Musíme se podívat až do druhohor, kde nacházíme fylogenetické kořeny samotných savců. Je to doba maximálního rozvoje rozmanitých ještěrů. Od obrovitých dinosaurů až po jednoduché univerzální formy s úžasnou přizpůsobivostí, předchůdce dnešních savců. Po vymření velkých ještěrů se dále rozvíjeli právě tito tzv. savcozubí ještěři, kteří nesli mnoho vývojově pokročilých znaků, typických pro vyšší vývojové formy, mimo jiné i pro předchůdce savců. Tato skupina zvaná Pantotheria, měla již rozlišené zuby, přizpůsobené ke žvýkání i ukrajování potravy. Z této skupiny se postupně vyvíjely všechny typy chrupů dnešních savců. Nás bude zajímat pouze jedna ze dvou vývojových větví živočichů, kteří byli masožraví. Na začátku třetihor nabývala tato skupina kreodonti (prašelmy) stále většího významu. Skupina kreodontů se opět silně diferencovala, vývoj pokračoval i v mnoha slepých uličkách, až postupně skupina vymřela, a zůstali pouze nejdiferencovanější zástupci.

Vývojově pro nás zajímavou prašelmou byla drobná šelmička Miacis, připomínající dnešní ženetky (jde o malou šelmičku dlouhou asi 50 cm, ocas asi 50 cm, výška 1520 cm, základní barva je světle šedá s několika řadami černých skvrn na těle). Miacis bylo zvíře s dlouhým protáhlým tělem, krátkými, hbitými končetinami, s pěti dobře vyvinutými prsty. Prsty měly zatažitelné drápy, což odpovídalo životu této šelmy v korunách stromů, kde lovila a ukrývala se. Že šlo o šelmu, dokazují čelisti a uspořádání zubů, které v podstatě přetrvalo až po psa. Zuby v zadní části dutiny ústní byly uspořádány jako střihačské nůžky, což umožňovalo již tehdy ukusovat větší kusy masa z kořisti. Takové kusy byly rovnou polykány a tráveny. Vidíme, že tento druh měl znaky několika pozdějších i současných druhů masožravců. Je pravděpodobné, že se z potomků tohoto prehistorického zvířete vyvinuly, vedle psů, také lasice, kočky, hyeny a medvědi. Sledujeme-li potomky tohoto druhu, z nichž se později zformovali i prapředci psa. Je patrný zřetelný odklon od života na stromech i tomu odpovídající změny v uspořádání kostry. Z nálezů na americkém kontinentě vidíme, že tito následníci Miacise, tzv. Cynodictidae, byli vzrůstem větší, ale stále měli dlouhé tělo a krátké končetiny. Drápy byly nezatažitelné, některé kosti v nártu postupně napevno srostly. Tím se zvýšila pevnost končetiny a také rychlost a pevnost běhu po rovné zemi. Vývojovým centrem dalších psovitých šelem se v době třetihor stala Severní Amerika, odkud se šířily téměř do celého světa. Zde nalezená malá šelmička Hesperocyon dala vznik vývojové větvi psovitých šelem.

Byl objeven i známější Tomarctus jako předchůdce psa. Podle některých autorů se zde rozdělil vývoj do několika forem, již předchůdců jednotlivých plemen. Podle jiných ještě následovala po tomarktovi společná vývojová linie, z níž se teprve později oddělila větev dnešních lišek, pesců a dhoulů. (Tyto spory vedou skupiny vědců dodnes o původu psa monofyleticky z jednoho předka, nebo polyfýleticky vznik psa křížením z několika příbuzných, vzájemně podobných druhů, a nejsou dodnes vyřešeny a důkazy snášejí zastánci obou teorii.)

Starší autoři řadili mezi předky psa domácího také lišky. V minulém století se dokonce ještě uvažovalo o tom, že liška ovlivnila špicovitá plemena. Ukázalo se však, nejen z praktických zkušeností, ale i na základě bližšího zkoumání anatomie, fyziologie a konečně i genetiky psovitých šelem, že křížení mezi psy a liškami je vyloučeno, protože tato zvířata mají rozdílné počty chromozomů. Rozdíly jsou natolik podstatné, že nedovolí křížení. Musíme se tedy spokojit s tím, že mezi předky nejstaršího a nejrozšířenějšího průvodce člověka patří bezvýhradně druhy z velkého a velmi plastického rodu Canis.

Je prokázáno, že většina druhů tohoto rodu se mezi sebou plodně kříží. Vzhledem k nesmírnému rozšíření druhu Canis lupus, tedy vlka, se právě tato velice přizpůsobivá a nadaná šelma považuje za hlavního předka psa domácího. Mluví pro to velká variabilita druhu, jeho výskyt v oblastech vzniku psa domácího, již na rozhraní paleolitu a mezolitu, to je v době před asi dvanácti tisíci lety. Dalším argumentem pro vlka je poměrně větší mozkovna než u jiných příbuzných druhů, například šakala obecného, neobyčejně rozvinutý společenský život a vyjadřovací schopnosti.

