne ale dostatečná informace k tomu, abych z této pozice přistupoval k posouzení ( celého psa) jednotlivých partií hlavy a jeho celkového výrazu.

Rotvajler, a jeho jednotlivé stupně vývoje, s sebou nese určitá úskalí, ve vztahu k vzhledu jednotlivých partií ( hlavu především) a právě k tomuto faktu je třeba přistupovat velice zodpovědně. Nikdo nemůže u 12. měsíčního jedince považovat hlavu za dokončenou a tak ji také posoudit. Pokud zjistím u mladého jedince některé dosud odlišnosti, je třeba se na ně ale dívat v konceptu. tedy jak-si globálně. Velmi citlivě je třeba rozhodnout, zda-li se jedná o stav konečný či nezvratný, a nebo je otázka, zda-li další vývoj současný stav změní.

Jsou závady, které ani čas nezmění, a jsou skutečně nezvratné i ve věku velmi mladém, lze toto zjistit. Jsou ovšem také problémy, které jsou pouze dočasné a přechodné a patří k věku a stupni vývoje. Jsou to záležitosti zákonité.
A i to je potřeba vidět.

Hlava a její konečná podoba ( tvar a výraz ) je u rotvajlera záležitost skutečně dlouhodobá.
Konečný vývoj hlavy u psa mám vysledován v období mezi 24 až 30. měsícem jeho věku, a u feny je tento konečný stav někde mezi 18 - 24 měsícem.

viz obr.č.1

Na tomto obrázku je názorný příklad vývoje stavby lebky. Na levé straně obr. je tříletá fena, tedy již dokončený vývoj lebky, a na pravé straně obr. je mladá, teprve roční fena, která má všechny předpoklady, že v dospělosti bude mít hlavu, jako fena starší. V tomto případě její matka.

Na této skutečnosti trvám a stojím si za ní. Ale bohužel, i když tuto skutečnost vím, tak jsou v kruhu někdy situace,kdy se jí až tak příliš nemohu řídit, neboť jestli-že posuzuji psy ve třídě dospělých, nemohu při závěrečném určování pořadí, zohlednit nedostatky v hlavě, z důvodu neukončeného vývoje u např. 18. měsíčního psa, a v této partii jej zvýhodnit, vůči psovi, kterému je např. 6 let. To nelze, neboť ve třídě dospělých jsou si tito dva rovni........ co, by dospělí jedinci, i když v uvozovkách.
Vyjímka ale mnohdy potvrzuje pravidlo. Setkávám se i z mladými jedinci, kteří mají hlavu v roce tak vyvinutou, že lze hovořit o dokončeném vývoji. U takto vybavených jedinců se hlava skutečně již dále nevyvíjí tak markantně, jak to bývá obvyklé u standardního vývoje mladého rotvajlera. Ale opět musím podotknout, že to není jev až tak často spatřitelný.

Začněme ale virtuálně posuzovat hlavu rotvajlera.
Při pohledu ze předu, si všímám šíre hlavy a její zúžení od lící až k nosu. Laicky řečeno sleduji špicatost tlamy, resp.kónus lebky.Při posuzování špicatosti lebky, je třeba vycházet z typu lebky. A především její masivnosti. v praxi to znamená, že vycházím ze zjištěných konkrétních základních rozměrů a tomu přizpůsobuji jednotlivé poměry.
Dále si všímám síly nosní partie, velikost a tvar čenichu, včetně nosních dírek, barvy nosu. Pochopitelně že se též zabývám partiemi, o kterých se dočtete až dále ( oči, uši )

Pohled ze předu ale i ze zadu ( na hlavu) by nám měl ukázat šírku lebky mezi ušima, která by měla být skutečně dostatečná. Pokud se zahledíme na tvar hlavy ( ze předu ) tak pokud hlavu vsadíme do čtverce, měla by se dotýkat ve čtyřech bodech stran pomyslného čtverce.
Z předního pohledu lze také hodnotit výraznost jařmových a lícních kostí, které jsou pro toto plemeno typické.

Čenich - je často rozhodčími ne-příliš sledovaná partie. Standard nám jasně definuje, jak že má tato partie vypadat. Ale přesto, bych se rád vyjádřil k jednomu často se v poslední době objevujícímu nedostatku, který by se asi sledovat měl. Otázkou zůstává, jak až by měl mít vliv tento nedostatek na celkové hodnocení posuzovaného rotvajlera. Jsem za to, že ne až tak zásadní, ale určitě by neměl takový-to jedinec vítězit na významných výstavách.
Vada, o které hovořím, je proměnlivý nos, nebo-li částečný úbytek černé barvy na čenichu, a sice zřídka, ale přesto se čas od času objevují i jedinci, kdy čenich je hnědo- černý až hnědý,. Otázkou do pranice je, zda-li to také není důsledek mnohaletého “přehlížení” a podcenění této vady z genetického hlediska. i například právě na výstavách.
Vím, že proměnlivý nos, bývá někdy spojován s ročním období, a z toho pramenící momentální indispozicí, ale to si nemyslím. Nos musí být černý stejně na jaře, jako v zimě. Tečka...

