Genetika
Dědičnost některých defektů a chorob
(z knihy J. Dostála - Chov psů)

Jedním z rizik chovatelství obecně, a tedy ani chov psů nevyjímaje, je výskyt dědičných defektů a dědičných chorob. Dědičné choroby můžeme taktéž řadit mezi defekty (pokud je nechceme zvláště zdůrazňovat) a naopak, všechny odchylky od normálního stavu, fyziologické nebo anatomické, můžeme řadit mezi choroby.
Nežádoucí defekty a choroby mají svůj počátek v embryonálním vývoji, na který chovatelé nemají žádný vliv. O dědičných defektech a chorobách je v podstatě rozhodnuto již při splynutí spermie a vajíčka. Co přinesla spermie a vajíčko ve své DNK, to má nový jedinec.

Velmi důležité je vědět, jak se defekt či choroba v dané populaci vyvíjí a s jakou perspektivou. Žádné plemeno není prosté dědičných defektů a chorob. Je nutno sledovat jejich výskyt a zvolit vhodnou metodu plemenitby, aby se nedávala šance jejich rozšíření. Některé dědičné defekty a choroby se vyskytnou velmi zřídka. Často se objeví jen v některých liniích nebo rodinách. V posledních letech byly značně rozšířeny jen některé ze známých dědičných defektů a chorob, jako je dysplasie kyčelních kloubů, progresivní atrofie sítnice, alopecie (lysivost), u některých plemen šeroslepost, dědičná hluchota, extrémní plachost nebo kýla. U všech plemen jsou známé (i když nejsou příliš rozšířené) defekty, jako je ektropium, entropium, předkus, podkus, chudozubost apod. Kdykoliv se u kteréhokoliv plemene vyskytne jakýkoliv dědičný defekt či choroba, ihned klesá jeho popularita a zájem o jeho chov. Proto je třeba velmi pečlivě sledovat populaci, zvláště výskyt takových defektů a chorob, které se projevují až ve vyšším stáří, kdy je selekce postižených jedinců velmi problematická ne-li nemožná. I samotné vyřazení postiženého jedince z reprodukce působí značné potíže nejen jeho majiteli samotnému, ale i chovatelům a funkcionářům klubu. Obecně se můžeme o dědičných chorobách dočíst v pracích různých autorů, jako jsou Sova (1978) nebo Naxera (1991).

Při sledování dědičných defektů a chorob si nejprve povšimněme některých genetických aspektů:
1. Jde-li o defekt či chorobu dominantní, popř. i neúplně dominantní, je selekce velmi jednoduchá. Postižení jedinci jsou jak homozygoti, tak také heterozygoti. Jejich vyřazením z další reprodukce úplně zbavíme celou populaci tohoto defektu či choroby.
2. Jde-li o defekt či chorobu recesivní, pak se vyskytuje jen u homozygotů, samozřejmě recesivních. U dominantních homozygotů, klinicky i geneticky zdravých, a u heterozygotů, klinicky zdravých, ale geneticky postižených - nositelů vlohy, se defekt či choroba neprojevují. Obojí jsou fenotypicky stejní. Heterozygoty poznáváme od homozygotů obtížně. Chceme-li je odhalit, musíme provést testovací páření. Nejlepší by bylo páření otce na vlastní dcery a synů na vlastní matku. Budeme-li ve vrhu po takovém páření pozorovat byť jen jednoho postiženého potomka, jsou oba jeho rodiče nositelé vlohy. Využití takové příbuzenské plemenitby není u psů většinou možné a riziko výskytu dalších nežádoucích vlastností je příliš vysoké. Ani páření nově zařazených psů do chovu s vlastními sestrami nelze u psů všeobecně uplatňovat pro stejná rizika, i když je rychlejší než testování otce na dcery a čekání až potomci dorostou. Proto je třeba sledovat každoročně celou novou populaci štěňat a rodiče nebo alespoň otce postižených jedinců v chovu omezovat, ne-li úplně z chovu vyřazovat. Jde vlastně každoročně o stanovení plemenné hodnoty chovných jedinců.
3. Je-li plemeno postiženo výskytem několika dědičných defektů či chorob, musíme si nejprve stanovit vhodnou metodu plemenářské práce a stupeň selekčního tlaku. V praxi to znamená zvolit soubor opatření jak postupovat, co je třeba odstranit nejdříve a co později, aby každá generace potomků byla lepší než generace jejich rodičů.
4. Podstatně složitější je situace, kdy je recesivní dědičný defekt či kdy je choroba kontrolována dvěma nebo více geny. Stejně obtížná je selekce, kdy jde o tzv. neúplnou penetranci genů, tj. kdy se recesivní gen může projevit jen tehdy, má-li k tomu vytvořeny nějaké vhodné vnější podmínky. V těchto případech je selekce vždy zdlouhavější a správnost zvolené selekční metody můžeme kontrolovat jen sledováním frekvence (výskytu) nežádoucího znaku či vlastnosti v populaci.
5. Podobně komplikovaná je i situace v případě vazby dědičného defektu či choroby na pohlaví. Vlastní vazbu zjistíme genealogickým studiem, selekce však vyžaduje velmi značného úsilí i v případech, kdy nejde o znak či vlastnost v populaci příliš rozšířenou.

Zpracovala: Klementová Hana