Samozřejmě nelze vyloučit určitý podíl šakala nebo kojota na vzniku některých plemen asijských nebo amerických, v současnosti je možné při určitém zředění populací divokých zvířat pozorovat křížení těchto divokých zvířat popřípadě i s domácími psy.

K vlastnímu zdomácnění psa nepochybně docházelo po velmi dlouhou dobu. Zkušenosti s volně žijící mi zvířaty, která etologové pozorovali, ukazovaly, že civilizací nepostižené populace vlků neprojevují vůči člověku takovou plachost jako zvířata po staletí vystavená pronásledování, např. vlci evropští. Zvědavost ovlivněná vysokou inteligencí zvířete a snaha opatřit si potravu z nejsnáze dostupných zdrojů přivádí vlky k lidem a umožňuje navázat s nimi kontakty. Je tedy pravděpodobné, že se vlci dobrovolně přibližovali k loveckým táborům paleolitických a mezolitických lidí a sami vytvořili předpoklad k ochočení některých příslušníků vlastního druhu a tím přispěli k vytvoření prvních, oboustranně užitečných svazků. Zdá se, že oba druhy člověk a vlk žily po určitou dobu vedle sebe, o čemž svědčí poměrně časté nálezy koster nebo aspoň lebek a čelistí poblíž skládek odpadků v blízkosti loveckých táborů. 0 těsnějším vztahu svědčí mnohdy výjimečné uložení těchto kostí např. v hrobech jedinců, považovaných za šamany rodu (Pavlov, Kostěnki, Malta a další).

Pochopitelně že vlci, kteří se zdržovali v blízkosti člověka, nejevili žádné znaky domestikace. Obvykle se objevily např. u psů nalezených v tábořištích lidí střední doby kamenné (Star Carr). Tato zvířata byla méně statná než volně žijící vlci a na jejich kostech a na chrupu byly patrné výrazné změny.

V každém případě musíme klást původ psa mnohem dále do minulosti, než se dříve soudilo podle rozšíření nálezů ze střední doby kamenné (Anglie, Ukrajina, Sibiř). Musíme uvážit možnost, že současně existovalo několik domestikačních center, přinejmenším ve starém světě. Z tohoto důvodu je třeba přistupovat opatrně ke vžitému schématu původních typů psa, jak je uvádějí Studer a jeho následovníci, protože až na výjimky celá tato soustava vychází převážně z evropských nálezů, a to ještě nepatrného stáří.

Vzhledem k rozmanitosti blízce příbuzných typů domácích psů (u fosilních nálezů nelze mluvit o plemenech), můžeme považovat za jisté, že jedním z center, kde vznikla celá škála chrtovitých psů a silných pasteveckých plemen, byla Střední Asie.

Za oblast, kde se vytvářela například skupina špiců, můžeme považovat pásmo od přímoří přes severnější oblasti Sibiře až do západní Evropy. S dalším samostatným centrem, kde docházelo k bohaté diferenciaci psů, byly nepochybně oblasti Blízkého východu, ,kde se současně vyvíjely i nejvýznamnější starověké kultury. Tato oblast byla v trvalém styku s jihovýchodní a Střední Asií a styky zasahovaly až do Číny. Tento fakt nepochybně zapůsobil na vývoj velkých a značně agresivních psů, předchůdců dnešních molosovitých plemen.

Mezi víceméně okrajovými evropskými kulturami, které se začaly rozvíjet teprve v prvním tisíciletí před naším letopočtem, a mezi mnohem bohatší paletou asijských kultur, byly po celou dobu starověku a novověku velmi bohaté vztahy. Psi byli samozřejmou součástí kupeckých karavan i dobyvatelských armád. Ve starověku se hojně uplatňovali váleční psi (Asýrie), ale ani řadové vojsko se neobešlo bez psů hlídacích, popř. pasteveckých. Vládcové a elitní jednotky brali s sebou na tažení i psy lovecké. Vzhledem k tomu nacházíme u starověkých autorů poměrně dost poznámek o použití a výskytu psů a můžeme mít za to, že se do cizích zemí dostávali nejenom výjimeční jedinci (např. molosové darovaní Alexandru Velikému), ale docházelo i k poměrně značné výměně běžných užitkových psů.

Velká pastevecká plemena vznikala vesměs v horských oblastech zejména v asijských horstvech od Mongolska a Tibetu přes Altaj až po Kavkaz. Odtud se patrně šířila do všech evropských hor.