Stejně, jako tomu je u barvy pysků. Ani zde se z hlediska genetického, nevyplácí přehlížet byť i částečný úbytek pigmentu. A tak se skutečně velmi často setkávám s pysky, kdy jejich barevné spektrum je velice široké. Pysky mají být tmavé, a ne světlé, skvrnité či zcela růžové.
Barva pysku nám mnohé napovídá o celkovém pigmentu rotvajlera. A pokud se skutečně jedná o ztrátu pigmentu pouze v této jediné partii, potom to už nemusí být pravda u potomků takto (dle některých) lehce a bezvýznamně postižených jedinců.

Stejně, jako si všímám barvy nosu a pysků, sleduji rozsáhlost, ohraničení a sytost všech znaků na hlavě, které činí rotvajlera rotvajlerem.

Boční pohled - nám nabízí daleko více možností, jak lze zhodnotit a posoudit hlavu rotvajlera.
Z tohoto pohledu hodnotíme : délku a tvar nosního hřbetu, čelní sklon, stop, poměr mezi jednotlivými partiemi hlavy,
Již jsme si řekli, jaký tvar má mít hlava z pohledu ze předu.

Z bočního pohledu lze v zásadě vycházet ze vzorce
A : B : C = 1 . 1,5 . 2
A - Hřbet nosu - měříme od okraje čenichu po kořen nosu
B - Délka mozkovny - měříme od krajního bodu čelního sklonu po horní bod týlního hrbolu
C - ¨Délka čelist - měřeno od špicky čenichu po konec spodní čelisti

viz. obr. č.2

( omlouvám se za nedodržení skutečných poměrů na obr. - způsobeno nepřesnou kresbou) Jednotlivé poměry z hora uvedených délek, mohou vcelku dosti výrazně změnit výraz rotvajlera. proto Vám předkládám názorně tři obrázky, kde se vzájemné poměry (délky) mění a celkový výraz také.

obr.č 3

M = přímka nosní hrbol v. úhel posazení oka
přímka úhel posazení oka v. týlní kost (zátylek)
K = celková délka hlavy
H = mozkovna
G = obličejová část lebky
N = nosní hřbet
1 = nosní hrbol
2 = stop
3 = týlní hrbol
4 = kořen nosu
5 = koutek pysku

Čelní sklon - stop by měl být výrazný a téměř kolmý. Kolmost vyjadřuje vzájemný úhel, mezi nosním hřbetem(kořen) a samotným čelem (kolmicí) . Za vzorový čelní sklon lze považovat 95^o s tolerancí 5 ^o a to jak minus tak plus. Upozorńuji, že toto je považováno za ideál, kterému se přibližuje jen velmi málo jedinců.
Snadno se hodnotí ten jedinec, který nejen že má výrazný stop, ale také dostatečně vysoké čelo. Naopak, jen velmi složitě se hodnotí jedinec, který sice má ne příliš výrazné čelo, ale má jej nízké / krátké). Jen obtížně se virtuálně představuje pokračující přímka čela, tak aby posuzovatel došel k závěru, jak velký úhel je mezi těmito dvěma partiemi svírán?

Na následujícím obrázku vám předkládám škálu několika možností - kolmosti stopu.

obr.č.4

a) 85 b) 90 c) 95 d) 100 e) 105 f) 110 g) 115 h) 120 ch) 125 ( všechny hodnoty jsou uváděny ve stupních )
Celkový dojem z posuzované hlavy jako celku musí být příjemný. Hlava by měla mít jednotlivé proporce velice zřetelně oddělené a zvýrazněné od sebe, ale přechody a jednotlivé linie musí na sebe navazovat přirozeným a nenásilným stylem..Stejně, jako nepožadujeme hlavu nevýraznou, plochou bez potřebných znaků plemenné příslušnosti, tak by tomu mělo být , pokud je hlava extrémně ostře tvarovaná, kdy jednotlivé přechody a linie vytváří jakýsi “krabicovitý” efekt, kdy se rotvajler podobá spíše jaké-si kreslené kreatuře. I tací rotvajleři jsou čas od času na výstavách vystavováni, ale ti většinou nepochází z evropského, tedy požadovaného standardu a chovu.
Takto utvářená lebka, je skutečně extrémní a je jakýmsi výsledkem skupiny chovatelů, resp. všech chovatelů v jisté zemi, kde mají poněkud jiné představy o tom, jak má rotvajler vypadat.
Na vině může být také i jejich mentalita. Oni totiž se nedokáží smířit se žádnou původní a zamýšlenou podobou plemene, protože ze zásady na to mají to své protože!!!!  Ale myslím si, že to má i velký význam pro evropany v poučení, kam není třeba směrovat vývoj plemene. Do extrému a u hlavy obzvláště.
Tím, že se “podařil” cíleným chovem dovést tvar lebky včetně nepřirozeného úhlu a výšky stopu, včetně zakřivení lebkovny, se také podařilo i dosti výrazně změnit tvar a velikost oka. Tito rotvajleři mají zásadně kulaté oči, a opět pouze buď extrémně malé až zapadlé a nebo (jako Hurvínek - promiň Hurvínku ) vypouklé až vykulené.

J e to skutečnost, a tací většinou Ti zámořští rotvajleři skutečně jsou.
Ale my jsme v Evropě a naštěstí nemáme zemi původu až tak daleko, a tak pro nás platí pouze jeden standard a ten je třeba dodržovat a cíleně jej prosazovat při posuzování a posléze i v chovu.
Extrémy do chovu rotvajlera nepatří, a u hlavy to platí dvojnásobně

Uši - posuzujeme délku, nasazení , nesení a složení ucha.
Je toho mnoho, co u jedné tělesné partie se musí sledovat, ale opět to není až tak jednoduché a vždy jednoznačné rozhodování, proto-že není tolik partií na rotvajlerovi,jako je tomu u uší, které při posuzování prorovnáme s partiemi vedlejšími či přímo sousedícími , a až po pečlivém porovnání rozhodčí bezpečně rozhodne.
Jedná se především o délku ucha a nasazení.
V praxi u délky ucha to značí, že dva posuzovaní jedinci mají naprosto stejnou délku ucha v milimetrech.Ale jeden může mít ucho přiměřené, a tedy požadované délky a druhý může mít ucho dlouhé (resp. i krátké). V čem je tedy problém? Samozřejmě že ve velikosti resp. mohutnosti lebky. Dospělý a již zcela vyvinutý pes může mít (v teoretické rovině), ucho stejně velké s mladým psem, který je dosud ještě ve vývoji, ale mladý jej ke své lebce bude mít dlouhé. Na tomto teoretickém příkladu, jsem chtěl jenom upozornit, na nutnost citlivého posuzování délky ucha, neboť společně s délkou ucha se také musí přihlížet k masivnosti a kompaktnosti (pevnosti) ucha..

Masivnost ucha- síla ušního boltce, je skutečně velice rozdílná .právě tato masivnost se přímo podílí na některých vadách ve složení a nesení ucha..V praxi se setkávám s jevem, který sice není až tak častý, ale řekl bych, že se objevuje častěji a častěji. Tímto jevem je příliš slabá stěna ušního boltce. Ucho je tak tenké, že i při dostatečné délce, správném nasazení je vinou zeslabení, často a především v pohybu nestabilní, z hlediska složení ucha. Takové ucho si pes většinou skládá na oblast spánkové kosti - tedy na bok. Přitom ucho musí být složeno do tvaru trojúhelníku směrem do předu.

Nežádoucí, je ucho, které je příliš masivní, kdy síla stěny boltce je skutečně enormní a ucho je tak těžké, že rotvajler toto ucho “neovládá” tak, jak by bylo záhodno. Takové ucho se časem vymyká kontrole, a začnou dříve či později potíže s nesením a složením ucha. Navíc ,hrozí, pokud pes si nedává pozor, a nedbá příliš na kontrolované nesení ucha, že opticky se toto ucho prodlouží,(uvolní) a je mu navíc při posuzování vytknuta i tato vada, která nemusí být až tak skutečná.

Další vadou, která se objevuje, je nasazení ucha. Více se setkávám s výše nasazeným , než-li s nízko nasazeným uchem. Naštěstí obě tyto vady nejsou až tak příliš rozšířené, a jedná se o zanedbatelné množství takto postižených jedinců.
Opět se budu opakovat, ale nemohu jinak, než-li připomenout, že tímto postižením (vysoko nasazené a krátké) bývají !obdařeni) ve velké míře američtí a kanadští rotvajleři. Právě u nich se často můžeme setkat nejen s přehnaně vysoko nasazeným uchem, ale i zákonitě s krátkým uchem. Neboť i to je často důsledek vysoko nasazeného ucha..

Často se setkávám s dotazem, jak široké a jak dlouhé tedy má být u rotvajlera ucho.??
Odpověď na tuto otázku není a ani nemůže být jednoznačná. Jak jsem již předeslal, je vše závislé na typu a síle lebky. Ale pokud vezmeme v potaz, že se jedná o dospělého jedince, se standardní hlavou, potom je definice některých parametrů ucha, jako délka a šírka možná.

viz.obr.č.5

Legenda:
a) šíre ucha c) délka ucha
b) šíre temena hlavy 
d) celková výška hlavy a + b + a = celkové šíre hlavy

Přestože se jedná o zcela orientační náčrt hlavy, tak i z tohoto pohledu jsou zřejmé obvyklé parametry a to jak šíre tak délka ucha a také i výše nasazení.
Šíre ucha obvykle tvoří 30% z celkové šíre lebky(mozkovny) a to tak, že součet šírek obou uší by měl být minimálně 50 % a maximálně 60% ze šírky viditelného temena .Myšlena délka spojnice mezi jedním a druhým uchem.
Délka ucha je obvykle považována za dostatečnou tehdy, pokud přímka mezi oběma konci ušního boltce ( špicka ucha) prochází těsně pod čenichem(hlava ve zpřímené poloze a čelní pohled ) a nebo jeho částí. Takový stav je možno považovat za ideální.
Procentuelně vyjádřeno, délka ucha ( c ) v poměru k výšce hlavy ( d ) by se měla pohybovat někde mezi 5o až 6o %.

Tvar ucha je třeba vždy velmi obezřetně a citlivě hodnotit.Ale nejenom tvar ale také způsob nesení ucha a jeho samotné složení. Standard hovoří jasně a srozumitelně, že ucho má mít tvar trojúhelníku, ale již nikde se nepíše, zda-li mají být strany takové a úhle které svírají stěny takových trojúhelníků takové či onaké. S tím se již musí porovnat sám rozhodčí.