Složení plemen psů značně ovlivnila i islámská invaze. Evropa na přelomu letopočtu, kdy se na jejím území začala prosazovat už upevněná nebo dokonce prošlechtěná plemena cizího původu, byla krajinou poměrně nehostinnou. Kulturní úroveň některých kmenových celků, např. Keltů, byla vysoká a jejich chovatelské zkušenosti byly značné, přece jen podstatná část Evropy byla ještě zalesněna a obývána divokou faunou včetně velkých šelem, jako vlk, medvěd apod. Proto byli silní pastevečtí a strážní psi v té době vysoce ceněni. Jejich chovem se zabývali i Keltové. Nejdokonalejší zprávy o přísunu prošlechtěných psů do střední Evropy máme z doby římské. Opevněná místa, např. vojenské tábory, střediska římské správy, ale i venkovské vily, poskytují poměrně bohatý přehled obrazového materiálu i kosterních pozůstatků. Římané kromě běžných loveckých a hlídacích psů dováželi do pohraničních oblastí své říše i chrty, psy postavou podobné jezevčíkům, drobná luxusní plemena, podobná maltézáčkům nebo pinčům a výjimečně i velmi silné psy dogovitého typu. Podle antických autorů, kteří zanechali zprávy o organizaci obchodu i zásobování vojsk, víme, že přísně organizované a dobře zásobované římské legie doprovázeli nejenom lékaři a veterináři, ale i skupiny honáků odpovědných za přesun živého proviantu, především hovězího dobytka a ovcí. Měli k dispozici skupiny mohutných psů, jejichž pozůstatky nacházíme pouze zřídka, ale jejich vyobrazení se objevují na některých stavbách nebo na keramice. Obecně se psi chovaní Římany považují za předky některých pasteveckých plemen švýcarských a německých. Spory panují o podílu římských psů při vzniku plemen pyrenejských. Naproti tomu plemena balkánská se většinou považují za zvířata původu východního.

Se skončením doby římské se vydatně snížil příliv nových typů domácích zvířat. Jedinými skupinami, které podstatně ovlivnily život v Evropě, byly vpády kočovníků z východu Hunů, Avarů, Maďarů a Tatarů, kteří s sebou přivezli všechna svá domácí zvířata včetně psů. To podstatně ovlivnilo složení domácích zvířat východně od Alp, ale v podstatě se nedotklo domácích zvířat západní Evropy (dnešního Švýcarska, Bavorska a dokonce ani Čech). K podstatným změnám došlo až na počátku druhého tisíciletí, kdy se začaly formovat velké evropské státy. Feudální doba s sebou přinesla velkou oblibu chovu zvířat. Kumulace majetku umožnila cílevědomou chovatelskou politiku, která se týkala koní a psů.

Místa kolem tras původních římských výprav se stala ostrůvky chovu budoucích plemen. Při selekci těchto původních římských psů sehrála roli nejen jejich upotřebitelnost, ale i vzhled a nejspíš i náhoda. Proto v poměrně malém regionu západně od Alp postupně vzniklo mnoho pozdějších plemen. Izolace horskými masivy dala předpoklad, aby nedocházelo k mísení, ale naopak k vyhranění určitého typu psa v povaze i v exteriéru. Anatomická podobnost švýcarských salašníků a rotvajlera to jenom potvrzuje. Dodnes se vyskytnou štěňata rotvajlerů s bílými skvrnami, svým rozložením podobnými jako mají salašníci. Stejný závěr uděláme při porovnání kosterních pozůstatků z těchto oblastí starých i několik tisíc let.

Město Rottweil dnes stojí na místě, kde v dobách římských tažení byla vojenská tvrz, sloužící jako opěrný bod římských armád. Protože zde byla větší koncentrace vojska, byla zde nutná větší koncentrace proviantu, a tudíž se lze domnívat oprávněně, že i větší skupina honáckých psů.

Z původní tvrze vzniklo postupně město, které se stalo významnou křižovatkou obchodních cest, důležitým místem obchodu s dobytkem. Kde byl obchod s dobytkem, byli i honáčtí psi, kteří se pro tento účel začali také cílevědomě chovat. Selekce vedla zpočátku cestou výběru především podle pracovních schopností. A že rotvajler nestál pouze na okraji jejich zájmu, svědčí cechovní znak cechu řezníků města Rottenberg, kde je vyobrazen pes s typickými znaky rotvajlera, při pohánění dobytčete.

Postupným technickým rozvojem dopravy ztratil rotvajler na svém původním uplatnění honáckého psa a nabyla na významu jeho nová úloha při ochraně lidí a majetku. V této nové úloze se osvědčil od začátku našeho století. Stojíme na startovní čáře cílevědomého chovu tohoto neopakovatelného plemene.

(Novodobá historie plemene RTW...)