Samozřejmě, že jsem tento problém nadnesl záměrně, abych se mohl i tímto bodem této partiezaobírat . Mám na mysli především zaoblení uší, především ve špicce. Když se pozorně zadíváte na vystavované rotvajlery, zjistíte, že málokterá partie rotvajlera vám skýtá takovou nepřebernou škálu různých typů zaoblení a mnohdy i s tím spojených tvarů uší, jako tato.

Setkáváme se s tvarem, kdy je ucho velice pravidelné a sbíhá se nám do ostré, a prudce se zužující špicky, ale také se a to dost často setkávám s tvarem ucha, který s trojúhelníkem nemá příliš společného. Jde spíše o tvar půlkulatý a bez evidentních rohů, typických pro trojúhelníkovitý tvar. Ucho nesmí mít naprosto ostré rohy, ale také bynemělo mít značné zaoblení, kdy právě toto zaoblení dokáže změnit tvar uch, pro toto plemeno netypické.. Jsem přesvědčen, že právě tvar ucha je u rotvajlera dosti opomíjenou partií a tedy přehlíženou.
Určitě by se tato partie měla kontrolovat a především zaznamenávat, neboť jiný nežádoucí tvar, skutečně v poslední době se objevující, mění výraz rotvajlera k horšímu. Z výrazu na který jsme zvyklí, se co-si vytrácí a to je a byla by velká škoda.

Chrup
Standard hovoří o 42 silných a zdravých zubech., které v přední části čelisti na sebe doléhají tzv. nůžkovým skusem.
Jednoduché,ano souhlasím,.. Ale jenom potud, pokud je chrup opravdu úplný a nemá žádný jiný defekt či anomálii.
Rotvajler, z hlediska problematiky chrupu je plemenem v celku bezproblémovým. Nejen, že to je jistě tím, že rotvajler nemá chovatelsky, tedy cíleně, zkracovanou lebku, ale také i důslednou a především dlouhodobou selekcí těch jedinců, kteří si na svět přinesli postižení či defekt chrupu či skusu apod.

Rotvajler, jako jedno z mála plemen, měl téměř od začátku svého standardu definován přesně stav chrupu. A tak to také chovately bylo důsledně dodržováno. Což se dnes ukazuje, jako moudré.

Kontrola chrupu - je a není jednoduchá procedura. Aniž bych chtěl tuto “disciplínu” dramatizovat, rotvajler není plemeno, které by rádo a dobrovolně s radostí ukazovalo chrup. Myslím tím, bez náležité přípravy a nácviku.
S nácvikem se musí začínat již od nejútlejšího věku, a to tak, že štenátku nenásilnou formou přivykáme, na naše doteky v oblasti, kde za několik týdnů se začne objevovat skutečný a trvalý chrup. Činíme tak během hry, kdy se štene zaměřuje především na hru a nevnímá ani tak náš dotek a sahání na chrup či na čelist. Z počátku se soustředíme skutečně pouze na náhodné doteky a ještě k tomu velice krátké.

Když začneme mít pocit, že si štene již zvyklo na naše důvěrnosti, můžeme občas i s pamlskem v ruce objevovat intimnosti v dutině ústní. Ale nesmíte ničím tuto činnost svému štenátku zprotivit. Když štene i na tyto naše drzosti reaguje vstřícně, učíme je tuto činnost již na povel, tedy např. ukaž zuby. Pokud máte pocit, že to vašemu, zřejmě již mladému psovi nečiní potíže, začneme měnit prostředí, ve kterém provádíme již ne nácvik, ale trénink a máte vyhráno. Určitě je rozdíl v ukazování chrupu mezi psem a fenou. U fen se setkávám s problémy zřídka kdy. A když, tak většinou není problém v psovi, ale v majiteli, který neví co po něm požaduji. U psů, je situace jiná. Tam ochota ukazovat chrup klesá se zvyšující se dominancí psa - samce.
Ale, abych příliš nedramatizoval, ještě se mě osobně nikdy nestalo, že bych nedokončil u některého jedince prohlídku chrupu.

Ovšem, nyní se to může stát vcelku snadno. Neboť FCI vydalo nařízení, které upravuje postoj a postup rozhodčího k těm psům, kteří se jakýmkoliv způsobem chovají agresivně při posuzování, tedy potažmo i při prohlídce chrupu.

Pokud se u kontrolovaného jedince změní pasivní projevy dominance v projevy aktivní, potom se může stát, že přestanu tvrdit,: vždy jsem všem prohlédl chrup,,,,

Kontrolu chrupu vždy začínám prohlídkou správnosti skusu. Jak jistě víte, kontroluje se při tomto aktu vzájemné postavení všech řezáků, v čelisti horní, proti čelisti spodní. S tím, že řezáků je vždy v jedné čelisti 6 a musí být v jedné řadě, bez vybočení a vyklonění .Pokud jsou řezáky takto v pořádku, jejich vzájemné postavení při zavřené čelisti usedá těsně na sebe.
Řezáky horní čelisti překrývají řezáky dolní čelisti, a to tak, že mechanicky na sebe volně dosednou (vnitřní) plochy horních na (vnější) plochy dolních řezáků. Složité? Nikoliv!!

Viz. obr.č.6

1 - skus nůžkový 2 - skus klešťový 3 - předkus 4 - podkus

Máme několik druhů skusů, ale správný je pouze jeden. Nůžkový. Podkus, předkus, klešťový skus, to jsou všechno nežádoucí stavy.
Kontrola chrupu mnohdy odhalí i jiné anomálie, které nejsou žádoucí.Ve své podstatě jakákoliv změna na chrupu je vždy závažná záležitost. Jak jsem již uvedl, nepatří rotvajler k plemenům, které by mělo časté a zásadní problémy s chrupem. Občas se ale setkat lze například s více zubostí. Většinou se jedná o zdvojené premoláry.( P1). Chovatel sice jásá, že je lépe mít zubů více než méně, ale..... Jásat lze z hlediska vlastnictví tohoto psa či vzhledem ke vztahu k tomuto jedinci, ale z chovatelského a potažmo i genetického, by měl být chovatel ale i chovatelský funkcionář či poradce chovu obezřetný.

Docent Zdeněk Procházka se ve své knize Chov psů zabývá v kapitole Trávící soustava velmi podrobně stavem chrupu, a více zubost resp. problematiku zdvojených zubů, nazývá jako patologický jev, kterému je třeba věnovat zvýšenou pozornost stejnou, jako je tomu u problému závažnějšímu - chudozubost / OLIGODONCIE /
Já tvrdím, že jenom pozornost je málo. Z hlediska chovatelského a především genetického je třeba ty nejvyšší obezřetnost.
Při kontrole stavu a počtu chrupu se poslední dobou setkávám i s nepříliš dobrým zdravotním stavem chrupu. Příčina bývá různá, většinou se jedná o mechanické poškození zubu , ale také sleduji výrazně změnené stavy chrupu, evidentně vyvolané podáváním jednostranné stravy, jejichž konzistence nenutí psa téměř používat chrup.
Proto přátelé chovatelé, zamyslete se nad způsobem krmení svého psa, a učiňte občas změnu, aby si právě váš miláček své zuby nezkazil nečinností a nepoužíváním nástroje, který mu dala moudrá to matka příroda, a nebo že -by moudrá nebyla???

Vraťme se ale ke skusu a jeho definici. Co je ještě skus nůžkový a co je již podkus? Co je těsný skus nůžkový a co už skus klešťový? Co je skus klešťový a co již předkus? Co je a co není - zdeformovaná čelist? To jsou otázky, na které Vám asi od boku každý odpověď nevystřelí bez rozmyslu.

Každý problém, který jsem nastínil v podobě otázek, má své pozadí a především souvislosti s daným prostředím. A tak začněme od začátku.
Skus, dle standardu je u rotvajlera vyžadován - nůžkový.
Ale on nůžkový skus může být různý, tedy přesněji definováno, můžeme se setkat s různým na sebe návazným postavením řezáků obou čelistí. Můžeme, a také se skutečně setkáváme s volnějším či těsnějším skusem. Kde je ale ještě hranice, která určuje, zda-li je ten který skus přípustný a v rámci povoleného, či nikoliv.
Ideální skus je takový, pokud řezáky obou čelistí na sebe doléhají velmi přesně, a jejich přílišná těsnost nebrání volnému mechanickému pohybu - resp. umožňují jeho určenou funkčnost. Mezera, mezi doléhajícími řezáky by se měla pohybovat řádově v desetinách milimetru, tedy tento mechanismus lze přirovnat ke strojírenskému mechanismu, z hlediska funkčnosti a především přesnosti vzájemného postavení.

Každý strojírenský mechanismus má dané určité tolerance. stejně tomu je i u skusu. Pokud je mezera mezi oběma řadami řezáků při skusu do 1 mm maximálně, lze hovořit ještě o skusu normálním, tedy standardním. Pokud je tato mezera větší než-li 1 mm a nepřesáhne-li 2 mm, hovoříme o volném nůžkovém skusu. Pokud mezera mezi řezáky je větší, než-li 2 mm, jedná se již o podkus. 2 mm můžeme ale každý chápat jinak, přesto-že metrická soustava je platná a závazná pro každého z nás. Ale právě tato metrická soustava může být pro nás v souvislosti s tolerancemi skusu závazná až tehdy, až se zpřesní výklad standardu a podkus bude přesně definován. U předkusu je to jasné. Tam se pohybujeme skutečně řádově v desetinách mm, ale co podkus????

Podkus je stav, kdy řezáky horní čelisti, překrývají řezáky spodní čelisti o více, než-li 2 mm. Méně obvyklý stav u rotvajlera, je situace, kdy řezáky spodní čelisti, překrývají řezáky horní čelisti, a to jakýmkoliv způsobem, bez ohledu na šírku takto vzniklé mezery. Tento stav nazýváme - předkus.
Někdy se stává, že předkus zapříčiňuje pouze jeden či dva řezáky, které jsou vyvrácené či jinak zdeformované. Častou příčinou takového-to skusu bývá i deformace čelisti. Rotvajler a předkus je ale naštěstí ne příliš často se objevující záležitost.

Klešťový skus je stav, kdy se horní a spodní řezáky dotýkají svou horní částí zubu, a nedovolují tak správné dosednutí zubů vedle sebe (nůžkový skus)
Klešťový skus by měl být stejně degradující z chovatelského a genetického hlediska, jako podkus či předkus. Hodnota jedince, resp. chovatelská hodnota takto postiženého jedince je téměř nulová. ( opakuji chovatelská ne materiální) Standard rotvajlera ale klešťový skus připouští. Sice je tento stav označen jako vada, ale ne diskvalifikační vada. Možná jste nad tím nikdy nepřemýšleli, proč tomu tak je. Odpověď je jednoduchá. Chrup každého psa, rotvajlera nevyjímaje, prochází určitým opotřebením. A s přibývajícím věkem psa se často i mění vzájemné postavení řezáků, především z důvodu opotřebení - vzájemného obrušování. A tak se mnohdy stane, že pes který dlouhá léta měl skus naprosto v pořádku a v rámci standardu, má ke stáru tento skus klešťový. Pokud by se tato skutečnost zjistila na svodu plemeníků, a klešťový skus by byla diskvalifikační vada, musel by tento, byť i sebekvalitnější jedinec, ukončit své chovné působení. Což je , jak jistě uznáte absurdní. Absurdní i pro-to, že by se vyřazovali pouze psi, proto-že feny nemají povinnost se nikde předvést. A nebo by tu byla další možnost - prostě se psům vůbec do dutiny ústní nedívat. Což je také absurdní a nesmyslné. (myslím tím svody plemeníků)

A zcela na závěr naší virtuální prohlídky chrupu, bych rád čtenáře upozornil na možnou a poslední dobou se i občas objevující záležitost - slabá spodní čelist, resp. její nedostatečná šírka.

Mám ověřené v praxi a vysledované, že pokud při výběru chovného páru, jsou oba jedinci touto vadou postiženi, zcela jistě budou postiženi potomci, a ponesou si i taková rizika, jako větší vnímavost k vadám skusu. To, že dojde ke spojení dvou jedinců, z nichž minimálně jeden má úzkou spodní čelist či celkově slabé obě, je záležitost, ke které by určitě nemělo docházet. Ale dochází, ať již z nevědomosti chovatele, či toho, kdo spojení doporučil. Ale ruku na srdce, vážení přátelé, kolik je u nás posouzených rotvajlerů, u kterých tato vada byla zjištěna a zapsána, a kolik těchto jedinců u nás skutečně je? Na to si každý musíte odpovědět sám. Já na to odpověď znám!! Síla spodní i horní čelisti musí být úmerná k celkové masivnosti lebky. Musí se přihlédnout i k některým okolnostem, jako je věk či pohlaví. Ale vzájemné postavení čelistí při sevřeném stavu - kdy na sebe dosednou, musí být přesný, a s malou tolerancí Vnitřní stěny horních premolárů a molárů jsou zešikmeny a doléhají na vnější zešikmené stěny protějších zubů dolní čelisti.( hovoříme samozřejmě o již trvalém chrupu, ne o mléčném),.. O žádné mezeře mezi dosednutými čelistmi se nikdo a nikde nezmiňuje.Anatomie lebky nehovoří o distanci, která by měla vzniknout, mezi zavřenými čelistmi, resp. dosednutými na sobě. Normální stav je ten, pokud je mezera mezi čelistmi v této zavřené poloze minimální resp. téměř žádná......................

Ale v praxi tomu tak ne vždy bývá.

obr. č 7

Rozevřená horní a spodní čelist
M2 -M1 -P4 -P3 - P2 - P1 - C -I3 -I2 -I1 -I1 -I2 -I3 -C - P1 - P2 -P3 -P4 -M1 -M2
M3 -M2 -M1 -P4 -P3 -P2 -P1 -C -I3 -I2 - I1 -I1 -I2 -I3 -C -P1 -P2 -P3 -P4 -M1 -M2 -M3 -

Obrázek č. 8

Lebka a uložení jednotlivých zubů

Oči - záměrně jsem si nechal tuto část na závěr kapitoly Hlava a její posuzování.
U očí posuzujeme nejen tvar, umístění, výraz , zdravotní stav, velikost ale také a především barvu oka. Výňatek ze standardu jsme si uvedli na samém začátku této kapitoly. A tak začněme umístěním oka. Umístění oka je vcelku dobře znázorněno v obr.č. 3.
Standard nám ale příliš informací o uložení, umístění a vzdálenosti resp. poměrné rozteče či orientační rozteče, nedává.

Umístění oka a jeho přibližná orientace je závislá na mnoha skutečnostech, jako například síla a velikost(šírka ) lebky a především věku konkrétního jedince, potažmo jeho stav vývoje. Pokud čistě teoreticky, spustíte pomyslnou kolmici z bodu A do bodu B, musí procházet okem. Přičemž bodem A je myšleno: bod, kde končí horní vnitřní hrana ucha a začíná temeno hlavy Bodem B je myšleno: střed spodní čelisti resp. oblast středních řezáků. Spojnice mezi těmito pomyslnými body prochází dobře a správně umístěným okem. Oko je umístěno přibližně v 1/3 celkové výšky hlavy (měřeno od temene po spodní čelist)

Tvar oka - jediný správný tvar je standardem uváděný mandlovitý tvar.Jiné tvary jsou uváděny jako vada. Ale v praxi se setkávám skutečně s různými tvary, dejme tomu mandlového tvaru, ale také s okem kulatým, vypouleným či zapadlým.
Tvar oka ale není ve většině případů hodnocených rotvajlerů zásadní vadou. Tvar oka je v drtivé většině v pořádku. I když, není mandle, jako mandle.

Závažnější problém bývá ve zdravotním stavu oka (resp.očí) Není výstava, na které bych se nesetkal s tímto zjištěním. Problémy bývají různého rázu, ale ve většině případů se jedná o různé záněty očí, které jsou neléčeny, či léčeny nevhodným způsobem.
Mnozí chovatelé, či lépe řečeno vystavovatelé bývají překvapeni mým konstatováním, že jsem zjistil onemocnění oka či očí, a mnohdy se jedná o onemocnění již chronické a tak závažné, že jediným řešením bývá zásah zkušeného veterináře a následná chirurgická úprava oka, jejímž výsledkem bývá sice radikální vyřešení zdravotního stavu psa, ale také následné chovatelské diskvalifikace, neboť standard podobné úpravy za prvé nepovoluje, a za druhé většina mnou myšlených očních chorob ( chronický zánět spojivek, entropium a ektropium ) má i dědičný základ a možné a přípustné souvislosti.

Barva oka - temně hnědá barva, jakýkoliv odstín světle hnědé je vadou, jakýkoliv odstín žluté je diskvalifikační vadou.

Tolik stručná charakteristika barvy oka.
Asi se budu opět opakovat, ale já už jsem takový. O tom, co se nedá zvážit źměřit a spočítat, má každý, kdo bývá takto hodnocen, své a přiznejme si že i mnohdy opodstatněné obavy. Je to přirozené a lidské. Člověk je tvor omylný a ne až tak úplne dokonalý.
Určování barvy oka, a jeho přesnou klasifikaci, mne zajímá již mnoho let,. V době, kdy jsem pracoval ve funkci předsedy klubu a poradce chovu, jsem vyvíjel neustále tlak na odpovědného funkcionáře, aby se zakoupil vzorník, který by přesně určil, jednoduchou porovnávací metodou, které oko je takové či jiné. Které oko ano, které oko ne. Vše jsem inicioval několik roků, dokonce jsem vše vyjednal písemnou formou s předsedou ADRK, kteří toto spektrum používají /pouze pro sporné případy, stejně jako by tomu bylo i u nás/.
Pravda je, že toto spektrum bylo vyrobené z materiálu, který musel zaručovat stálost barvy, a tak cena byla poněkud a na svou dobu vyšší. Ale, argumenty, které se uváděly na výmluvy, proč se toto porovnávací spektrum nezakoupí, neměly s financemi žádnou souvislost. Argumenty byly jiné, a nepublikovatelné. Proč nepublikovatelné? Proto-že by to zase někdo mohl chápat jako útok na svou osobu, a já nemám zájem ani čas se pouštět do diskuse o tom, co kdy kdo udělal či neudělal. faktem zůstává, že se oční spektrum nekoupilo a a je to pro plemeno škoda. Určitě by to byl přínos pro plemeno, kdyby se rozšířilo barevné spektrum na více barev - odstínů, které se skutečně u tohoto plemene v souvislosti s barvou oka objevují. Některé častěji, některé odstíny pouze vyjímečně.

Nejen, že by se dalo lépe sledovat, jak se nám v chovu objevují barvy oka, ale hlavně by se barvy a jejich rozsah svým rozšířením upřesnil.
Co si lze představit, když si v posudku přečteme že oko je poněkud světlejší, či světlé, či středně hnědé a nebo jenom hnědé.???????????????????????? Nic, proto-že každý posuzovatel má jiný barvocit, a jeho odhad je dán i stavem zraku resp. i počasím, přesněji řečeno úrovní slunečního svitu. Na vině není ale posuzovatel, on sice správně určí např. středně hnědou barvu oka, ale středně hnědá má několik desítek odstínů,
Vím, že obsáhnout celé spektrum je nemožné, ale bylo by reálné, uvést více odstínů, než-li pouze jeden.
Nemohu a nechci se smířit se stavem, že neexistuje nic, dle čeho by bylo možné předcházet případnému sporu, vystavovatel versus posuzovatel, z důvodu odlišného názoru na barvu oka.

Předkládám vám pracovní verzi mnou vyrobeného vzorníku spektra, jehož rozsah barev by měl být dostatečný. Materiál, ze kterého je vzorník vyroben, je speciální materiál, s neomezenou barevnou stálostí..
Pouze bych chtěl čtenáře upozornit na tu skutečnost, že barvy a jednotlivé odstíny nebudou na Vašem počítači přesné, ale spíše zkreslené, neboť nemám tak kvalitní scener , abych Vám mohl toto spektrum přenést v nezměněné podobě.
Záměr není předložit naprosto přesný originál, ale upozornit na tu skutečnost, že se tímto problémem, někdo zabývá a hlavně že je to zrealizovatelný.

viz. obr č.9

/ ODSTÍNY NA TOMTO VZORNÍKU JSOU ODLIŠNÉ OD ORIGINÁLU /

 

Posuzování hlavy - obecně
Podrobněji jsem se zabýval těmi partiemi, u kterých jsem to považoval za důležité. Ty partie, o kterých jsem se nezmínil, probereme nyní, ale velmi zkráceně.
Rád bych se pozastavil například u nosní partie. Standard považuje za správné, pokud je nosní hřbet a nos samotný rovný.
Myslíte si, že rotvajler může mít i nos jiného tvaru? Samozřejmě, že ano. I když není to až tak častý jev, přesto se lze setkat s jedinci, kteří mají křivý nos, či dokonce jejich nosní hřbet vykazuje jisté zaoblení, které se nazývá klabonos. Obzvláště u klabonosu bych se rád zastavil na déle. Když jsem poprvé posuzoval samostatně na výstavě, hned jsem si právě kvůli nosní partii vyrobil své antisympatizanty, resp. antisympatizantku.
Na straně argumentů této vystavovatelky stálo i to / jak jsem se později dozvěděl / dosavadní výsledky a “úspěchy” u jiných rozhodčích. Včetně specialistů.

Jelikož se jednalo o známého psa ze známé chovné stanice, a bratra jednoho z nejlepších psů, kteří u nás kdy byl, tak byla i reakce na mé hodnocení značně podrážděná a velice ostrá,..

Já jsem tohoto psa právě na této výstavě viděl poprvé, a nemám možnost a ani nesmím a ani tak nečiním, že bych se seznamoval s obsahem katalogu před výstavou. Za prvé mi to předpisy nedovolují a za druhé bych se tím podvědomě mohl řídit, a to je na závadu posuzování. Tak - že nastoupil pes, samozřejmě ve třídě dospělých, který nejen, že byl tak dlouhý,že by si jej pohladila celá školka najednou, ale hlava byla tak ukázková, z hlediska vadné nosní partie, že by to mohl být výborný studijní materiál.
Přiznám se, že od té doby jsem se již s takovým nosním hřbetem nesetkal.

Celá nosní partie byla nepředstavitelně dlouhá, ale to by snad ještě nebylo tak nejhorší, kdyby jeho nosní hřbet nebyl tak vypouklý, tedy odborně klabonosý. Jeho zakřivení bylo skutečně značné, a nebojím se tento klabonos označit, za přednost kladrubských klabonosých koní, ale v žádném případě ne rotvajlera. Tento klabonos byl navíc přizdoben ne příliš slušivými vousy. Také vada, která není až tak obvyklá, ale přesto- se v poslední době objevující. My co se podrobněji zabýváme chovem, víme odkud vítr fouká, jenom ti co po tom pátrají, tedy po pra původu vzniku příčiny to jaksi zapomněli, nebo je to jinak?

V žádném případě bych nechtěl, aby kdokoliv z vás ( majitele tohoto psa nevyjímaje ) měl pocit, že se snažím někoho zesměšnit či urazit. V žádném případě, jen jsem chtěl na tomto případě ukázat na skutečnost, že i v celku ambiciózní jedinec se spoustou kladných předností, může být v celkovém hodnocení degradován, takovou asi pro některé maličkostí, jako je dlouhý, křivý nos a s bohatým vousem obohacený, proto-že tento pes nejen že byl několikanásobným vítězem třídy, ale byl oceněn i titulem CAC. Já takový-to znak považuji za velmi závažný a nepřehlédnutelný.

Pysky - by měly být černé., přiléhající a koutek by měl být pevný.- uzavřený. Nic z toho, čím se “honosí“ nejeden moloss. Někteří rotvajleři, kteří jsou poněkud v konstituci lépe založení, a jejich některé partie jsou téměř na hranici lymfatičnosti, mají poněkud problémy s uvolněnými koutky či celkově uvolněnými pysky. Pokud se jedná skutečně o uvolněné koutky včetně dásní, mění rotvajler dosti výrazným způsobem vzhled, a blíží se vzhledem k některým dogovitým plemenům. Ale ani tento jev není tak častý a obvyklý, ale přesto se objevující.

 

Pro dnešek zatím vše - zdraví František Šmíd v.r. ..

 

 

Obr. č. 1 Cita vom Sittard a její dcera Esra vom Sittard - zpravodaj ADRK č.11/94
Obr. č .2 Šmíd
Obr. č. 3 Z knihy ROTTWEILER od A.Pienkosse s laskavým svolením paní Verlag Brökela
nd
Obr. č. 5 Esra vom Sittard - zpravodaj ADRK č.11 / 94
Obr. č. 6 Šmíd
Obr. č. 7 Šmíd
Obr. č. 8 Z knihy ROTTWEILER od A. Pienkosse s laskavým svolením paní Verlag Brökeland
Obr. č. 9 Šmíd

Žádná část této publikace, nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů, nebo rozšiřována jakýmikoli prostředky, elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou, záznamem nebo jinak, bez předchozího písemného souhlasu autora.
Toto neplatí pouze pro majitele serveru určeného pro příznivce a majitele rottweilerů - www.rtw.

Zpracovala: Klementová Hana